červen

1. 6. Sv. Justina, mučedníka (památka)

Narodil se na začátku 2. století v samařském Sichemu (dnešní Nablus). Pocházel z řecké pohanské rodiny. Po přijetí křtu se věnoval vyučování a obhajobě křesťanské nauky. Jako nejstarší křesťanský teolog, snažící se spojit řeckou platónskou filozofii s křesťanstvím, zanechal po sobě několik spisů, z nichž nejznámější jsou dva - "Apologie" a "Dialog s Tryphonem". V nich podal svědectví o liturgii, katechezi a o víře ve skutečnou přítomnost Krista pod svátostnými způsobami. Otevřel si v Římě filozofickou školu, ale byl udán, že je křesťanem, předvolán před soudce a spolu s pěti dalšími muži a jednou ženou podstoupil kolem roku 165 mučednickou smrt.

2. 6. Sv. Marcelina a Petra, mučedníků

Oba zemřeli v Římě mučednickou smrtí kolem roku 304 a byli pohřbeni na Via Labicana. Císař Konstantin dal nad jejich hrobem postavit baziliku. Papež Damas uvádí v náhrobním nápisu, že jako chlapec mluvil s katem, který je popravil a později se stal sám křesťanem. Byli brzy zařazeni mezi světce jmenované v mešním římském kánonu.

3. 6. Sv. Karla Lwangy a druhů, mučedníků (památka)

Spolu s dalšími dvanácti mladými křesťany byl zaživa upálen 3. 6. 1886 a dalších devět bylo umučeno různým způsobem v době od 26. 5. 1886 do 27. 1. 1887. Tito prvomučedníci černé Afriky přijali křest od prvních misionářů z kongregace Bílých otců, kteří přišli do Ugandy v roce 1879. Stali se obětí krutého pronásledování za krále Mwangy a za svaté byli prohlášeni roku 1964.

5. 6. Sv. Bonifáce, biskupa a mučedníka (památka)

Narodil se kolem roku 673 v království Wessex v Anglii. Jako benediktinský mnich z kláštera v Exeteru a později v Nurslingu odešel jako misionář na území dnešního Holandska (716) a Německa (718). Jmenoval se Wynfrith, papež Řehoř II. mu dal jméno Bonifác, pověřil ho misijní činností na tomto území (719) a vysvětil ho na biskupa (722) se sídlem v Mohuči. Později se stal arcibiskupem (732) a kladl základy církevní organizace v Bavorsku, Hessensku a Durynsku. Zřizoval kláštery a nová biskupství, svolával synody a vychovával nové misionáře. V roce 754 se vypravil do Fríska na území svého prvního misionářského působení a zemřel tam spolu se svými dvaapadesáti spolupracovníky mučednickou smrtí 5. 6. u Dokkumu (v dnešním Holandsku). Jeho tělo bylo přeneseno do kláštera ve Fuldě a tam pohřbeno.

6. 6. Sv. Norberta, biskupa (památka)

Narodil se kolem roku 1080 v Xantenu v Porýní. Jako mladý šlechtic se stal kanovníkem v Xantenu a sekretářem císaře Jindřicha V. V roce 1115 přijal kněžské svěcení a změnil dosavadní způsob života. Spojoval rozjímavou modlitbu s aktivní službou duším. Tento odkaz zanechal i premonstrátskému řádu, jehož začátky sahají k roku 1120, kdy s několika společníky začal žít společně v Prémontré u Laonu v Provensálsku. Od roku 1126 byl arcibiskupem v Magdeburku a tam také 6. 6. 1134 zemřel a byl pohřben v premonstrátském kostele. Za svatého byl prohlášen roku 1582. Jeho ostatky byly přeneseny (1627) do Prahy na Strahov.

9. 6. Sv. Efréma Syrského, jáhna a učitele církve

Narodil se kolem roku 306 v křesťanské rodině v Nisibis (nynější Nusaibin) v jihovýchodním Turecku. Byl vysvěcen na jáhna, stal se slavným učitelem na škole ve svém rodišti, a později (363) v Edesse (dnešní Urfě) sám založil teologickou školu. Své spisy psal syrsky. Vykládal v nich Písmo svaté a proti gnostikům, astrologům a manichejcům ukazoval hloubku pravého křesťanského duchovního života. Skládal texty písní, v nichž přístupnou formou vštěpoval prostému lidu náboženské pravdy. Některé z těchto písní se dosud zpívají v syrských bohoslužbách. Jeho dílo je provanuto jemným dechem lásky ke Kristu a k Panně Marii. Byl nazván "harfou Ducha svatého". Zemřel roku 373 v Edesse a v roce 1920 byl prohlášen za učitele církve.

11. 6. Sv. Barnabáše, apoštola (památka)

Pocházel z ostrova Kypru, byl to levita a jmenoval se Josef, jméno Barnabáš mu dali apoštolové (Sk 4,36). Prodal svůj majetek a peníze dal apoštolům pro chudé (Sk 4,37). Ujal se Pavla, když po obrácení přišel do Jeruzaléma, a uvedl ho k apoštolům (Sk 9,27). "Byl to výborný muž, plný Ducha svatého a víry" (Sk 11,24). Později přivedl Pavla do Antiochie (Sk 11,25-26) a doprovázel ho na jeho první apoštolské cestě (Sk 13,2 a násl.). Bývá jmenován dokonce před Pavlem (Sk 11,30; 12,25; 13,2.7; 14,14; 15,12.25). Na apoštolském sněmu v Jeruzalémě hájil názor, že pohanům, kteří se chtějí stát křesťany, se nemá ukládat židovský zákon (srv. Sk 15,1-12). Když se s Pavlem rozešel, vzal s sebou svého příbuzného Marka na Kypr (Sk 15,36-39). Pavel se ještě o něm zmiňuje, když na své druhé apoštolské cestě píše z Efesu do Korintu (1 Kor 9,6).

13. 6. Sv. Antonína z Padovy, kněze a učitele církve (památka)

Narodil se kolem roku 1195 v Lisabonu a rodiče mu dali jméno Fernando. Vstoupil do řádu augustiniánských kanovníků a po dokončení studií přijal kněžské svěcení. V roce 1220 se stal františkánem a přijal jméno Antonín. Odešel hlásat evangelium do Afriky, ale brzy onemocněl a musel se vrátit do Evropy. Po krátkém pobytu v klášteře na Sicílii se setkal v Assisi se sv. Františkem (1221), na jeho přání pak v Bologni učil řádové spolubratry teologii. V severní Itálii kázal proti katharům, v jižní Francii proti sektě albigenských, po návratu do Itálie proti lichvářům a zasazoval se o práva chudých. Na jeho kázání přicházely tisíce lidí. Zemřel 13. 6. 1231 ve svém klášteře v Arcelle u Padovy. Za necelý rok byl prohlášen za svatého a v roce 1946 za učitele církve.

15. 6. Sv. Víta, mučedníka

Pocházel snad ze Sicílie a za Diokleciánova pronásledování (kolem roku 304) zemřel v mladém věku mučednickou smrtí v jihoitalské Lukánii. Úcta k němu je prastará (už v 5. století), ale o jeho životě nemáme spolehlivých zpráv. Část jeho ostatků byla uchována (od roku 836) v klášteře Korvey nad Weserou, odtud dostal jeho rameno sv. Václav a uložil ho v hlavním pražském kostele, nesoucím jeho jméno. Další ostatky přinesl do Prahy Karel IV. (1355) z Pavie.

19. 6. Sv. Jana Nepomuckého Neumanna, biskupa (památka)

Narodil se 28. 3. 1811 v Prachaticích. Po vystudování teologie v Českých Budějovicích a Praze odjel do Severní Ameriky, kde byl vysvěcen na kněze (1836) a horlivě působil jako misionář. V roce 1840 vstoupil do kongregace redemptoristů. Stal se biskupem ve Filadelfii (1852). Založil 80 kostelů a asi 100 katolických škol, především pro přistěhovalce z Evropy. Zemřel náhle 5. 1. 1860. V roce 1963 byl prohlášen za blahoslaveného a v roce 1977 za svatého.

19. 6. Sv. Romualda, opata

Narodil se kolem roku 952 v Ravenně jako syn místního šlechtice. Stal se benediktinem (972), ale brzy začal vést poustevnický život (975). Dlouhá léta cestoval, hledal samotu a snažil se spojit benediktinskou řeholi se způsobem života staroegyptských poustevníků. Zakládal malé mnišské komunity, mezi nimi též v Camaldoli ve střední Itálii (1012), kde později vznikl řád kamaldulských mnichů poustevníků. Zemřel 19. 6. 1027 ve své poustevně ve Val di Castro poblíž Ravenny. V roce 1032 byl prohlášen za svatého.

21. 6. Sv. Aloise Gonzagy, řeholníka (památka)

Narodil se 9. 3. 1568 v Castiglione u Mantovy v severní Itálii. Jako prvorozený syn markýze byl nejprve pážetem na florentském dvoře, a potom několik let ve Španělsku. Po návratu domů (1585) se zřekl dědičných práv ve prospěch svého mladšího bratra a vstoupil k jezuitům. Při ošetřování nemocných morem se nakazil a zemřel 21. 6. 1591 v Římě. V roce 1726 byl prohlášen za svatého a brzy nato (1729) za patrona studující mládeže.

22. 6. Sv. Paulína Nolánského, biskupa

Paulín Nolánský se narodil kolem roku 355 poblíž Bordeaux ve Francii, kde byl jeho otec římským úředníkem. Zdědil rozsáhlé pozemky a také jeho žena Terezie, španělského původu, přinesla věnem velký majetek. Po přijetí křtu (389) prodal pozemky a peníze rozdal chudým. Odešel se svou ženou do Španělska a roku 394 byl v Barceloně vysvěcen na kněze. Potom se usadil v Nole v jihoitalské Campanii, tam založil a řídil řeholní společenství a stal se biskupem (411). Snažil se mírnit útrapy obyvatelstva způsobené gótskými nájezdy. Dopisoval si se sv. Augustinem, Ambrožem a Jeronýmem. Byl jedním z největších křesťanských básníků své doby. Zemřel 22. 6. 431 v Nole.

22. 6. Sv. Jana Fishera, biskupa, a Tomáše Mora, mučedníků

Jan Fisher se narodil roku 1469 v Beverly v Yorkshire. Po studiích v Cambridge se tam stal profesorem a kancléřem univerzity. Od roku 1504 byl biskupem v Rochestru. Staral se svědomitě o své věřící, často je navštěvoval, zvláště chudé a nemocné. Napsal několik spisů proti bludům své doby. Po desetiměsíčním vězení v londýnském Toweru byl 22. 4. 1535 sťat. Krátce předtím ho papež Pavel III. jmenoval kardinálem.

Tomáš More se narodil 7. 2. 1478 v Londýně. Studoval v Oxfordu, oženil se a vychoval jednoho syna a tři dcery. Vynikal bystrostí ducha, humorem a zároveň hlubokou zbožností. Je autorem humanistického spisu "Utopie" (= neexistující místo), v němž vyložil ideální vládní systém. V letech 1529-1532 zastával úřad lorda kancléře. Také on byl uvězněn a 6. 7. 1535 v Londýně popraven.

Oba byli odsouzeni pro velezradu a zemřeli mučednickou smrtí, protože odmítli podepsat prohlášení proti nerozlučitelnosti manželského svazku a uznat svrchovanost krále Jindřicha VIII. nad církví. V roce 1935 byli prohlášeni za svaté.

24. 6. Narození svatého Jana Křtitele (slavnost)

Jan Křtitel je kromě Panny Marie jediný světec, jehož tělesné narození se v liturgii oslavuje. Už v 5. století se tento den připomínal šest měsíců před narozením Ježíše Krista. Z Lukášova evangelia se vyrozumívá, že Jan byl už před svým narozením naplněn posvěcující milostí, a to tehdy, když přišla Maria k Alžbětě. Byl povolán, aby svým kázáním o Božím království a voláním po obrácení lidu připravil příchod Ježíše Krista. Ježíš od něho přijal křest a jeho první učedníci přišli z okruhu Janových učedníků. Jan se považoval jen za hlas volajícího na poušti, za předchůdce Mocnějšího, který má po něm přijít.

27. 6. Sv. Cyrila Alexandrijského, biskupa a učitele církve

Narodil se kolem roku 370. Zprvu žil jako mnich, ale po smrti svého strýce se stal nástupcem na stolci alexandrijského patriarchy (412). Proti konstantinopolskému patriarchovi Nestoriovi hájil (429) učení, že Kristus je pravý Bůh i pravý člověk v jedné osobě, a jeho Matka Panna Maria je tedy Matkou Boží. Měl také hlavní podíl na odsouzení nestoriánského bludu na všeobecném sněmu v Efesu (431). Byl jedním z největších teologů a exegetů křesťanského Východu. Bojoval proti bludům a za vyhlazení pohanství s nezkrotnou prudkostí a všemi prostředky, takže mu to někteří jeho současníci vyčítali. Zemřel 27. 6. 444 v Alexandrii.

28. 6. Sv. Ireneje, biskupa a mučedníka (památka)

Narodil se kolem roku 130 ve Smyrně a byl žákem sv. biskupa Polykarpa. Později (177) se staral jako kněz o maloasijské křesťany, kteří se usadili v jižní Galii, aby udržovali obchod mezi Východem a Západem. Zakrátko se stal biskupem v Lyonu a bránil křesťanskou víru proti gnostikům. Ve svém hlavním spisu "Proti bludným naukám" hájil oprávněnost církevní tradice a hierarchie. Velmi též přispěl k usmíření sporu o den slavení Velikonoc. Na jeho prosby kolem roku 190 odvolal papež Viktor I. tresty, které předtím vyhlásil proti asijským církevním obcím slavícím (až do 3. století) Zmrtvýchvstání Páně přímo v den prvního jarního úplňku. Zemřel kolem roku 200 pravděpodobně mučednickou smrtí.

29. 6. Sv. Petra a Pavla, apoštolů (slavnost)

Petr pocházel z Betsaidy a jako jeho bratr Ondřej byl rybářem (Jan 1,44; Mk 1,16). Jmenoval se Šimon, syn Janův, a jméno Kéfas, to je v překladu Petr (Skála), dostal od Krista (Jan 1,42; Mt 16,18). Byl ženatý a bydlel v Kafarnau (Mk 1,21.29-30; srv. 1 Kor 9,5). Spolu s Jakubem a Janem byl svědkem vzkříšení dcery Jairovy, Ježíšova proměnění i úzkosti v Getsemanské zahradě (Mk 5,37; 9,2; 14,23). Přes svůj slib věrnosti Krista třikrát zapřel (Mk 14,29-31.66-72), ale Ježíš i po svém vzkříšení potvrdil, že mu svěřuje vedení své církve (Jan 21,15-19; srv. Mt 16,16-19; Lk 22,31-32). Po Ježíšově nanebevstoupení převzal vedení jeho učedníků (Sk 1,15-26) a po seslání Ducha svatého první veřejně promluvil k celému shromáždění (Sk 2,14-40). Navštívil první křesťanské obce a přijal první pohany do církve (Sk 8,14-25; 9,32-10,48). Nějaký čas působil v Antiochii (srv. Gal 2,11), a nakonec v Římě, kde také byl podle starého podání v době císaře Nerona (64-67) ukřižován hlavou dolů.  

Pavel pocházel z židovské rodiny (Řím 11,1; Flp 3,5), která se usadila v Tarsu a získala tam římské občanství (Sk 21,39; 22,3.28). Jeho židovské jméno bylo Šavel (Sk 9,11), druhé jméno, Pavel, se poprvé objevuje až při jeho druhé apoštolské cestě (Sk 13,9). Byl žákem slavného rabína Gamaliela a sám se projevoval jako horlivý farizeus (Sk 22,3; 23,6; Flp 3,5-6). U bran Damašku se z pronásledovatele stal hlasatelem Kristova učení (Sk 9,1-22; 22,5-21). Na svých apoštolských cestách založil velký počet křesťanských obcí ve východním Středomoří. Byl sťat mečem v Římě (64-67).

Dnešní den se slaví jako jejich společný svátek už od poloviny 3. století.

30. 6. Svatých prvomučedníků římských

Císař Nero je dal popravit během prvního pronásledování křesťanů v Římě, po požáru města v roce 64, jak o tom svědčí pohanský římský historik Tacitus (Annales 15,44) a sv. Klement I. ve svém listu Korinťanům (kap. 5-6). Byli umučeni různým způsobem většinou v Neronově cirku na úpatí Vatikánského pahorku. Mezi nynějším hřbitovem a Svatopetrskou bazilikou označuje kámen v dlažbě místo, kde uprostřed tohoto cirku stál obelisk, přenesený v roce 1568 na Svatopetrské náměstí před baziliku.

^{Od  25.  září 2006  návštěv}