Svatá Tvář v Manopellu

Svatá Tvář v Manopellu (2) - Renzo Allegri

V minulém čísle jsme se poprvé seznámili s obdivuhodnou relikvií: transparentním obrazem Svaté Tváře na velejemném závoji, který je přechováván v chrámě otců kapucínů v Manopellu. Dnes přinášíme k tomuto tématu článek významného italského publicisty Renza Allegriho.

Toto je pravá Kristova tvář v okamžiku zmrtvýchvstání

Tato relikvie není příliš známá. Ale co se týká její historie, je mimořádná. V poslední době se objevilo několik knih, které se pokoušejí tuto historii rekonstruovat.

Prokázalo se, že z historického hlediska byl obraz této Ježíšovy tváře známý od prvních století křesťanství. Evangelisté a první církevní Otcové hovoří ve svých zápisech o „plátnech“, k nimž patří rubáš (vestis) a rouška (sudarium), do kterých bylo zabaleno Ježíšovo tělo, které zůstaly po zmrtvýchvstání nedotčené v hrobě a které převzali apoštolové. Tato „plátna“ uchovávali s velkou úctou, protože je pokládali za „důkazy o Ježíšově zmrtvýchvstání“, na kterých se „otiskl obraz Spasitele“, a jejich přítomnost byla zaznamenána nejdříve v Jeruzalémě, pak v Menfi v Egyptě a nakonec v Turecku.

Na počátku osmého století, když v Konstantinopoli řádili obrazoborci, bylo nebezpečí, že tyto relikvie budou zničeny, a proto byly ukryty. Sudarium s Ježíšovou tváří bylo posláno do Říma. Žárlivě je opatrovali ve Vatikánu. Když v roce 1204 upadla moc Byzance, papež usoudil, že tuto relikvii je možno pokládat za vlastnictví Vatikánu, a začala být vystavována k veřejné úctě.

Počínaje třináctým stoletím bylo sudarium „Volto Santo“ v Římě velice slavné. Přitahovalo poutníky ze všech stran. Přicházeli i králové a císařové, aby ho uctili. Nosilo se v procesí a bylo vystaveno v chrámu Svatého Petra při větších slavnostech. O těchto výstavech píše také Dante a Petrarca. Všude si žádali jeho kopii a v Římě vzniklo bratrstvo specializovaných malířů, kteří vytvářeli věrné kopie „Svaté Tváře“. Kolem roku 1500 se Volto Santo z Říma ztratilo. Snad bylo ukradeno, není to jisté. A právě v této době se začalo mluvit o tom, že se nachází v Manopellu. Po-dle starého dokumentu přišlo do města roku 1506, tedy právě před 500 roky, a bylo opatrováno v kostele bratří kapucínů, který se stal „svatyní Svaté Tváře“. U obyvatel Abruzza získalo rychle velkou úctu, jak to dokazují stovky votivních tabulek, kterou jsou uloženy v muzeu vedle kostela, ale známost o tom, stejně jako úcta se omezila jen na tuto oblast. Teprve v posledních třiceti letech se stalo něco, co způsobilo, že se vody hnuly a zájem se začal rychle šířit.

A zde se cítím nucen udělat malou zmínku, která se týká mne samotného. Zjistil jsem totiž při své poslední návštěvě v Manopella, že i já vstupuji do události rozšiřování zájmu o tuto svatou relikvii.

V roce 1978, když jsem trávil dovolenou na přilehlém adriatickém pobřeží, slyšel jsem vyprávět o Svaté Tváři. Zašel jsem do Manopello, byl jsem nesmírně zaujat historií této relikvie a napsal jsem článek do velmi čteného týdeníku, kde pracuji jako zvláštní reportér. Článek vzbudil velký zájem. Převzaly ho četné noviny a jedna švýcarská publikace v německém jazyku. Kopie této publikace skončila v jednom ženském trapistickém klášteře v Německu. Článek četla mladá řeholnice sestra Blandina Paschalis Schloemer. Byla velkou ctitelkou Turínského plátna, a když slyšela, že se asi jedná o pravou Kristovu podobu, vyvolalo to její nesmírnou zvědavost. Znovu a znovu četla článek a dospěla k této úvaze: „Jestliže relikvie v Manopellu skutečně představuje Kristovu tvář, musí být shodná s tváří na Turínském plátně.“ Vzala jednu černobílou reprodukci roušky a připevnila si ji ve své cele na zeď. Vedle ní umístila podobu z Turínského plátna a den co den je pozorovala. Toto pozorování nebylo jen plodem zvědavosti, ale také modlitby a rozjímání. Hledala tvář svého Pána. Bylo to hledání plné lásky a sestra tím byla stále více uchvácena. Sestra Blandina začala zaznamenávat podobnosti a shody obou obrazů. Napsala do Manopella a vyžádala si větší fotografii Svaté Tváře v barvách. Nyní byly podobnosti ještě zřejmější.

„Začala jsem obrazy poměřovat a dělat porovnání proporcí,“ vyprávěla mi sestra Blandina. „Zjistila jsem, že délka a šířka mají stejné rozměry. Morfologický index je u obou obrazů shodný. Zaměřila jsem se na podlitiny, na modřiny a rány na čele, na nose, na sraženiny krve v hlubokých vrstvách kůže a zjistila jsme, že mají stejnou pozici jak na sindonu, tak na roušce z Manopella. Zhotovila jsem diapozitivy obou obrazů, položila na sebe a zjistila jsem, že se dokonale shodují.“

První významný vědec, který se doslechl o bádání sestry Blandiny a začal se zajímat o „Svatou Tvář“, byl Pater Hein-rich Pfeiffer, jezuita a docent dějin křesťanského umění na Gregorianě v Římě a současně člen papežské komise pro kulturní církevní statky. Provedl podrobné historické zkoumání, prošetřil historii roušky z Manopella a dokázal, že byla známá a uctívána od prvních dob Církve.

Další vědec, který se začal zabývat tímto případem, je profesor Pater Andreas Resch, redemptorista, který má za sebou velkou kariéru vědce a univerzitního profesora. Je zakladatelem vědeckého institutu „Imago Mundi“, který má sídlo v Insbrucku a je to nejprestižnější výzkumná laboratoř pro fenomény z hraničních vědeckých oblastí.

Když prof. Resch prověřil práci, kterou vykonala sestra Blandina, odebral se do Manopella, kde provedl přímo na místě pečlivá šetření vzácné relikvie. Pak zpracoval získaná data v počítači a srovnal je s daty o Turínském plátně. Závěry, ke kterým dospěl v seriózním vědeckém výzkumu, jsou ohromující. Shrnul mi je v těchto bodech:

„Za prvé: mezi Turínským plátnem a rouškou z Manopella existuje stoprocentní shoda, podobnosti nejsou dílem náhody.

Za druhé: tvář na sindonu a na roušce patří stejné osobě.

Za třetí: žádný z těchto obrazů nebyl vytvořen lidskou rukou.

Za čtvrté: jejich vytvoření jako by naznačovalo určitý fotochemický proces.

Za páté: vznik těchto obrazů a jejich shodu není možno lidsky nijak vysvětlit.“

To jsou závěry, které vyvolávají nadšení. A jsou to závěry jisté a bezpečné, nevývratné, a dokumentují skutečnost, která není z tohoto světa. Mohli bychom také říct, že nyní máme jistotu: „Svatá Tvář“ v Manopellu je pravá fotografie Ježíše Krista v okamžiku zmrtvýchvstání. Je to dar, který spolu s Turínským plátnem chtěl Ježíš Kristus zanechat lidstvu.

Pramen: www.renzoallegri.risorse.com