srpen

1. 8. Sv. Alfonsa Marie z Liguori, biskupa a učitele církve (památka)

Narodil se 27. 9. 1696 v Marianelle u Neapole. Pocházel z jedné z nejstarších neapolských šlechtických rodin de' Liguori. Měl velké a všestranné nadání i vlohy pro básnictví, hudbu a malířství. V 16 letech dosáhl doktorátu občanského i kanonického práva a stal se vyhledávaným advokátem. Ve 27 letech se dopustil omylu, který se pro něj stal podnětem k přemýšlení o nedostatečnosti lidské spravedlnosti. Po vysvěcení na kněze (1726) začal působit mezi nejnižšími lidovými vrstvami v Neapoli a okolí. Setkal se s jejich neuvěřitelnou nevědomostí a zanedbaností, a to ho přivedlo k rozhodnutí založit (1732) pro práci mezi nimi kongregaci Nejsvětějšího Vykupitele (redemptoristů). Mnoho času strávil na kazatelně a ve zpovědnici. Jeho asketické a mravoučné spisy vznikaly z praktické potřeby ukazovat, jak křesťansky žít. Ve svém nejznámějším díle "Theologia moralis" se staví proti jansenistické přemrštěné přísnosti a hájí zdravý střed mezi rigorismem a laxismem. Jako biskup v S. Agata dei Goti (1762-75) se staral především o zdokonalení kněží a lidové misie. Když vyčerpán prací téměř oslepl a ohluchl a trpěl těžkým revmatismem, strávil posledních 12 let života v klášteře v Nocera dei Pagani (jižně od Neapole), kde také 1. 8. 1787 zemřel. V roce 1839 byl prohlášen za svatého, 1871 za učitele církve a 1950 za patrona zpovědníků a moralistů.

2. 8. Sv. Eusebia z Vercelli, biskupa

Narodil se na začátku 4. století v Sardinii. V Římě přijal kněžství a kolem roku 345 byl poslán do Vercelli v severní Itálii jako tamější první biskup. Zvláštní pozornost věnoval kněžím a těm, kdo se připravovali na kněžství. Neohroženě hájil víru v Kristovo božství proti ariánům, a byl proto poslán do vyhnanství (355). V Palestině, Kapadocii a horním Egyptě se dostal do styku s nejživějšími křesťanskými centry té doby. Po návratu do své diecéze (363) usiloval o křesťanského života svých věřících. Zachovalo se několik jeho dopisů, které posílal císaři, kněžím a věřícím. Zemřel 1. 8. 371, byl pohřben ve své katedrále a brzy po smrti byl uctíván jako svatý.

4. 8. Sv. Jana Marie Vienneye, kněze (památka)

Narodil se 8. 5. 1786 v obci Dardilly u Lyonu. Vyrůstal v době francouzské revoluce, s náboženskými pravdami se mohl seznamovat pouze v rodině nebo neveřejným způsobem, číst a psát se začal učit až v 17 letech. Pod vedením faráře z blízké farnosti Ecully se připravoval na kněžství a po vysvěcení v grenobelském semináři (1815) u něho začal působit jako kaplan. V roce 1818 mu byla svěřena zanedbaná venkovská farnost v Arsu; jeho upřímná zbožnost a horlivá láska k duším ji dokázaly proměnit v ohnisko náboženského života. Nebyl teologem ani řečníkem, většinu času strávil ve zpovědnici a před svatostánkem. Ročně přicházelo za ním do Arsu až sto tisíc lidí. Toužil po řeholním životě, ale z poslušnosti zůstal ve své farnosti až do smrti (4. 8. 1859). V roce 1925 byl prohlášen za svatého a 1929 za patrona kněží v duchovní správě.

5. 8. Posvěcení římské baziliky Panny Marie

Bazilika Santa Maria Maggiore v Římě je jedním z nejstarších a nejvýznamějších mariánských kostelů na Západě. Dřívější název "Panny Marie Sněžné" má původ v legendárním vyprávění, že místo, kde měl být kostel postaven, se v srpnu pokrylo sněhem. Baziliku zbudovanou papežem Liberiem (352-366) přestavěl Sixtus III. (432-440) jako památku na koncil v Efesu (431), kde byl pro Pannu Marii výslovně potvrzen titul Matka Boží. Hadrián II. zde (867) v přítomnosti sv. Cyrila a Metoděje položil na hlavní oltář slovanské bohoslužebné knihy, a tak je schválil a povolil jejich užívání.

6. 8. Proměnění Páně (svátek)

Zprávu o Proměnění Páně připomíná v liturgii evangelium druhé neděle postní (Mt 17,1-9; Mk 9,2-10; Lk 9,28-36). Čtvrtá zpráva je obsažena v 2. listu sv. Petra (1,10-21). Svátek soustřeďuje pozornost na tuto událost, na Kristův královský majestát a na naše budoucí oslavení. Na Východě se slavil už od 5. století, na Západě porůznu od 9. století, jako všeobecně závazný byl zaveden v roce 1457 po odražení tureckých vojsk u Bělehradu. Dnešní den je pravděpodobně výročním dnem posvěcení baziliky na hoře Tábor, která je od 3. století ztotožňována s horou, o níž se mluví v evangeliích.

7. 8. Sv. Sixta II., papeže, a druhů, mučedníků

Císař Valerián vydal (257) příkaz, aby biskupové, kněží a jáhnové byli popravováni bez soudního přelíčení ihned po dopadení. Věřícím laikům měl být zkonfiskován majetek, a pokud byli císařskými úředníky, měli být odsuzováni k nuceným pracím. V té době se stal papežem římský kněz Sixtus, o němž jeho současník sv.Cyprián napsal, že byl dobrý a mírumilovný. Když 6. 8. 258 slavil bohoslužby v kapli Kalistových katakomb, byl zabit přímo na svém biskupském stolci. Spolu s ním byli sťati také čtyři jeho jáhnové (Januárius, Magnus, Vincenc a Štěpán). Další dva římští jáhnové (Felicissimus a Agapit) byli usmrceni téhož dne v sousedních katakombách a poslední z nich, arcijáhen Vavřinec, po krutém mučení o čtyři dny později. Teprve po roce se odvážili skrývající se římští kněží zvolit nového papeže (Dionýsia) a po císařově smrti (260) nastala pro křesťany doba 40 let poměrného klidu.

7. 8. Sv. Kajetána, kněze

Kajetán se narodil roku 1480 ve Vicenze v severní Itálii. Vystudoval práva (1504) a stal se úředníkem papežské kurie (1506). Všechen volný čas věnoval modlitbě a návštěvám nemocnic. V roce 1516 byl vysvěcen na kněze. Později (1518) odešel z Říma a v Benátkách založil nemocnici pro nevyléčitelně nemocné. Po pěti letech založil spolu s Janem Petrem Caraffou, biskupem v Chieti, kongregaci kněží, kteří měli žít v naprosté chudobě a sloužit náboženskému vzdělání duchovenstva a lidu. Říkalo se jim teatini (podle latinského názvu chietské diecéze) nebo také kajetáni. Z pověření papeže Klementa VII. spolupracovali také na reformě breviáře a misálu. Kajetán zemřel 7. 8. 1547 v klášteře v Neapoli. Za svatého byl prohlášen v roce 1671. Po jeho smrti se teatini rozšířili i do okolních zemí, zvláště když se (1555) Caraffa stal papežem (Pavel IV.). V roce 1666 se usadili též v Praze a postavili kostel sv. Kajetána (1717).

8. 8. Sv. Dominika, kněze (památka)

Narodil se kolem roku 1170 v obci Calaruega v Kastilii ve Španělsku. Po vystudování teologie se stal kanovníkem v Osmě (1195). Z pověření Inocence III. se snažil přimět albigenské kathary v jižní Francii k jednotě s katolickou církví. Několikrát se měl stát biskupem, ale dával přednost své misijní činnosti. V roce 1215 položil v Toulouse základy řádu kazatelů - dominikánů. Měli slovem i osobním příkladem a životem v chudobě hlásat návrat k evangeliu. Základem jejich řeholních pravidel se stala řehole sv. Augustina. Zemřel v Bologni 6. 8. 1221 a byl pohřben v kostele sv. Mikuláše. V té době měli dominikáni už 60 klášterů v různých zemích Evropy. Za svatého byl prohlášen v roce 1234.

10. 8. Sv. Vavřince, jáhna a mučedníka (svátek)

Zpráva o jeho mučení je protkána pozdějšími legendárními prvky, ale už ze 4. století je doloženo, že mu jako arcijáhnovi papeže Sixta II. byla svěřena péče o hmotný majetek a charitativní činnost církve v Římě, a také to, že před smrtí byl mučen ohněm. Tam, kde byl 10. 8. 258 pohřben, dal Konstantin Veliký postavit baziliku. Dnešní bazilika zbudovaná (ve 13. století) na témže místě je jednou z pěti římských patriarchálních bazilik. Celkem mu bylo v Římě postaveno asi 34 kostelů, z nichž některé časem zanikly. Jeho úcta se brzy rozšířila po celé západní církvi.

11. 8. Sv. Kláry, panny (památka)

Narodila se v roce 1193 nebo 1194 v Assisi a pocházela ze šlechtické rodiny. Rozhodla se následovat příkladu sv. Františka a svých dvou bratranců (Silvestra a Rufina), kteří se k němu připojili. Opustila domov, přijala z rukou sv. Františka řeholní šat (1212) a po krátkém pobytu u benediktinek se usadila v klášteře u sv. Damiána. Ten se pak stal mateřským klášterem ženské větve františkánského řádu - klarisek. Brzy se k ní připojily další, mezi nimi i její dvě rodné sestry (Anežka a Beatrice) a po smrti otce i její matka Ortulana. Pro přísnost dodržování naprosté chudoby papežové dlouho váhali s potvrzením její řehole; dočkala se ho až těsně před svou smrtí. Zemřela 11. 8. 1253 po téměř třicet let trvající nemoci, která ji většinou poutala na lůžko. Jejího pohřbu se zúčastnil sám papež Inocenc IV., po dvou letech byla prohlášena za svatou a kostel sv. Jiří, kde byla pohřbena, byl přebudován v baziliku, která nese její jméno. Zachovaly se čtyři dopisy, které poslala do Prahy sv. Anežce České.

13. 8. Sv. Ponciána, papeže, a Hippolyta, kněze, mučedníků

Na začátku vlády císaře Maximina (235) byli oba odsouzeni k nuceným pracím v dolech na ostrově Sardinii a v krátké době tam zemřeli vyčerpáni nezdravým prostředím, namáhavou prací a hrubým zacházením. Jejich památka se slavila společně v den, kdy byly za papeže Fabiána (236-250) jejich tělesné pozůstatky převezeny do Říma (13. 8.): Poncián byl pohřben v Kalistových katakombách a Hippolyt v katakombách při cestě vedoucí do Tivoli (via Tiburtina).

Poncián byl papežem v letech 230-235. Císař Alexandr Severus (222-235) se nechoval ke křesťanům nepřátelsky. Byla to doba vnějšího klidu a organizačního upevňování církve, ale zároveň vnitřního rozdvojení přímo v Římě. První papežský rozkol skončil teprve krátce před jeho smrtí. Spolu se vzdoropapežem Hyppolitem byl odsouzen k nuceným pracím v dolech. Po deportaci na Sardinii se vzdal papežského úřadu (28. 9. 235) a vyzval římské duchovenstvo, aby si zvolili jeho nástupce. Vzdoropapež následoval jeho příkladu a vybídl své stoupence, aby se podřídili novému papeži.

Hippolyt pocházel pravděpodobně z Malé Asie nebo z Alexandrie, byl žákem sv. Ireneje a za papeže Viktora I. (189-199) zaujímal významné postavení jako teolog a církevní spisovatel. Na podstavci sochy, kterou mu jeho příznivci později postavili, je uvedeno jeho 15 spisů z nejrůznějších oborů. Nynější druhá anafora a modlitba pro svěcení biskupa mají svůj základ v jím zaznamenaném textu. Když se stal papežem bývalý otrok Zefyrin (199-217) a za nejbližšího spolupracovníka si vybral jáhna Kalista (také propuštěného otroka), vyčítal mu Hyppolit nepřesné vyjadřování o třech božských Osobách; jeho vlastní výroky však v tomto ohledu také nebyly zcela správné. Po jeho smrti (217) neuznal volbu nového papeže Kalista I. a přešel do otevřeného odboje. Stavěl se proti přijímání kajících odpadlíků zpět do církve a proti manželským sňatkům svobodných žen s otroky. Jako první vzdoropapež setrval v opozici i proti dalším dvěma papežům. Před svou mučednickou smrtí však vyzval své stoupence k obnovení jednoty.

14. 8. Sv. Maxmiliána Marie Kolbeho, kněze a mučedníka (památka)

Narodil se 8. 1. 1894 v městečku Zdunska Wola v Polsku. Jmenoval se Rajmund, jméno Maxmilián přijal při vstupu do noviciátu minoritů. Na kněze byl vysvěcen v Římě (1918) a po dosažení doktorátu filozofie a teologie se vrátil do Polska (1919). Zorganizoval apoštolské sdružení "Armáda neposkvrněné Panny", založil centrum tiskového apoštolátu Niepokalanow (západně od Varšavy), působil jako misionář v Japonsku (1930-1936) a po návratu do Polska jako představený kláštera v Niepokalanowě (1936-1939). V roce 1939 byl zatčen, po krátkém propuštění na svobodu znovu uvězněn (1941) a dopraven do koncentračního tábora; tam nabídl svůj život za k smrti odsouzeného spoluvězně a po 21denním mučení hladem byl 14. 8. 1941 v Osvětimi usmrcen fenolovou injekcí. Za svatého byl prohlášen v roce 1982.

15. 8. Nanebevzetí Panny Marie (slavnost)

Když papež Pius XII. (1. 11. 1950) prohlásil za článek víry, že po skončení života "byla neposkvrněná Matka Boží vzata s tělem i duší do slávy nebeské", potvrdil tím to, čemu křesťané už odedávna věřili a co společně oslavovali dnešního dne při bohoslužbách. V Jeruzalémě se slavil dnešní den už v 5. století, od 6. století ho slaví celý křesťanský Východ a od 7. století se začíná slavit v Římě. V pozdějších staletích se stává nejčastějším titulem mariánských kostelů.

16. 8. Sv. Štěpána Uherského

Narodil se kolem roku 969. Byl synem maďarského vévody Gejzy a původně se jmenoval Vajk. Na jeho utvrzení v křesťanské víře měl svůj podíl i sv. Vojtěch, jenž ho snad také biřmoval. Vojtěchův průvodce Radla (jako břevnovský mnich Anastázius, v Maďarsku nazývaný Astrik) se stal jeho nejbližším rádcem a prvním opatem kláštera sv. Martina (Panonhalma). Po smrti svého otce (997) se ujal vlády a papež Silvestr II. mu dal královskou korunu (1000) a právo vybudovat církevní správu země. Založil 10 diecézí rozdělených do dvou metropolí, budoval kostely, kláštery a školy; osvobodil ve své zemi otroky; vládl rozvážně a spravedlivě, ale přitom energicky a důsledně. Jeho syn Emerich (nar. 1007) zemřel po zranění na lovu (1031), právě když mu chtěl předat královskou vládu. Zemřel 15. 8. 1038 a byl pohřben spolu se svým synem Emerichem, s prvním biskupem v Csanádu Gerardem a se dvěma mnichy ze Slovenska, Ondřejem-Svoradem a Benediktem. Jeho manželka Gisela, sestra císaře Jindřicha II. (svatého), je uctívána jako blahoslavená.

19. 8. Sv. Jana Eudese, kněze

Narodil se 14. 9. 1601 v normandské vesnici Ri (poblíž Argentanu ve Francii). Vstoupil k oratoriánům (1623), stal se knězem (1625) a od roku 1632 působil jako misionář venkovského lidu. Poznal, že bez dobře připravených kněží nelze uskutečnit náboženskou obnovu. Založil proto kongregaci eudistů (1643), jejíž členové se věnovali především vedení seminářů a lidovým misiím. Na pomoc zbloudilým dívkám založil kongregaci sester křesťanské lásky, známých dnes jako sestry od Dobrého Pastýře. Byl horlivým šiřitelem úcty k Srdci Ježíšovu a k Srdci Panny Marie. Zemřel 19. 8. 1680 v Caen a v roce 1925 byl prohlášen za svatého.

20. 8. Sv. Bernarda, opata a učitele církve (památka)

Narodil se roku 1090 ve Fontaines-lés-Dijon ve Francii. V roce 1111 opustil rodné šlechtické sídlo a spolu se svými čtyřmi bratry vstoupil do cisterciáckého kláštera v Citeaux. Z pověření opata zbudoval nový klášter v Clairvaux (1115) a stal se tam opatem. Miloval klášterní samotu, ale pro dobro církve ji nejednou neváhal opustit a zasáhnout do veřejného dění. Vystoupil proti vzdoropapeži Anakletovi II. (1130) a proti tehdejším bludařům Petru Abelardovi (1140) a Arnoldovi z Brescie (1144). Když se stal papežem jeho žák Evžen III. (1145), napsal pro něj pětisvazkové dílo o povinnostech papeže a zásadách hlubokého duchovního života. Z papežova pověření vybízel k druhé křížové výpravě (1147-48) na odražení tureckých vojsk a dožil se bolestného zklamání, když tato výprava pro nesvornost a hrabivost křižáků a různé zákulisní pletichy jejich vůdců skončila tragickým nezdarem. Zanechal mnoho spisů o duchovním životě a vynikal velkou úctou k Panně Marii. Jeho kázání o Písni písní patří ke skvostům křesťanské mystické literatury. Zemřel 20. 8. 1153 v Clairvaux. V roce 1174 byl prohlášen za svatého a roku 1830 za učitele církve.

21. 8. Sv. Pia X., papeže (památka)

Narodil se 2. 6. 1835 v Riese v severovýchodní Itálii jako syn chudých zemědělců. Jmenoval se Giuseppe Sarto. Po vysvěcení na kněze (1858) byl nejprve devět let kaplanem, potom venkovským farářem; od roku 1875 kanovníkem, kancléřem a spirituálem v semináři v Trevisu; biskupem v Mantově (1884), kardinálem a benátským patriarchou (1893). Jako papež (od roku 1903) vyhlásil reformu církevní hudby, breviáře a misálu, církevního práva a římské kurie; rázně zakročil proti nesprávným naukám modernismu; zreformoval vyučování katechismu; stanovil předpisy pro první svaté přijímání; vybízel k častému přijímání svátostí a k aktivní účasti na slavení liturgie. Jeho programovým heslem bylo: Všechno obnovit v Kristu. Zemřel 20. 8. 1914, krátce po vypuknutí světové války, které se marně snažil zabránit. Za svatého byl prohlášen v roce 1954.

22. 8. Panny Marie Královny (památka)

Liturgické texty i písně a modlitby vyjadřující lidovou zbožnost označovaly Pannu Marii odedávna titulem Královny. V roce 1954, kdy se slavilo sté výročí prohlášení článku víry o Neposkvrněném početí Panny Marie, stanovil Pius XII., aby se v poslední květnový den konala liturgická oslava Panny Marie Královny. Přenesením této památky na osmý den po slavnosti nanebevzetí se má zdůraznit jejich vzájemná souvislost a vnitřní návaznost.

23. 8. Sv. Růženy z Limy, panny

Narodila se roku 1586 v peruánském hlavním městě Limě. Její rodiče byli španělského původu; při křtu jí dali jméno Isabela, ale pro její krásu jí už od malička říkali Rosa (růže). Už od dětství viděla svůj vzor a ideál ve sv. Kateřině Sienské. Vstoupila do třetího řádu sv. Dominika (1606), vedla kajícný život za obrácení svých krajanů a na usmíření za krvavé činy španělských dobyvatelů. Dosáhla vysokého stupně mystických milostí. Zemřela 24. 8. 1617 v Limě, v roce 1671 byla prohlášena za svatou a je uctívána jako patronka celé Latinské Ameriky.

24. 8. Sv. Bartoloměje, apoštola (svátek).
Sv. Bartoloměj je patron filiálního kostela v Košíkově.

Jméno Bartoloměj (bar Tolmai, tj. syn Tolmaiův) uvádějí synoptická evangelia (Mt 10,3; Mk 3,18; Lk 6,14) a Skutky apoštolů (1,13). S největší pravděpodobností je totožný Ježíšovým učedníkem Nathanaelem, o němž Janovo evangelium (21,2) říká, že pocházel z Kány Galilejské, a jmenuje ho mezi apoštoly, kterým se Ježíš zjevil po svém zmrtvýchvstání; jeho setkání s Ježíšem zprostředkoval apoštol Filip (Jan 1,45-51). Podle Eusebia hlásal evangelium v Indii a v Arménii, kde také podstoupil mučednickou smrt, když z něho zaživa sedřeli kůži. Byzantská liturgie slaví 25. 8. přenesení jeho ostatků z Arménie do města Dary v Mezopotámii; koncem 6. století se dostaly na Liparské ostrovy poblíž Sicílie, v 9. století do jihoitalského Beneventa a odtud značná jejich část do Říma (v roce 1000), kde byly uloženy na ostrově řeky Tibery v bazilice zasvěcené původně sv. Vojtěchu. Část ostatků tohoto apoštola získal také Karel IV. pro svatovítskou katedrálu v Praze.

25. 8. Sv. Ludvíka

Ludvík se narodil roku 1214 v Poissy. Po předčasné smrti svého otce Ludvíka VIII. se stal (1226) francouzským králem; dokud nedosáhl plnoletosti, vládla místo něho jeho energická matka Blanka Kastilská. Oženil se (1234) s Markétou Provensálskou a dobře vychoval svých 11 dětí. Snažil se nejen žít, ale i vládnout podle křesťanských zásad. Přísně dbal na dodržování spravedlnosti. Byl velkým přítelem klášterů; sám se stal členem III. řádu sv. Františka. Ujímal se chudých a stavěl nemocnice. Snažil se urovnávat spory bez války, ale nebyl zbabělcem; když bylo třeba, dovedl rázně zasáhnout. Podnikl dvě křížové výpravy na osvobození Svaté země (1248 a 1270). Při druhé se nakazil morem a zemřel 25. 8. 1270 poblíž dnešního města Turína. V roce 1297 byl prohlášen za svatého.

25. 8. Sv. Josefa Kalasanského

Josef Kalasanský se narodil kolem roku 1557 v malé aragonské vesnici Peralte de la Sal v severním Španělsku. Stal se knězem (1583) a působil nejprve jako duchovní správce, později jako generální vikář v diecézi Urgel. Po příchodu do Říma (1592) navštěvoval chudobince, věznice a nemocnice. Přitom poznal strašnou bídu, kterou trpěly především děti vyrůstající na ulici bez výchovné péče. Založil pro ně ve farnosti sv. Doroty v římské čtvrti Trastevere první bezplatnou základní školu v Evropě (1597). Své spolupracovníky shromáždil v řeholním společenství piaristů (1617). Ještě za jeho života se nový řád šířil do okolních zemí; první mimoitalská provincie vznikla na Moravě (1634). Jako generální představený byl vlastními řádovými bratry pomlouván, udán inkvizici, dokonce vězněn a zbaven úřadu. Když potom na jeho místo nastoupil jeho odpůrce, došlo k velkému úpadku řádu a k redukci na pouhou společnost učitelů bez řeholních slibů (1646). Zemřel v Římě 25. 8. 1648. Před svou smrtí předpověděl znovuvzkříšení řádu. Za svatého byl prohlášen v roce 1767.

27. 8. Sv. Moniky (památka)

Narodila se v roce 331 nebo 332 v křesťanské rodině v Tagaste v Numidii (v dnešním severovýchodním Alžírsku). Provdala se za pohanského muže Patricia a měla s ním dva syny a dceru. Svou mírností a trpělivostí dosáhla toho, že její muž rok před svou smrtí přijal křest (370). Její starší syn Augustin byl velmi nadaný, ale žil bezuzdným životem, ať šlo o věci tělesné, nebo duchovní. Když odešel (383) jako učitel řečnictví do Říma a odtamtud do Milána, vydala se za ním, aby mu byla stále nablízku a vyprošovala pro něj milost obrácení. Nejradostnějším dnem v jejím životě byl 24. duben 387, kdy Augustin přijal křest. Zakrátko potom zemřela v Ostii u Říma (na podzim 387), kde čekala se synem na loď, která je měla odvézt zpátky do Afriky. Byla pohřbena v Ostii, v 15. století byly její ostatky přeneseny do Říma a uloženy v kostele zasvěceném dnes sv. Augustinovi.

28. 8. Sv. Augustina, biskupa a učitele církve (památka)

Narodil se roku 354 v Tagaste v Numidii (dnešní Souk Ahras v severovýchodním Alžírsku). Vynikal neobyčejným nadáním a hloubkou ducha, v mládí však očekával světlo od filozofie, stal se stoupencem manicheismu a podléhal nespoutané smyslnosti. Jako učitel řečnictví v Miláně se dal pokřtít (387) spolu se svým nemanželským synem Adeodatem a přítelem Alypiem (pozdějším biskupem v Tagaste). Po návratu do Tagaste vybudoval se svými přáteli jakýsi druh řeholní obce (388-391). Přijal v městě Hippo (dnešní Annaba) kněžské svěcení (391) a stal se tam biskupem (395). Své biskupské sídlo proměnil v klášter s "augustiniánskou" řeholí; ideálem tohoto způsobu života se stala apoštolská činnost a vše bylo podřízeno požadavkům pastorační služby. Zemřel 28. 8. 430 ve Hippo. Zůstalo po něm 113 spisů, mezi nimi některé pozoruhodně objemné, 218 dopisů a více než 500 dochovaných kázání. Jeho ostatky byly přeneseny nejprve na Sardinii, a později (v 8. století) do katedrály v severoitalské Pavii.

29. 8. Umučení svatého Jana Křtitele (památka)

O umučení Předchůdce Páně podává zprávu evangelium Matoušovo (14,3-12) a Markovo (6,17-29). Josef Flavius píše, že se to stalo v tvrzi Machaerus, kde měl Herodes Antipas královský palác. Podle staré tradice přenesli Janovi učedníci jeho mrtvé tělo do samařského města Sebaste a uložili ho na místě, kde byla v 1. polovině 4. století zbudována bazilika. Zdá se, že památka Předchůdce Páně, slavená v Jeruzalémě už v 5. století kromě slavnosti Narození také dnešního dne, byla výročím posvěcení této baziliky. Během 6. a 7. století se rozšířilo slavení této památky na Východě i na Západě s názvem Umučení nebo Stětí sv. Jana Křtitele.

^{Od  25.  září 2006  návštěv}