Kázal P. ThMgr. Mariusz Sierpniak MIC, kaplan v Brumově a Nedašově

Milí farníci, poutníci, mariánští ctitelé, mám velikou radost, že se zde můžu s vámi modlit a že v tomto kraji jsou lidé, kteří milují Matku Boží. A dokonce v neděli odpoledne, když je krásné počasí, přišli na mši svatou. Mám radost, že mnozí z vás sem přicházejí každým měsíc a vědí proč. Přicházíme k Panně Marii, protože jsme přesvědčeni, že její mateřské srdce nikoho z nás neodmítne, protože si jsme jisti, že u ní najdeme útěchu a pomoc v řešení našich problémů. Věříme, že Panna Maria je zde pro nás ve znamení této fatimské sochy.

Bylo by asi zajímavé slyšet, co se vám vybaví, když se řekne slovo Fatima. Mě osobně se mimo jiné vybaví to obrovské náměstí před bazilikou Panny Marie. Vidím ty statisíce poutníků, kteří tam s důvěrou putují, klečí před Ježíšem, před sochou Panny Marie a věří, že i dnes jim může vyprosit nějaký zázrak, nějaké obrácení v rodině, uzdravení, sílu ke smíření, sílu pro každodenní život.

My jsme zde v Brumově a jsem přesvědčen, že i zde, kvůli vám, kteří jste sem přišli s vírou v pomoc Matky Boží, že zde máme takovou naši malou Fatimu. Proč by i zde, v Brumově, nemohl Ježíš na přímluvu Panny Marie fatimské udělat nějaký zázrak, nějaké vnitřní obrácení, či jiné uzdravení. I dnes jsou zde pro nás připravené milosti, které chce Panna Maria rozdávat.

Když byl ustanoven svátek Panny Marie Prostřednice všech milostí, tak papež Pius XII. řekl, že Bůh milosti dává, Ježíš nám je zasloužil svojí obětí na kříži a Panna Maria je rozdává. A rozdává i dnes. Matka Boží rozdává milosti i v Brumově a my máme o ně s důvěrou prosit. Máme se spolu s Pannou Marií modlit podobně jako fatimské děti. A ta modlitba nejen, že pomůže naši blízkým, ale jistě promění i nás samé, naše srdce. Je to úžasné, že když se modlíme za druhé, tak ta modlitba nás obdarovává.

13. května 2000 jsme byli svědky beatifikace fatimských dětí Františka a Hyacinty a Svatý otec potvrdil, že fatimské děti dosáhly věčné odměny v nebi. A co je pro nás obzvlášť zajímavé, že nám takto malé děti dal jako příklad k následování. A papež doslova řekl, že jejich cesta života je jistý návod k posvěcení duší. Čemu je vlastně Matka Boží učila? Jaká je spiritualita Fatimy, spiritualita, jež v tak krátkém čase přetvořila a proměnila ony děti? Jaké jsou prostředky, které nám církev beatifikací těchto dětí nabízí jako ukazatel k dokonalosti? Uvedu tři jednoduché věty z papežského kázání. Je to cesta rozjímání s trpícím Ježíšem, přinášení obětí za spásu duší a misijní horlivost. Papež zdůrazňuje, že od prvního zjevení je Františkova cesta na vrchol svatosti jasná a jednoduchá. Tak poslouchejme, co si František  vzal za své: Potěšit Pána Boha, který je tak smutný, kvůli našim hříchům. Říkal: „Tak moc miluji Boha a my se nesmíme nikdy dopustit hříchu“. A nejvíce se ho dotkl smutek Boha. To malé dítě velmi prostým způsobem uskutečnilo ve svém krátkém životě touhu velkých mystiků trpět spolu s trpícím Kristem a těšit ho tichou adorací a rozjímáním o jeho utrpení. Jestliže František usiloval o to být těšitelem Nejsvětějších Srdcí Ježíše a Marie, pak Hyacinta chtěla rozdávat jejich milosti. Naplňovala ji starost o spásu duší a misijní horlivost. A třetí vizionářka Lucie, která, jak víme, se dožila našich časů, píše se o ní takto: „Když občas zaslechla kletby, skrývala si tvář dlaněmi a říkala: ´Ó můj Bože, to lidé nevědí, že za taková slova půjdou do pekla. Odpusť jim můj Ježíši a obrať je. Oni určitě nevědí, že je to urážka Boha. Můj Ježíši, je mi jich tak líto. Prosím tě za ně´. Proto si zvláště zamilovala modlitbu fatimského anděla, kterou každý den častokrát opakovala. „Prosím za odpuštění pro všechny, kdo v tebe nevěří, tobě se neklaní, v tebe nedoufají a tebe nemilují.“

Poslední věc, kterou můžeme zdůraznit ze spirituality těchto malých svatých dětí je jejich apoštolát. Lucie píše: „Hyacinta si tak vzala k srdci oběti za obrácení hříšníků, že nevynechala žádnou příležitost, jež se jí naskytla. V našem sousedství žily děti dvou rodin, které chodily žebrotou. Jednou jsme se potkali cestou na pastvu s našim stádem. Hyacinta je zahlédla a řekla: ´Dejme těm chudákům naše jídlo, za obrácení hříšníků,´ a běžela, aby jim je dala. Hyacinta byla neúnavná ve vyhledávání obětí. Kromě  snášení dlouhodobého hladu a žízně z lásky k duším pro ni bylo největší obětí, když se vzdala tance.“

Moji milí, je těžké si představit život těch malých dětí, ale myslím si, že takové jednoduché prostředky, které nám nabízí Fatima na příkladu těchto dětí a prostřednictvím Svatého otce znamenají vlastně přinášet oběti pro církev, apoštolát, horlivost, modlitbu a žít pro druhé. To jsou i pro nás prostředky a alespoň část té spirituality. Ať ji žijeme také my.

Amen.