Kázal P. ThMgr. Stanislav Zatloukal, kaplan ve Val. Kloboukách

                 Drazí přátelé v Kristu, bratři a sestry, chceme se zamyslet nad pokorou. Nejprve bych se společně s vámi chtěl zamyslet nad tím, jaké místo má tato ctnost v duchovním životě, jak nám ji ukazuje Panna Maria a na konec pár praktických rad, jak můžeme pokoru žít. Na úvod si uveďme dvě definice pokory. Svatý Bernard učil, že pokora je ctnost, kterou člověk pravdivým poznáním vidí svou malou cenu. A svatý Augustin píše, že pokora je pohrdání vlastními přednostmi. My jsme tři božské ctnosti - víru, naději a lásku - dostali darem. Jsou v našem srdci od svatého křtu. A my je můžeme a máme rozvíjet. Z těch ctností, které teprve za přispění vlastního úsilí budujeme, je to právě pokora, která má jakési přední místo. Už žalmy nás učí této cestě.  Z některých cituji: „Na koho shlédnu. Jen na pokorného, srdcem zkroušeného. Hospodin shlíží na pokorného, pyšného však zdaleka pozná. Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce, ani povýšený pohled. Vím, Hospodine, že jsi mě pokořil podle práva.“  Také v Ježíšově srdci můžeme najít všechny ctnosti. V litaniích zpíváme: „Srdce Ježíšovo, hlubino všech ctností“. Také on doporučuje výslovně zejména pokoru. „Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“ Víme, že vzor pokory je v samotném Bohu, v Nejsvětější Trojici. Když se Boží Syn vtěluje, když se Ježíš rodí v chudých podmínkách Betléma, je to skutek Boží pokory, protože Boží velikost a svatost se tady sklání, sestupuje do bídy naší lidské existence. V listu Filipanům apoštol Pavel píše, že se Ježíš v podobě člověka ponížil, ale toto Boží sestoupení je nadepsáno jako cesta, která je určena také pro nás. Pavel ten hymnus uvádí takto: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši“. Hymnus začíná slovy: „Způsobem bytí byl roven Bohu a přece vzal na sebe podobu služebníka“.

Víme také, že pokora má význam pro naši modlitbu. Když slyšíme v blahoslavenství: „ Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“, je to obraz pro hlubokou modlitbu, jak se říká kontemplativní, nazíravou. Ale tomuto šestému blahoslavenství předchází blahoslavenství tichých a milosrdných. Myslíte, že pořadí, jak jdou blahoslavenství po sobě, dává nějaký smysl? Svatý Bernard ho tam zřetelně viděl. Viděl, že právě cestou milosrdenství, soucitu s druhými se dojde očištění srdce a k hluboké modlitbě. Ale k milosrdenství se zase dojde pokorou, když je člověk tichý, když je chudý v duchu. Bernard píše o kroku od pokory k milosrdenství: „Pozoruj sám sebe, jak snadno můžeš být pokoušen, jak jsi náchylný k hříchu. A z toho pozorování sebe sama ztichneš a budeš přistupovat k druhým v duchu mírnosti. Takto se staneme milosrdnými, když v pokoře uznáme vlastní slabost. A milosrdní, podle Bernarda, „cítí slabost s těmi, kdo cítí slabost a je-li kdo sváděn ke hříchu, pálí to i je. A tímto soucítěním, touto bratrskou láskou se očistí zrak našeho srdce a ono pak bude moci vidět Boha.“

Tak vidíme, že cesta jde přes milosrdenství s lidmi a k tomu zase vede pokora, pravdivý pohled na sebe sama. Doplním to vlastním svědectvím. V semináři, bylo to ve třetím a čtvrtém ročníku, jsem jednoho spolubratra tak jaksi v duchu vylučoval z našeho středu. Smýšlel jsem o něm, že mezi nás nezapadá, že mezi nás nepatří. Až později jsem si uvědomil, že v tom hrála roli moje pýcha, že jsem viděl jenom sebe, jakési svoje domnělé přednosti. A nechtěl jsem vidět, že i on má svoje trumfy zase proti mně.

Můžeme nyní sledovat Pannu Marii a její pokoru. Takovým odrazovým můstkem jsou právě  verše jejího chvalozpěvu, který jsme vyslechli. „Neboť shlédl na svou neparnou služebnici.“ V ekumenické Bibli bychom přečetli: „Sklonil se ke své služebnici v jejím ponížení“. Maria tedy tím zdvojením, jednak služebnice a jednak ponížení - nepatrnost, přesvědčivě ukazuje svoji pokoru. Když jsme v té druhé definici svatého Augustina říkali, že pokora je nelpění na vlastních přednostech, pak právě to dělá Maria ve svém hymnu. Sice říká: „Budou mě blahoslavit všechna pokolení“, což by mohlo na první poslech hraničit s pýchou, ale ona hned odkazuje na původce její velikosti: „Neboť mi učinil veliké věci ten, který je mocný“. A opravdu se pokora snese s pocitem vlastní hrdosti, protože ví, že ten druhý Bůh je mocný. Člověk je malý a proto pokorný. Ale člověk je zároveň veliký Bohem, v kterého věří. Proto může být hrdý, zdravě sebevědomý, což není totéž, co pyšný. Pyšný říká: „Já“, ale Maria říká: „Ten, který je mocný, jehož jméno je svaté“. Odkazuje nad sebe k Bohu. A podobně svatý Pavel říká: „Ne já, ale Boží milost je se mnou“.

V té první definici jsme uvedli, že pokora je pravdivé poznání vlastní malé ceny a i toto můžeme naplnit konkrétním obrazem z Mariina života. Když jí archanděl Gabriel zvěstuje, že počne Mesiáše,  ulekne se. To je pravdivá reakce. Ona se zarazí a za své já klade otazník: „Já? Jak se to může stát? Vždyť nežiji z mužem“. A když po tom, co jí anděl vše vysvětlí, souhlasí, opět to činí v duchu pokory. Svatý Bernard popsal jeden ze stupňů pokory tak, že to znamená nemilovat svou vlastní vůli. A právě to Maria ukazuje. „Jsem služebnice, staň se mi podle tvého slova“. Nelpí, nemiluje vlastní vůli. A pokora se hned šíří dál, jak jsme slyšeli. Alžběta se také v pokoře diví: „Jak jsem si zasloužila, že Matka mého Pána přišla ke mně?“ Chtěl bych pro doplnění podotknout, že v tomto celku evangelia vidíme pokoru Panny Marie v tom, když trpělivě vyslechne Ježíšovu odpověď: „Kdo je moje matka? Ten, kdo slyší mé slovo a zachovává ho. To je moje matka“. A také pod křížem, když přijímá smrt svého syna, spolu s ním znovu opakuje: „Staň se mi“.

A na závěr, jak pokoru žít. My si ji nemůžeme vypěstovat uměle. Nemůžeme si vyzkoušet, jak pokorní jsme. Jistě, můžeme se cvičit v tom, že si budeme sedat na hostině na poslední místo, že dáme druhému přednost ve dveřích, že budeme omezovat ty uznání druhých a pochvaly na naši stranu, že to budeme jaksi zlehčovat ve své pokoře, ale zkouška opravdovosti naší pokory je vždycky nečekaná. Někdo nás znenadání urazí, vytočí, nějak šlápne na naši čest a tehdy při naší první reakci si uvědomíme tu trpkou pravdu o sobě. Kolik je ještě v nás pýchy a zhrzené ctižádosti. A podobně naše reakce na nějaký životní nezdar, neúspěch, naše zklamání z něčeho, za co jsme se modlili. To nám prozradí, jestli jsme opravdu pokorní před Bohem, Pánem našeho života.

A úplně na závěr jen několik citací světců, které nám mohou ukázat cestu pokory. Pro naše vztahy k druhým bych uvedl, co píše svatý Pavel Filipanům: „V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe“. A potom co píše o pokoře Madlen Delbrelová: „Člověk se nestane pokorným tím, že vyrábí pokoru, ale tím, že přizpůsobuje svůj pohled pohledu Božímu modlitbou a přicházením ke Kristu. A do třetice Simon Vailová, francouzská myslitelka, upozorňuje, že abychom v pokoře dosáhli alespoň něčeho, musíme si předsevzít daleko víc. Musíme si myslet, že jsme pod druhými, abychom se přiměli pokládat se za jim rovné a neupřednostňovali se. Ve chvíli, kdy se nedokážeme ubránit představě nějakého žebříčku lidských bytostí, musíme se postavit na poslední příčku, abychom ve svých očích zamezili umístění se nad jakoukoli jinou lidskou bytostí. Vytrváme-li na této poslední příčce, žebříček nakonec zmizí. A tak s důvěrou i v této mši svaté můžeme prosit o tuto tak potřebnou ctnost. A jistě také budeme následovat příklad Panny Marie, která říká: „Shlédl na svou nepatrnou služebnici, ten, který je mocný“. S tímto vědomím, že jsme malí, ale Bůh je velký, můžeme pokročit na naší duchovní cestě. Amen