Svatá Tvář v Manopellu

Benedikt XVI. navštíví svatyni Svaté Tváře v Manoppello

Vatikán. Tiskové středisko Svatého stolce zveřejnilo informaci, že papež Benedikt XVI. uskuteční 1. září pouť do svatyně v Manoppello ve střední Itálii. Toto poutní místo s chrámem Svaté tváře, které spravují kapucíni, navštíví Benedikt XVI. vrtulníkem z Castel Gandolfa. Papeže přijme místní biskup z Chieti-Vasto Mons.Bruno Forte, spolu s dalšími biskupy, kněžími, řeholníky a věřícími.

Svatyně uchovává vzácnou relikvii, která tomuto místu dává jméno, totiž roušku o velikosti 17 x 24 cm s obrazem mužské tváře s delšími vlasy a vousy. Na roušce se nenacházejí žádné stopy barviva. Jde o tzv. „acheropita“, tzn. obraz nevytvořený lidskou rukou, ani malbou, ani tiskem. Výzkum německého jezuity Heinricha Pfeiffera ukazuje, že původ a historie této relikvie jsou strhující a zároveň vzrušující. Východiskem všech úvah je fakt dokonalé shody tváře z této roušky z Manoppello a tváří, která je na turínském plátně. Tato shoda totiž vede k závěru, že oba obrazy vznikly současně ve chvíli uložení Ježíšova těla do Jeruzalémského hrobu, kdy byla na Jeho tvář položena i tato rouška, jak o tom mluví Janovo evangelium. Zpočátku byla uchovávána společně s Turínským plátnem; později se dostala do Konstantinopole, odkud ji počátkem 8.století na počátku ikonoklastické krize Konstantinopolský patriarcha Germanus, aby ji uchránil před zničením, posílá do Říma, kde je dosvědčena její přítomnost v papežském paláci v kapli Sancta Sanctorum na Lateránu. Roku 1618 se její stopy opět vynořují ve střední Itálii, kde se dostala k bratrům kapucínům v Manoppello, kteří ji dodnes střeží.

Benedikt XVI. na návštěvě v Manoppello

 Jak už jsme v řekli v našich předchozích pořadech zapadlá vesnička Manoppello, kterou dnes navštívil Benedikt XVI., je cílem poutníků už bezmála pět set let z důvodů tajemstvím opředé relikvie, kterou zdejší svatyně uchovává a která je známa pod názvem rouška Svaté Tváře, podle obrazu tváře, který je viditelný na této roušce neznámým způsobem, to jest beze stop po jakýchkoli barvivech, nezbytných k malování nebo barvení tkanin. Tato rouška se stala poměrně nedávno předmětem bádání různých historiků a vědců, kteří nenašli žádné racionální vysvětlení těchto otázek, podobně jako u Turínského plátna.

Vedle této roušky z Manoppella existuje ještě další, tzv. mandylion, což je řecký výraz pro roušku, která je uchovávána v italském Janově a která měla vzniknout - podle apokryfních spisů a církevního historika ze 4.století Eusebia - ještě za života Ježíšova jako dar pro krále Abgara z města Edessa, který chtěl vidět Ježíšovu podobu.

Poslední výzkumy zejména německého historika o.Pfeiffera však ukazují, že právě rouška z Manoppello by mohla být onou roušku, o které se říká v Janově evangeliu, že byla položena při pohřbu na Ježíšově hlavě, ale v den Ježíšova zmrtvýchvstání byla nalezena na jiném místě než pruhy plátna, v nichž bylo uloženo Ježíšovo tělo a které jsou dnes označovány jménem Turínské plátno. Popisy a zmínky o obou těchto relikviích, které původně zřejmě byly uchovávány společně, se táhnou celými dějinami křesťanství od Blízkého východu, Malé Asie přes Konstantinopol, Řím a další místa v Evropě. Nejsou však natolik souvislé a jednoznačné, že by neumožňovaly různé výklady. A to je vlastně – mimo jiné - důkazem toho, že na hmotných relikviích, byť by se měly vázat k osobě, která stojí v centru katolického náboženství, se ani ve středověku nelpělo absolutně a už vůbec ne pověrečně.

Rouška Svaté Tváře z Manoppella o velikosti 17 x 24 centimetrů je z velmi jemné tkaniny a je zcela průhledná. Pouze za určitého vhodného osvětlení ukazuje - a to ze všech stran - obraz mužské tváře s vousy a vlasy, otevřenýma očima a s mírně pootevřenými ústy, převažující barvou je hnědá, rty jsou do červena. Rouška je uchovávána v relikviáři ze 17.století mezi dvojitým sklem, a její první zmínka v souvislosti se zcela bezvýznamnou vesničkou Manoppello ve střední Itálii v kraji Abruzzo pochází z poloviny 17.století, kdy se dostala do rukou otcům kapucínům, kteří ji zde vystavili a dodnes uchovávají.

Svatý otec se vydal do Manoppella z Castel Gandolfo vrtulníkem v pátek v 9 hodin dopoledne spolu se svými nejbližšími spolupracovníky. Po asi hodinovém letu přistáli na nádvoří tohoto poutního místa, nacházejícího se uprostřed zalesněněného pohoří Apenin. Na nádvoří, kde Benedikta XVI. čekaly již od časného rána tisíce lidí spolu s církevními i politickými autoritami tohoto regionu, se Svatý otec neplánovaně obrátil nejprve k nim, když řekl:

„Díky za toto vaše srdečné přijetí. Vidím, že Církev je velkou rodinou, a kde je papež, shromažďuje se rodina s velkou radostí. Pro mne je to znamení živé víry a radosti, kterou dává víra, společenství, a pokoj, který vytváří víra. Jsem vám velice vděčný za toto přijetí a za to, že vidím celou krásu jihu Itálie zde na vašich tvářích.

My všichni – jak říkají Žalmy – hledáme Hospodinovu Tvář. A to je smyslem i této mé návštěvy, abychom se společně snažili stále lépe poznávat Pánovu Tvář a v Pánově Tváři nalézali tuto sílu lásky a pokoje, která nám ukazuje cestu našeho života.

“ Potom se Svatý otec odebral do kaple Nejsvětější svátosti k tiché adoraci. Zde je také umístěna Rouška Svaté Tváře, před níž setrval několik minut. Potom se setkal s místní církví v čele s jejím biskupem Mons. Bruno Fortem, který je v Itálii známým teologem, a také - jak dnes Benedikt XVI. řekl - „ dlouholetým přítelem papeže“. Po přivítání arcibiskupem Mons. Forte, který pozdravil papeže jménem celé místní církve, následovala promluva Benedikta XVI.

Promluva Benedikta XVI. na návštěvě v Manoppello,
1.září 2006; Česká sekce RV

Drahý bratře v biskupském úřadě, drazí bratři a sestry!

Chtěl bych v první řadě poděkovat Pánu za dnešní prosté a důvěrné setkání na místě, kde při pohledu na ikonu Svaté tváře můžeme rozjímat o tajemství Boží lásky. Vám všem přítomným patří můj vřelý dík za srdečné uvítání, ochotu a prozíravost, se kterou jste přijali tuto mou soukromou pouť. Zdravím zejména vašeho arcibiskupa, jenž před chvílí tlumočil vámi sdílené pocity. Díky za dary, které jste mi věnovali a kterých si velmi cením právě pro jejich význam jakožto „znamení“, jak je nazval Mons. Forte. Jsou totiž znameními vřelého a opravdového společenství, jež pojí lid tohoto drahého abruzzského kraje s Petrovým nástupcem. Zvláštní pozdrav patří vám, zde přítomným kněžím, řeholníkům a řeholnicím i seminaristům. Poněvadž není možné setkat se s celou diecézní komunitou, jsem rád, že ji představujete vy, lidé oddaní služebnému kněžství a zasvěcenému životu nebo ke kněžství směřující. Lidé, které s potěšením považuji za zamilované do Krista a Jím přitahované, kteří celý svůj život zasvětili soustavnému hledání jeho Svaté Tváře. Svůj vděk bych chtěl vyjádřit také hostitelské komunitě otců kapucínů, jež již po staletí pečuje o tuto svatyni představující cíl mnoha poutníků.

Když jsem se před chvílí modlil, myslel jsem na první dva apoštoly, kteří povzbuzeni Janem Křtitelem, následovali Ježíše u řeky Jordánu, jak čteme na začátku Janova evangelia (srov. J 1,35-37). Evangelista vypráví, že Ježíš se k nim obrátil a zeptal se jich: „Co hledáte?“ Oni odpověděli: „Rabbi, kde bydlíš?“ A on: „Pojďte a uvidíte“ (srov. J 1,38-39). Ještě tentýž den jej oba následovali a učinili nezapomenutelnou zkušenost, která je přiměla říci: „Našli jsme Mesiáše!“ (J 1,41). Ten, koho před chvílí považovali za obyčejného „rabbiho“, se ukázal mít velmi přesnou totožnost, staletími očekávanou totožnost Krista. Jak dlouhou cestu však ještě ve skutečnosti měli tito učedníci před sebou! Nedovedli si ani představit, jak hluboké by mohlo být tajemství Ježíše z Nazareta, jak nevyzpytatelnou a záhadnou by se mohla stát jeho „tvář“. Její tajemnost je tak veliká, že po třech letech prožitých společně uslyší jeden z nich, Filip, při poslední Večeři: „Tak dlouho jsem s vámi a ty mne neznáš, Filipe?“ A poté následují slova vyjadřující naprostou novost Ježíšova zjevení: „Kdo viděl mne, viděl Otce“ (J 14,9). Teprve po jeho utrpení, když jej potkají vzkříšeného a když Duch osvítí jejich mysli a jejich srdce, apoštolové porozumějí významu slov, které jim Ježíš řekl, a uznají v Něm Božího syna, Mesiáše přislíbeného ke spáse světa. Potom se stanou jeho neúnavnými posly a odvážnými svědky ochotnými podstoupit i mučednictví.

„Kdo viděl mne, viděl Otce“. Ano, drazí bratři a sestry, abychom „viděli Boha“, je třeba poznat Krista a nechat se prostoupit jeho Duchem, jenž uvádí věřící „do celé pravdy“ (srov. J 16,13). Kdo se setká s Ježíšem, kdo se Jím nechá přitáhnout a je připraven jej následovat až k oběti života, osobně zakusí, jako On na kříži, že pouze „zrno“, které padne do země a odumře, „přinese hojný užitek“ (srov. J 12,24). Toto je Kristova cesta, cesta absolutní lásky, jež přemáhá smrt; kdo se po ní vydá a „nenávidí svůj život na tomto světě, uchová si ho pro život věčný“ (J 12,25). Žije totiž v Bohu už na této zemi, upoután a proměněn jasem jeho tváře. Toto je zkušenost pravých přátel Božích, svatých, kteří v bratřích, zejména těch nejchudších a potřebných, poznali a milovali tvář Boha, o níž dlouze a s láskou rozjímali v modlitbě. Oni jsou pro nás povzbudivými příklady hodnými následování, ujišťují nás o tom, že vydáme-li se věrně touto cestou, cestou lásky, pak se také my, jak zpívá Žalmista, nasytíme přítomností Boží (srov. Ž 16[17],15).

„Jesu... quam bonus te quaerentibus!“ – Jak jsi dobrý, Ježíši, k těm, kdo Tebe hledají!“, zpívali jste před chvílí ve starobylém hymnu „Jesu, dulcis memoria“, který bývá připisován sv. Bernardovi. Je to hymnus, jenž na tomto poutním místě zasvěceném Svaté Tváři nabývá jedinečné výmluvnosti a odkazuje k myšlenkám Žalmu č. 23 (24): „To je pokolení těch, kdo po něm touží, kdo hledají tvář Jakubova Boha“ (v. 6). Avšak kdo je tím „pokolením“, které hledá Boží tvář, jaké pokolení je hodné „vystoupit na Hospodinovu horu“ a „stát na jeho svatém místě“? Žalmista vysvětluje: jsou to ti, jež mají „nevinné ruce a čisté srdce“, jež neklamou, jež nepřísahají křivě ke škodě bližního (srov. v. 3-4). K tomu, abychom vstoupili do společenství s Kristem, rozjímali o jeho tváři a rozpoznali ji ve tvářích bratří a každodenních událostech, je tedy zapotřebí „nevinných rukou a čistého srdce“. Nevinných rukou, totiž bytí osvíceného pravdou lásky, která přemáhá lhostejnost, pochybnost, lež a sobectví; a kromě toho je zapotřebí také čistých srdcí, srdcí uchvácených božskou krásou, srdcí, do nichž je vtištěna Kristova tvář, jak ve své modlitbě ke Svaté Tváři říká malá Terezie z Lisieux.

Drazí kněží, zůstává-li vtištěna ve vás, pastýřích Kristova stádce, svatost Jeho Tváře, nebojte se, neboť i věřící svěření vaší péči Jí budou uchváceni a proměněni. A vy, seminaristé, jež se připravujete být zodpovědnými průvodci křesťanského lidu, nenechte se přitahovat ničím jiným než Ježíšem a touhou sloužit jeho církvi. A podobně bych rád přál i vám, řeholníci a řeholnice, aby každá vaše činnost byla viditelným odrazem Boží dobroty a milosrdenství. „Hledám Tvou Tvář, Pane“: hledání Ježíšovy Tváře musí být touhou všech nás křesťanů, my jsme totiž „pokolením“, které nyní hledá jeho tvář, tvář „Jakubova Boha“. Vytrváme-li v hledání Hospodinovy tváře, bude na konci naší pozemské pouti On, Ježíš, naší věčnou radostí, naší odměnou a slávou navždy: „Sis Jesu nostrum gaudium, qui es futurus praemium: sit nostra in te gloria, per cuncta semper saecula“.

Toto je jistota, která oživovala svaté vašeho kraje, mezi nimiž bych rád zmínil zvláště Gabriela od Bolestné Panny Marie a Kamila de Lellis, jimž patří naše uctivá vzpomínka a naše modlitba. Se zvláštní úctou se však nyní obracíme na „Královnu všech svatých“, Pannu Marii, které jsou zasvěceny mnohé svatyně a kaple roztroušené v údolích a horách kraje Abruzzo. Kéž nám Stvořitelova Matka pomáhá také v tom, abychom respektovali přírodu, velký Boží dar, jenž zde můžeme obdivovat při pohledu na tyto nádherné hory, které nás obklopují. Tento dar je však stále vystaven vážnému nebezpečí, totiž že bude znehodnocen, je tedy třeba jej s naléhavostí bránit a ochraňovat. A je to právě naléhavost, jak poznamenal váš arcibiskup, jež je příhodně zdůrazňována u příležitosti Dne úvah a modliteb za záchranu stvoření, který dnes slaví církev v Itálii.

Drazí bratři a sestry, ještě jednou vám děkuji, že jste se zúčastnili našeho setkání, a vám všem i vašim drahým uděluji Boží požehnání starobylou biblickou formulí: „Hospodin ať vám žehná a ať je vaší stráží. Ať nad vámi rozjasní svou tvář a smiluje se nad vámi. Ať k vám svou tvář obrátí a naplní vás pokojem.“ (Num 6,24-26) Amen.

Přeložil Milan Glaser