září

3. 9. Sv. Řehoře Velikého, papeže a učitele církve (památka)

Narodil se kolem roku 540 v Římě, pocházel z římské patricijské rodiny a stal se městským prefektem (572-573). Po smrti svého otce založil v rodném domě klášter sv. Ondřeje a na rodinných usedlostech na Sicílii dalších šest klášterů, vzdal se svého úřadu a stal se benediktinským mnichem. Byl vysvěcen na jáhna, později působil jako papežský legát u císařského dvora v Konstantinopoli (579-585) a po návratu do Říma jako papežův blízký poradce. Byl zvolen za papeže (590) v době, kdy v Itálii řádil mor a hlad jako následek langobardských nájezdů a válek a na dějinném přelomu mezi starověkem a středověkem všeobecně poklesla kázeň. Jeho dopisy (zachovalo se jich 848) ukazují, že nic z toho, co se dělo v životě křesťanstva, mu nebylo lhostejné. Usiloval o obnovu křesťanského života a liturgie; mimořádnou péči věnoval duchovenstvu; poslal 40 věrozvěstů do Anglie a obracel se s hlásáním evangelia k mladým germánským národům; ariánské Langobardy přivedl do katolické církve. Při napravování nepořádků postupoval důsledně, a přitom taktně a mírně. Když konstantinopolský patriarcha začal užívat titulu "ekumenický (tj. všeobecný) patriarcha", viděl v tom nedůstojné vyvyšování se nad ostatní patriarchy a reagoval na to tím, že sám začal užívat titulu "služebník služebníků Božích". Jeho bohatá literární činnost tvoří přechod od teologie patristické k počátkům teologie scholastické. Zemřel 12. 3. 604. Dnešní den je výročím jeho vysvěcení na biskupa.

7. 9. Bl. Melichara Grodeckého, kněze a mučedníka

Narodil se pravděpodobně roku 1584 v Těšíně. Pocházel z polské rodiny Grodzieckich a v jeho příbuzenstvu bylo několik významných duchovních, mezi nimi také sv. Jan Sarkander. Začal studovat u jezuitů ve Vídni a v Brně k nim vstoupil do noviciátu (1603). Po dalších studiích v Praze a ve štýrském Grazu byl v Praze vysvěcen na kněze (1614); tam působil v klementinské koleji a jako ředitel ústavu pro chudé žáky (seminář sv. Václava). Za stavovského povstání ho představení poslali do Košic (1618), aby tam kázal pro Slováky a Němce. Po obsazení města vojáky sedmihradského knížete Gabriela Bethlena byl zatčen. Spolu s ním byl vězněn také ostřihomský kanovník a ředitel trnavského semináře Marek Štěpán Križín, rodák z Križevců v Chorvatsku, a jezuita ze Sedmihradska (dnešního Rumunska) Štěpán Pongracz. Po marném nucení k odpadu od katolické víry byli umučeni 7. 9. 1619. V roce 1625 byly jejich ostatky převezeny do Trnavy. Za blahoslavené byli prohlášeni společně jako "košičtí mučedníci" (1905).

8. 9. Narození Panny Marie (svátek)

Je to jeden z nejstarších mariánských svátků a dosvědčuje víru křesťanů, že se Panna Maria narodila bez dědičného hříchu - jinak se u svatých slaví úmrtní den (tj. den narození pro nebe). Podle dnešního data byl stanoven den, kdy se slaví Početí Panny Marie (8. prosinec). Skutečný den jejího narození neznáme. Dnešní datum se objevuje poprvé v 5. století v Jeruzalémě. Byl to výroční den posvěcení baziliky postavené na místě, které tamní tradice označovala za místo, kde se Matka Boží narodila; dnes tam stojí bazilika sv. Anny. Od 7. století se slaví v tento den svátek Narození Panny Marie.

10. 9. Bl. Karla Spinoly, kněze a mučedníka

Narodil se v roce 1564, pravděpodobně v Praze; jeho otec přišel z Janova do Prahy, oženil se s českou šlechtičnou a působil u dvora Rudolfa II. Když povyrostl, vzal ho k sobě jeho strýc, biskup v jihoitalské Nole. Studoval tam u jezuitů a vstoupil do jejich noviciátu (1584). Po vysvěcení na kněze (1594) požádal představené o dovolení, aby mohl odjet jako misionář do Japonska. Dostal se tam po dlouhotrvající cestě (1596-1602), působil nejprve v Arimě, později na různých místech a od roku 1612 v Nagasaki. Od roku 1618 byl spolu s dalšími kněžími a laiky čtyři roky vězněn v Suzutě u Omury. Potom byli převezeni do Nagasaki, na místo, kde před 25 lety zemřeli první japonští mučedníci spolu s Pavlem Miki (dnes tam stojí jezuitská rezidence), a 10. 9. 1622 jich tam bylo 30 sťato a dalších 22 (mezi nimi Karel Spinola) přivázáno ke kůlům a upáleno. V roce 1867 byli prohlášeni ze blahoslavené.

13. 9. Sv. Jana Zlatoústého, biskupa a učitele církve (památka)

Narodil se kolem roku 349 v syrské Antiochii. Vystudoval řečnictví a filozofii, ale brzy dal přednost mnišskému životu. Ve dvaceti letech přijal křest, po vysvěcení na jáhna (kolem roku 380) se začal věnovat literární činnosti, stal se knězem (386), upozornil na sebe svou výmluvností a v roce 397 byl zvolen za konstantinopolského patriarchu. Vybízel křesťany k péči o chudé, volal po sociální spravedlnosti a otevřeně káral rozmařilý způsob života ve městě a u císařského dvora. Musel proto dvakrát do vyhnanství (403-404); i tam však vyvíjel bohatou činnost ve prospěch křesťanů v Arménii, Persii a Sýrii. Po tříletém pobytu ve východním Turecku byl poslán až na východní břeh Černého moře, cestou však vysílen útrapami zemřel 14. 9. 407 ve vesnici Komaně (blízko dnešního města Tokatu v severním Turecku). Jeho ostatky byly slavnostněs převezeny do Konstantinopole (438). Ve svých promluvách i spisech vykládal Písmo svaté, prohluboval katolickou nauku a usiloval o obnovu křesťanského života. V roce 1908 byl prohlášen za patrona kazatelů.

14. 9. Povýšení svatého kříže (svátek)

Dnešní svátek má svůj původ v Jeruzalémě, kde se už v 5. století 14. září vystavovaly k veřejné úctě věřících zbytky dřeva z Kristova kříže. Křesťanský Východ začal pak v tento den slavit dnešní svátek; v 7. století se jeho slavení rozšířilo i na Západ. Později se zároveň vzpomínalo také na znovuzískání svatého kříže z Persie, kam byly jeho ostatky odneseny jako válečná kořist. Císař Heraklius je v roce 628 přinesl zpět do Jeruzaléma.

15. 9. Panny Marie Bolestné (památka)

V den po svátku Povýšení svatého kříže vzpomíná církev na bolesti Panny Marie, které trpěla ve spojení se svým Synem. V 15. století se začíná šířit úcta k jejím sedmi bolestem: 1. při předpovědi Simeonově (Lk 2,34-35), 2. při útěku do Egypta (Mt 2,13-15), 3. při hledání ztraceného Ježíše v jeruzalémském chrámě (Lk 2,41-52), 4. při cestě na Golgotu, 5. při ukřižování Ježíše, 6. při snímání Ježíše z kříže, 7. při ukládání Ježíše do hrobu. Od roku 1423 se začala slavit památka Panny Marie Bolestné v pátek před Květnou nedělí a v roce 1727 bylo její slavení rozšířeno pro celou církev. Od roku 1667 ji slavil řád servitů jako hlavní svátek třetí zářijovou neděli; Pius VII. zavedl (1814) i tento druhý svátek pro celou církev jako poděkování za svůj šťastný návrat ze zajetí a v roce 1913 byl pro něj stanoven den 15. září. Při úpravě kalendáře po II. vat. sněmu byly oba tyto svátky spojeny v jeden a slaví se dnešního dne.

16. 9. Sv. Ludmily, mučednice (památka)

Narodila se kolem roku 860 a pocházela z knížecího rodu pšovského v severních Čechách. Když její manžel, kníže Bořivoj, krátce po sňatku přijal křest od sv. Metoděje na Velehradě (874), stala se i ona křesťankou a v opravdové víře a v lásce k slovanské bohoslužbě vychovala nejen své syny Spytihněva a Vratislava, ale i vnuka Václava. Staré životopisy vyzdvihují její horlivost v šíření křesťanství a dobročinnost. Nespokojení pohanští velmoži se po smrti Vratislava (921) spojili s jeho manželkou Drahomírou a nechali Ludmilu najatými vrahy usmrtit 15. 9. 921 na jejím vdovském sídle Tetíně u Berouna. Když nastoupil na trůn její vnuk Václav, dal přenést tělo této první české svaté mučednice do baziliky sv. Jiří na Pražském hradě (925).

17. 9. Sv. Kornélia, papeže, a Cypriána, biskupa, mučedníků

Kornélius byl původem Říman a žil v 1. polovině 3. století. Po smrti papeže Fabiána (250) se stal jeho nástupcem, ale až v roce 251, protože císař Decius se rozhodl definitivně zlikvidovat křesťanství, a proto zakázal volbu nového římského biskupa. Věřící však začali sami v zástupech přicházet na úřady a hlásili, že jsou křesťané; pro velké množství obviněných musely pak být ukládány menší tresty. Ale bylo i dost těch, kdo v té době zapřeli svou víru. Při jejich návratu do církve hájili papežové zásadu, že po vykonaném pokání mohou být znovu přijati. Učený římský kněz Novacián neuznával možnost kajícího návratu a dal se od svých stoupenců zvolit za protipapeže (251). Na římské synodě pak byli téhož roku novaciáni odsouzeni jako bludaři a rozkolníci. Kornélius byl po roce zatčen a vypovězen z Říma. Zemřel v červnu 253 v místech, kde je dnešní Civitavecchia. Koncem 3. století byly jeho ostatky převezeny do Kalistových katakomb; dnes jsou uloženy v kostele Panny Marie v římské čtvrti Trastevere.

Cyprián se narodil kolem roku 210 v severoafrické pohanské rodině. Věnoval se řečnictví, po přijetí křesťanství (246) se stal knězem (248) a od roku 249 biskupem v Kartágu (dnešním Tunisku). Podporoval papeže Kornélia v boji proti novaciánům a posiloval jeho autoritu mezi ostatními biskupy. Ve svých spisech pojednával nejčastěji o církvi a její jednotě a povzbuzoval pronásledované křesťany ke statečnosti. Když severní Afriku sužovaly loupeživé nájezdy barbarských kmenů a morová nákaza, organizoval duchovní i hmotnou pomoc. Po roce 255 nechtěl uznávat platnost křtu uděleného od heretiků, a proto došlo mezi ním a papežem Štěpánem k určitému napětí. Dříve než došlo k vyřešení sporu, byl za pronásledování 14. 9. 258 v Kartágu sťat. Jeho ostatky dal Karel Veliký převézt do opatství Compiégne v Lyonu ve Francii.

Jejich památka se slavila už od počátku společně; u nás se kvůli svátku sv. Ludmily překládá z 16. 9. na dnešní den.

17. 9. Sv. Roberta Bellarmina, biskupa a učitele církve

Robert se narodil 4. 10. 1542 v Montepulcianu v Toskánsku ve střední Itáli. Vstoupil k jezuitům (1560), po vysvěcení na kněze (1570) se stal profesorem teologie v Lovani (v dnešní Belgii) a později profesorem teologických kontroverzí. Vedle polemických spisů na obranu katolického učení o církvi a papežském primátu psal též díla o duchovním životě. Jeho Malý katechismus dosáhl 400 vydání a byl přeložen do 56 jazyků. Byl také duchovním vůdcem sv. Aloise Gonzagy, stal se teologickým poradcem papeže (1597), kardinálem (1599) a biskupem v Capue u Neapole (1602-1605). Od roku 1605 pracoval v různých kongregacích papežské kurie a byl též předsedou komise pro revizi řeckého textu Nového zákona (1615-1621). Zemřel 17. 9. 1621 v Římě; jeho ostatky jsou od roku 1923 v kostele sv. Ignáce. V roce 1930 byl prohlášen za svatého a o rok později za učitele církve.

19. 9. Sv. Januária, biskupa a mučedníka

Na začátku 4. století byl biskupem v Beneventu v jižní Itálii. V době Diokleciánova pronásledování podstoupil mučednickou smrt v Pozzuoli u Neapole, jeho ostatky byly v 5. století přeneseny do Neapole a od té doby je uctíván jako patron města. V neapolské katedrále se uchovávají dvě zapečetěné skleněné ampule se zaschlou krví, o níž tradice tvrdí, že je to krev sv. Januária. Tato zaschlá krev se po přiblížení k lebce sv. Januária začne měnit v tekutinu, vře a její objem se zvětšuje. Písemné zprávy o tomto úkazu jsou už z roku 1389; opakuje se ještě dnes několikrát v roce.

20. 9. Sv. Ondřeje Kim Taegona, kněze, Pavla Chong Hasanga a druhů, mučedníků (památka)

Křesťanství se dostalo do Koreje v 18. století prostřednictvím několika laiků, kteří přinesli z Číny několik katolických knih. Toto prvokřesťanské společenství bylo vedeno a udržováno téměř výhradně laiky. První kněží z Francie tajně vstoupili do země teprve v roce 1836. V té době už tam žilo několik tisíc křesťanů. Svou věrnost Kristu dosvědčovali i v dobách častých pronásledování. První biskup francouzského původu, Vavřinec Imbert, zemřel mučednickou smrtí 21. 9. 1839. Nejvíce křesťanů bylo umučeno při pronásledování v letech 1839, 1846 a 1866. 103 z nich prohlásil za svaté papež Jan Pavel II. při své pastorační návštěvě v Koreji 6. 5. 1984. Mezi nimi zaujímají přední místo první korejský kněz Ondřej Kim Taegon (zem. 16. 9. 1846) a horlivý laický apoštol Pavel Chong Hasang; ostatní jsou převážně laici: muži i ženy, ženatí i svobodní, starci, mládež i děti.

21. 9. Sv. Matouše, apoštola a evangelisty (svátek)

Když ho Ježíš povolal mezi své učedníky, byl v Kafarnaum (Mt 9,9) výběrčím poplatků, pravděpodobně městských, nebo daní a cla ve službách Heroda Antipy. Markovo a Lukášovo evangelium uvádějí při této příležitosti jeho druhé jméno Levi a Marek dodává, že to byl syn Alfeův (Mk 2,14; Lk 5,27). Je také ve všech seznamech apoštolů (Mt 10,3; Mk 3,18; Lk 6,15; Sk 1,3).

Dále se o něm biblické texty nezmiňují. Po seslání Ducha svatého působil nejprve mezi Židy v Palestině a napsal pro ně aramejsky evangelium; jeho dnešní řecký text je pozdějším překladem. Kam odešel hlásat evangelium potom, nelze s jistotou tvrdit; starokřesťanská tradice se zmiňuje o Etiopii, Persii a Pontu u Černého moře. Východní i západní křesťané ho uctívají jako mučedníka. V 11. století mu byl v Salernu (v jižní Itálii) postaven kostel, v němž jsou dnes uloženy jeho ostatky.

26. 9. Sv. Kosmy a Damiána, mučedníků

Podle nejstarších literárních památek byli dvojčata, žili v maloasijské Kilikii (dnešní jižním Turecku) a bezplatně léčili nemocné. V době Diokleciánova pronásledování (kolem roku 305) položili život za svou víru a byli pohřbeni v syrském městě Cyrrhu. Odtud se jejich úcta rozšířila na Východě i na Západě. Koncem 5. století byla jejich jména zařazena do seznamu světců v mešním římském kánonu, kde zastupují křesťanský Východ. Papež Felix IV. (525-530) jim dal postavit baziliku na římském Foru; jejich památka slavená 27. 9. byla patrně výročním dnem posvěcení této baziliky. Na začátku 10. století jim byl zasvěcen kostel ve Staré Boleslavi. Jsou uctíváni jako patroni lékařů a lékárníků.

27. 9. Sv. Vincence z Paula, kněze (památka)

Narodil se roku 1581 v malé vesnici Ranquines u Daxu v jihozápadní Francii. Po vysvěcení na kněze (1600) pokračoval ve studiu teologie a církevního práva, později působil v Paříži a od roku 1617 jako farář venkovské farnosti v lyonské diecézi. Tehdy začal organizovat svépomocnou péči o chudé zakládáním charitativních bratrstev a s několika horlivými kněžími konat lidové misie. V roce 1625 založil misionářskou kongregaci lazaristů, jejímž hlavním posláním bylo vzdělávání kandidátů kněžství. K zajištění trvalé péče o chudé a nemocné položil spolu se sv. Luisou de Marillac základy kongregace "Dcer křesťanské lásky" - vincentek (1633). Zemřel 27. 9. 1660 v převorství sv. Lazara v Paříži. V roce 1737 byl prohlášen za svatého a roku 1885 za patrona křesťanského charitativního díla.

28. 9. Sv. Václava, mučedníka, hlavního patrona českého národa (slavnost)
                                            Hody v naši farnosti 

Podle staré tradice se narodil kolem roku 907 na Stochově u Libušína jako nejstarší syn vévody Vratislava. O jeho křesťanskou výchovu se starala především jeho babička sv. Ludmila. Naučil se slovanskému písmu, na Budči si osvojil i znalost latiny. Legendy zdůrazňují jeho lásku k eucharistii a k chudým. Když se v roce 925 ujal vlády, snažil se o kulturní i náboženské povznesení země. Jeho křesťanský způsob vlády a spravedlivá přísnost k neukázněné, většinou ještě pohanské šlechtě, i to, že přijal lenní závislost na Jindřichu I., vyvolaly opozici v čele s jeho mladším bratrem Boleslavem, na jehož popud byl 28. 9. 929 (nebo 935) ve Staré Boleslavi zabit. Po třech letech bylo jeho tělo přeneseno do rotundy sv. Víta, kterou on sám založil jako třetí kostel na Pražském hradě. Jeho nejstarší životopis byl napsán staroslověnsky hlaholským písmem brzy po jeho smrti. První kostel mu byl zasvěcen už v roce 972 v Proseku u Prahy. Na začátku 14. století mu byl zasvěcen jeden z oltářů v bazilice sv. Petra ve Vatikáně a od roku 1670 je jeho svátek v celocírkevním kalendáři.

29. 9. Sv. Michaela, Gabriela a Rafaela, archandělů (svátek)

Michael, jehož jméno znamená "Kdo je jako Bůh?", je v biblických textech označován jako jeden z prvních knížat (Dan 10,13.21), ochránce vyvoleného národa (Dan 12,1) a vítěz nad démonem (Jud 9; Zj 12,7). Také křesťané v něm od počátku viděli zvláštního ochránce novozákonního Božího lidu a přímluvce zemřelých před Božím trůnem. Byl vzýván také při exorcismech.

Jeho svátek se slaví už od 5. století ve výroční den posvěcení baziliky zbudované k jeho poctě v Římě na Via Salaria. Spolu s ním si dnes připomínáme další dva archanděly, kteří o sobě prohlásili, že stojí před Bohem (Lk 1,19; Tob 12,15).

Gabriel znamená "Muž Boží" nebo "Bůh ukázal svou sílu". Jeho jméno se objevuje v knize proroka Daniela (8,16; 9,21). Zvěstoval také Zachariášovi narození Jana Křtitele (Lk 1,19) a Panně Marii narození Ježíšovo (Lk 1,26).

Rafael znamená "Bůh uzdravil". Vypráví o něm starozákonní kniha Tobiáš. Bývá vzýván jako průvodce cestujících.

30. 9. Sv. Jeronýma, kněze a učitele církve (památka)

Narodil se kolem roku 340 ve Stridonu v Dalmácii. Studoval v Římě gramatiku, rétoriku a filozofii; tam také přijal křest. Navštívil Galii, Trevír a Aquileu, potom odešel na Východ (373) a žil několik let jako poustevník v poušti blízko Antiochie. V roce 379 byl vysvěcen na kněze a odešel přes Konstantinopol znovu do Říma. Pracoval jako sekretář papeže Damasa a na jeho pokyn začal pracovat na revizi latinského překladu Nového zákona podle původních řeckých textů. Po Damasově smrti (384) ho někteří chtěli zvolit za jeho nástupce, ale pro přísné asketické názory a nekompromisní postoj při hájení čistoty víry a mravů ho odpůrci donutili v následujícím roce opustit Řím. Usadil se jako poustevník v Betlémě, v jeho okolí založil několik klášterů a věnoval se převážně výkladu Písma svatého a jeho překladu z původních jazyků do latiny (390-405). Patřil mezi nejslavnější učence své doby. Kromě překladů a výkladů bible psal historické, polemické a homiletické spisy, mnoho dopisů (zachovalo se jich 117) a překlady některých děl východních Otců do latiny. Spolu s Ambrožem, Augustinem a Řehořem Velikým patří mezi velké západní církevní Otce. Zemřel 30. 9. 420 v Betlémě a byl tam i pohřben. Dnes jsou jeho ostatky uloženy v římské bazilice S. Maria Maggiore.