Žil v 10. století. Václav byl synem českého
knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry, která pocházela z
polabských Stodoranů. Podle staré tradice se narodil kolem r. 907
ve Stochově u Libušína a měl šest sourozenců: dva
bratry,
Boleslava a Spytihněva, kteří byli mladší než on, a čtyři
sestry, z níchž známe jménem jen jednu, Přibyslavu.Václav byl
pokřtěn pravděpodobně slovanským knězem, jedním
ze žáků sv. Metoděje. O jeho křesťanskou výchovu se
starala především jeho babička sv. Ludmila: "A jeho bába
Ludmila ho dala vyučovat knihám slovanským podle návodu knězova,
a dobře si osvojil jejich smysl. Odvedl jej pak Vratislav na Budeč,
a chlapec se začal učit knihám latinským. A vyučil se dobře."
(První slovanská legenda o sv. Václavu.) Na Budči, při
kostele sv. Petra, zbudovaném knížetem Spytihněvem, byla jakási
vyšší škola, kde se učilo latinsky. Dostalo se tedy Václavovi
vzdělání, jímž se nemohli honosit panovníci velkých národů,
ba ani sousední králové němečtí. Důležitější však
bylo, že příklad zbožné babičky a literární vzdělání
uschopnily mladého knížete, aby pochopil a pronikl podstatu a hodnotu náboženství
Kristova. K vznešenému ideálu křesťane skému přilnul s
veškerou silou svého nevšedního ducha a s veškerou vroucností mladého
srdce a snažil se později jako vladař uvádět tento ideál
plně a opravdově v život.Celá hloubka rozporu mezi ideálem, k
němuž chlapec přilnul, a světovým názorem jeho okolí se
ukázala, když kníže Vratislav předčasně zemřel.
13. 2. 921 a vlády se ujala Drahomíra. Ta, nespokojena s učenecko-
-mnišskými sklony Václavovými, snažila se dát jinou podobu vládě,
než byla za doby jejího manžela, švagra a tchána. Zdá se, že ti u
pražského dvora, kteří přáli dosavadnímu stavu a vývoji věcí,
tušili, že od Drahomíryhrozí nebezpečí pro výchovu budoucího
knížete. Proto svěřili další Václavovu a Boleslavovu výchovu
jejich babičce Ludmile.Tím ovšem se jen rozdmýchala Drahomířina
nenávist ke tchyni. Ti, kteří podporovali Drahomířinu
politiku, ji v této nenávisti jen utvrzovali. Z Drahomířina příkazu
pak zardousili Ludmilu v noci z 15. na 16. září 921.Tyto vnitřní
zmatky neprospívaly zemi. Využil jich bavorský vévoda Arnulf a na jaře
roku 922 se svým vojskem pronikl do Čech. Když nastoupil Václav na
trůn (asi kolem r. 924), byla země rozdělena na vzájemně
nevražící strany, okolní vévodové zdvihli hlavu a vážnost knížete
byla otřesena. Vzrostlo též nebezpečí ze strany německé
říše, kde si upevnil moc Jindřich I. Ptáčník. Václav
začal vládnout energicky a cílevědomě. Rozešel se navždy
s lidmi, kteří byli u vlády za jeho matky a řekl jim:
"...Ať nikdo z vás se již nedopouští ohavnosti vraždy, jíž
jste se často poskvrnili. Neustanete-li od porušování tohoto zákona
z bázně před nejvyšším Králem, pak vězte, že hněv
náš vzplane proti takovým nešlechetníkům, a rozpálen horlivostí
Boží, dá Jim stít hlavu. Nevraživost mezi oběma stranami však
nepřestala.Poněvadž Václavova strana označovala Drahomíru
za původkyni všech nepokojů a přikládala jí dokonce
úmysly,
které nikdy neměla, že chce zavraždit Václava i Boleslava, aby
sama vládla, poslal svou matku a její přívržence do vyhnanství,
dokud nebude v zemi zjednán pořádek "a až bude všechno zařízeno,
co by se zdálo sloužiti míru v knížectví" (Kristiánova
legenda, kap. 5.). Když se tak stalo, povolal svoji matku z vyhnanství. Jiné
gesto, které charakterizuje začátky jeho vlády, bylo přenesení
ostatků sv. Ludmily z Tetína do Prahy. A vyhnaní kněží byli
povoláni zpět. Aby nenechal osud země náhodě a nestal se
hříčkou v rukou velmožů, staral se náležitě o
svoji vojenskou družinu, které byl svou statečností vzorem. Patrně
byl na počátku své vlády nucen hájit své dědictví proti
mocnému knížeti Zličanů; jenž chtěl využít starých
politických zmatků a nezkušenosti mladého vévody. Vypráví o tom
Kristián v závěru své legendy: "Ale když bylo na obou stranách
dosti lidí pobito, tu se shodli všichni na tom, aby jen oba vévodové
spolu zápasili, a kdo z nich zvítězí, ten bude vládnout." I
oba tedy vyjeli proti sobě k zápasu na život a na smrt. K boji však
nedošlo a zlický vévoda (kronikář Dalimil jej nazývá Radislavem
- Raclavem) se Václavovi poddal. Václav pak vyřešil celý konflikt
smírem.Za vlády krále Jindřicha I. Ptáčníka moc německé
říše velmi zesílila, což neblaze poznali polabští Slované. R.
929 stanul Jindřich I. se svým vojskem a s pomocným Arnulfovým
sborem před Prahu. Vaclav řešil tuto situaci smírně bez
újmy pro zemi. Od té doby zůstaly jeho styky s Jindřichem přátelské.
Pravděpodobně při této příležitosti dostal Václav
od Jindřicha rámě sv. Víta. K nejzákladnějším otázkám
Václavova panování patřilo vykořenění pohanského smýšlení,
čili přeměna staré české společnosti v novou,
proniknutou křesťanským duchem. Šířením křesťanství
a praktickým uskutečňováním jeho zásad zasloužil se o to Václav
víc než druzí pomocí pochybných, tvrdých prostředků a
politických výbojů. Byla to otázka životní. Jen křesťanství
mohlo stmelit tvořící se stát, zajistit jeho existenci a povznést
jej kulturně. Václav se snažil o reformu v soudnictví. Jeho snahou
bylo omezit co nejvíce počet odsouzení k smrti a soudní praxi přivést
na jinou úroveň - "dalek byl užívání všelikých muk
pohanských při soudech" a usiloval, aby soudcové nesoudili
podle své libovůle. Snažil se též o zmírnění otroctví,
které bylo v jeho době v našich zemích velmi rozšířeno.
"Vykupoval ty, kdo byli prodáni (pro nějaké provinění)
do otroctví" a při různých příležitostech "posílal
na tržiště a všechny mladé otroky, které otrokáři na trh přivedli,
z lásky k Bohu vykupoval." "Netoliko však v knihách se
vyznal,
nýbrž - -víru naplňuje - všem chudým dobrodiní prokazoval, nuzné
nasycoval a jednal podle evangelia: nemocné služebníky živil, vdovám
nedával ukřivdit, všechny lidi, chudé i bohaté miloval, všechny
kostely zlatem vyzdobil. Věřil v Boha celým srdcem, všechno
dobré činil v životě svém." (První slovanská legenda o
sv. Václavu.) Sílu pro tento život čerpal v modlitbě a v
eucharistii. Na Pražském hradě dokončil kostel sv. Jiří,
založený Vratislavem, a začal budovat chrám sv. Víta, rozlehlou
čtyřapsidovou rotundu s přístavkem pro schodiště.
Tato monumentální rotunda svatovítská byla skvělým příkladem
raně středověké stavby, ve střední Evropě
jedinečným. Václav udržoval přátelský poměr k Řeznu
a jeho biskupovi. Uznání pak svatosti kněžny Ludmily i stavba velkého
svatovítského kostela mohou být náznakem velkých Václavových plánů,
aby se totiž Praha stala sídlem biskupství. Snad s tím souvisí i jeho
zamýšlená cesta do Říma, odkud papežské svolení k založení
biskupství přinesla později jeho neteř Mlada.Mladému a
vzdělanému knížeti bylo souzeno řídit osudy české země
jen krátkou dobu. Část velmožů jeho snahy nechápala. Byli to
především ti, co již byli dříve v opozici proti sv. Ludmile.
Též Václavova horlivost v šíření křesťanství nebyla
po chuti mnohým vladykům. Václavovi odpůrci využili ctižádosti
a vládychtivosti jeho bratra Boleslava k spiknutí proti němu a
rozhodli se jej odstranit.Bylo to spiknutí politické. Václav se totiž
snažil upevnit jednotu země a vyhnout se konfliktům se silnými
sousedy. Uvolil se zaplatit poplatek císaři Jindřichovi I., aby
zabránil další válce. To velmi vadilo Boleslavovi a jeho přívržencům.
Za místo vraždy zvolili (Starou) Boleslav a využili svátku patronů
tamějšího kostela sv. Kosmy a Damiána 27. září. Václav přijal
pozvání na slavnost a, ač varován, přijel do Boleslavi se
svou družinou. Druhého dne spěchal bezezbraně Smrt svatého Václavapodle
svého zvyku na jitřní do kostela. Cestou jej Boleslav napadl, ale Václav
jej odzbrojil. Přiskočili však Boleslavovi společníci a Václava
u dveří chrámu zabili. Bylo to 28. září 929 (935). O roku Václavovy
smrti jsou mezi historiky spory. Smrt vévody měla samozřejmě
za následek záhubu jeho přátel, pokud neuprchli. Zdá se, že i
Drahomíra byla na slavnosti v Boleslavi. Když se dověděla o
zavraždění svého syna, spěchala s pláčem na místo vraždy
a vzala jeho tělo a s několika věrnými jej skryla v kostele.
Protože si však nebyla jista životem, utekla na území Charvátů
(do východních Čech) . Václav, "athleta Christi",
zahynul jako oběť bratrovy ctižádosti, ale i jako uskutečňovatel
českého křesťanství, k němuž položila základ
činnost sv. Metoděje. Vrahové mimoděk darovali národu
svatého mučedníka. Václavovou smrtí pak začíná jeho
duchovní tisícileté panování v českém národě. Tragický
konec mladého knížete vzbudil k němu sympatie i u těch, kteří
s jeho politikou dříve nesouhlasili. I Boleslav uznal svoji vinu a
dal bratrovo tělo přenést z Boleslavi do Prahy a uložit ve
svatovítské rotundě (4. března, tři roky po Václavově
smrti. ).
Úcta ke knížeti se začala
rychle šířit. Životopis byl napsán staroslověnsky brzy po
jeho smrti. Již v raném středověku mu byla zasvěcena
řada kostelů; kostel na Proseku (z r. 972) je jedním z nich. Na
začátku 14. stol. mu byl zasvěcen jeden z oltářů v
bazilice sv. Petra v Římě. V českých zemích je 332
kostelů zasvěcených sv. Václavu,další kostely jsou mu zasvěceny
na Slovensku, v Lužici, Polsku, bývalé Jugoslávii, Maďarsku,
Rakousku av USA jich je na šedesát. Od r. 1670 je jeho svátek v celocírkevním
kalendáři. Sv. Václav a jeho bába sv. Ludmila jsou dosud uctíváni
i v ruské pravoslavné církvi. V 11. a 12. stol. se probouzí české
vlastenectví, jež vidí národní nebezpečí v přílivu německých
kněží a mnichů a německého dvořanstva do země
a hledá oporu u svých patronů na nebesích. Symbolem tohoto
vlastenectví se stávají čeští světci, zejména sv. Václav:
v té době vznikají první sloky písně Svatý Václav"Svatý
Václave". Svatý Václav se stává věčným panovníkem a
dědicem české země. Velkým ctitelem sv. Václava byl
Karel IV. V novostavbě chrámu sv. Víta vyzdobil jeho kapli nejkrásnějšími
českými drahokamy. Tato kaple se pak stala schránkou i nově pořízené
české královské koruny, kterou Karel prohlásil za majetek sv.
Václava,
takže budoucím králům českým byla toliko propůjčena
a tito byli jen dočasnými nositeli věčné koruny svatováclavské
jakožto symbolu českého státu. Také v době husitské byla
svatováclavská úcta živá. Sám M.J. Hus byl ctitelem sv. Václava.
Staří čeští svatí byli husitům milí, protože se dočítali
ve starých legendách, že přijímali pod obojí. Pouze radikální
křídlo husitů zavrhovalo svatováclavskou úctu.Zvláště
pak v dobách těžkých pro vlast , národ a církev se lid utíkal
ke sv. Václavu a prosil jej o pomoc: "Nedej zahynouti nám ni
budoucím!"
V r. 1929 národ důstojně oslavil tisícileté výročí
smrti svého svatého vévody a děkoval za svoji svobodu. Toto sepětí
národa se sv. Václavem nalezlo svůj výraz i v literatuře od
10. stol. po dnešní dobu a v nespočetných dílech lidového i
vrcholného umění. O svatováclavské problematice existuje též
rozsáhlá vědecká literatura. Svatováclavská úcta se stala neoddělitelnou
součástí českých církevních a národních dějin.Píseň
Svatý Václave byla po několik století neoficiální národní
hymnou. Právem může být sv. Václav nazýván i patronem těch,
kdo usilují o mír. On usiloval o mír nejen slovy, ale svým jednáním,
svými činy, ne zbabělým ustupováním, ale osobním nasazením
tehdy, kdy byla v sázce nejen jeho vláda, ale i život. Nevěděl,
že v zápase s Radslavem Zlickým Bůh zázračně zasáhne.
A protože chtěl zůstat svému bratru bratrem, raději položil
svůj život, než by volil cestu násilí. Neboť miloval své
nejbližší, svůj národ, každého člověka. Proto po
celou dobu své vlády usiloval o mír, mír, který vychází ze
spravedlnosti a lásky. A Čechové si byli vědomi, že mají
ochránce a přímluvce za mír u Boha. V tomto pojetí se objevuje od
časů krále Vladislava (12. stol.) jeho podoba na české státní
pečeti s charakteristickým nápisem "mír země
Vladislavovy v rukou sv. Václava". V jiné situaci to pak zachycuje
známá chrámová píseň Otče náš, vyslyš nás:Kníže náš,
shlédni k nám, zahynouti nedej nám,chraň nám v míru zem i víru,
svatý Václave!V novější době vystupuje před nás ze
svatováclavské tradice stále důrazněji motiv odpuštění,
který je duchovním předpokladem smíření mezi lidmi a skrze něj
smíření s Bohem, které pak je předpokladem dobrému soužití
a další spolupráce. Vlastně je to výzva k naplnění evangelní
zásady "jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří
vám" a ,Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve
všem jednejte s nimi, v tom je celý Zákon a Proroci" (Mt 7,2 a
12). To je klíč v našich rukou k dosažení vlastní spásy, k
vylepšení vztahů ve společnosti i k budoucnosti národa, za nějž
neseme odpovědnost.
Je patronem :
Čech, Moravy; míru; sládků.
Atributy:
svatováclavská orlice,
dva andělé po stranách,
klasy a hrozny,
kopí s praporem,
někdy na koni,
reliéf paládia.
