Kázal P. Jan Kutáč, farář ve Vizovicích

Drazí bratři a sestry, jsme účastni fatimské pobožnosti, která má zde už dlouhou, dnes již patnáctiletou tradici. Jsem rád, že mohu spolu s vámi slavit tuto Nejsvětější oběť. Při dnešním společném zamyšlení trochu povedu vaše myšlenky a přeji si, aby nějaká ta myšlenka ve vašem srdci zůstala a něco způsobila.

Slavíme mši svatou, která má dvě části. První je bohoslužba slova. Uvědomujeme si, že to co nás vede, je Boží slovo inspirované Duchem svatým, slovo samotného Pána? Pokud ano, je nám drahé a necháme se jím vést. V prvním čtení jsme slyšeli řeč svatého Petra v den prvních letnic, kdy apoštolé dostali Ducha svatého, který způsobil zázrak, vnitřní proměnu apoštolů. Petr oslovil lidi a řekl, že ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto: „Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě tohoto Ježíše, kterého jste vy ukřižovali.“ Je to pravda, protože mnozí z těch posluchačů nějakou dobu před tím křičeli na Piláta: „Ukřižuj, ukřižuj, ho!“ Ale doba šla dále. Duch svatý už působil. Ti, kteří předtím volali: „Ukřižuj“, nyní se ptají: „Bratři, co máme dělat?“ Je vidět jejich proměna, očekávají návod, co dělat.  Petr jim říká: „Obraťte se, a každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy. A jako dar dostanete Ducha svatého.“ Jako dar, dar mimořádný a veliký. Duch Boží, duch Ježíše Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého. Duch, který je činný, nejenom tenkrát, ale už na počátku, když Bůh stvořil zemi, a je činný do dnešní doby. Můžeme říci Duch oživovatel, Duch, který stále jedná, Duch Boží, který vytvořil i tuto tradici fatimských pobožností. To není jenom dílo lidské, je to instruované Duchem a ať Duch Boží, sám Pán je oslavován každou z těchto pobožností. Tentýž Duch, ať i v nás oživí i v této chvíli to, co by se mohlo stát jenom rutinou a zvykem. Myslím třeba i ty pobožnosti, když už jsou tak dlouho a víte, že všichni lidé jsme jenom lidé a na nás se projevuje taková jakoby únava. Všechno se může stát jen zvykem a tak právě toto je naše přání a prosba, aby tentýž Duch, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, ať v této chvíli i v nás působí, očišťuje nás od  zvyku, od toho nánosu všednosti a sám se v nás stal pramenem oživujícím, který dává  kromě jiných darů také pokoj a radost. To byl takový první obraz.

Přejděme k druhému. Slavíme zde fatimské pobožnosti, které mají původ ve fatimských zjeveních. Jsou to události nám i vám, kteří sem přicházíte pravidelně, známé. Mnozí z vás jste jistě četli nějaké knihy o Fatimě a možná, že jsou zde mezi námi i ti, kteří toto mimořádné místo navštívili. Můžeme myslet na ty dvě už blahoslavené děti Františka a Hyacintu, můžeme myslet na ctihodnou sestru Lucii, které Boží prozřetelnost určila, že má žít dlouho, aby zaznamenala všechno to, co chce Bůh skrze Pannu Marii světu říci. „Mé Neposkvrněné srdce zvítězí.“ V jedné  mariánské písni se zpívá: Ó Maria, v každé době, vyvolíme stánek sobě, ve Tvém srdci nejsladším, pokladu nám nejdražším. K němu-li se přivineme, v bouři světa nezhyneme. Ono slyší dítek hlas, v nouzi neopustí nás. Tedy srdce Mariino, které nakonec zvítězí a dej Bůh, aby neustále vítězilo i v našem malém srdci, kolikrát tak sevřeném úzkostmi, strachem a pochybnostmi, Když se svěříme srdci Mariinu, tomu nejčistšímu srdci, pak nám dá i pocítit, že nás Maria přivine k sobě.

Přejděme k třetímu obrazu. Připomněli jsme si Fatimu. Proč? Je to logické. Jsme účastni fatimských poutí.  Panna Maria se zjevila vždy třináctého každého měsíce od května do října, ale je tak celkem logické, že lidé, kteří chtějí jakoby znovu prožívat ty události z Fatimy, vymysleli tyto pobožnosti a po celý rok třináctého každého měsíce je konají.  Připomeňme jiné zjevení naší nebeské matky, opět s růžencem. Jsou tu Lurdy. V únoru to bylo sto padesát let od prvního zjevení Panny Marie. Vím, že vám neříkám nic nového, všechno to víte, ale připomínám to jenom proto, aby to v nás budilo takovou vnitřní radost. Vždyť Maria, naše Matka, se přibližuje k člověku. Jestliže ve Fatimě je heslem věta:  „Nakonec mé Neposkvrněné srdce zvítězí“, v Lurdech je to odpověď: „Jsem Neposkvrněné početí“. Víme, že svatá Bernardeta, která měla čtrnáct roků, nevěděla, co ta slova znamenají, ale dobře si je zapamatovala a řekla to knězi, ale on jí nevěřil. Celý svět  však užasl, vždyť to bylo potvrzení toho, co čtyři roky před tím, nyní už blahoslavený papež Pius IX. vyhlásil jako článek víry, že Maria byla od první chvíle početí pod srdcem své matky svaté Anny uchráněna dědičné viny, která jinak tíží všechny lidi až do konce světa. Právě pro budoucí zásluhy Božího a jejího Syna byla uchráněna. „Jsem neposkvrněné početí.“ Tolik se o ní zpívá: Všechna krásná jsi Maria a poskvrna prvotního viny nikdy se Tě nedotkla. Drazí přátelé, ať tentýž duch, kterého jsme na začátku vzývali, nás vede a proměňuje a dá nám jakousi citlivost pro Boží krásu, která nekonečně převyšuje všelijaké pěkné věci tohoto světa. Abychom uměli žasnout, když slyšíme vyznání: „Všechna krásná jsi Maria.“ Uvědomme si, že jsme povoláni k tomu, abychom, až přijde čas a až Boží milosrdenství nás očistí, abychom se spolu s anděly přidali k tomu velikému zboru a pak na věčnosti zpívali toto: „Všechna krásná jsi Maria“. První zjevení v Lurdech bylo 11. února. Tento den v roce 1993 ustanovil tehdejší papež Jan Pavel II. světovým dnem nemocných, takže letos to bylo už patnáct let. Je to logické, protože kdo zná Lurdy, ví, že je to místo nemocných a právem. Tam opravdu nemocní na vozíčcích mají všude přednost. V tom celkem uzavřeném areálu kolem jeskyně zjevení i ve městě. Všechna auta, autobusy dávají přednost nemocným. A tak chci při té příležitosti připomenout založení takového duchovního sdružení, které se jmenuje Rodina Neposkvrněné. Založila ho, dnes ještě žijící, sestra Bernardeta Bánčiová z Vrícka na Slovensku a toto duchovní sdružení nemocných, ale i zdravých, čítá už na desetitisíce členů. Modlí se růženec, obětují své kříže, bolesti především za Svatého otce a pak za duchovní povolání. Rodina Neposkvrněné má už víc jak třicetiletou tradici a vždy jednou za rok bývá takové velké setkání jejích členů. Letos to vychází na 31. května a bude se konat na Velehradě.

Přejděme ke čtvrtému obrazu. Nosnou myšlenkou našeho zamyšlení je stále Panna Maria, Matka Boží, která má mnoho krásných titulů. Při té příležitosti nemůžeme nevzpomenout na služebníka Božího zcela mariánského, který měl své kněžské, biskupské a papežské heslo: „Celý Tvůj, Maria.“ Jeho poslední slova před třemi roky byla: „Nechte mě jít k Otci“. Dnes je to právě tři roky a jedenáct dní, co odešel k Otci. Zaslouží si, abychom si přečetli aspoň jeden odstavec z jeho posledního listu o Panně Marii: „Dívám se na vás, bratři a sestry každého stavu, na vás křesťanské rodiny, na vás všechny, kdo jste pokročilého věku, či nemocní a také na mládež. Vezměte růženec s důvěrou opět do svých rukou a objevte tuto modlitbu znovu ve světle Písma, v souladu s liturgií a v kontextu každodenního života“. Aspoň tento jeden odstavec kde vyznává Marii svoji lásku.

A přejděme k dalšímu obrazu. Před měsícem, 14. března, odešla k Otci zakladatelka hnutí, které ona sama nazvala Dílo Mariino. Byla to  známá žena Chiara Lubichová. Benedikt XVI. k jejímu pohřbu napsal: „Církev dostala v této ženě neohrožené víry, tiché nositelce naděje a míru, zakladatelce rozsáhlé duchovní rodiny dar, za který je třeba z mnoha důvodů Pánu děkovat. Chtěl bych především poděkovat Bohu za službu, kterou poskytla církvi, za tichou a významnou službu, která byla vždy v souladu s učením církve“.  Je důležité, když to papež potvrzuje, protože jsou i takoví lidé, kteří o sobě  říkají, že jsou nějak omilostněni, ale rozhodující vždy je, aby to bylo v souladu s církví. A tady u této ženy to potvrzuje sám papež. Ona taky jednou řekla: „Těm, kteří mě budou chtít následovat, zanech jen evangelium“. Tak, jako Maria, která chtěla být úplně skrytá, chtěla být jen takovým pozadím, jakoby ničím, aby tím více vynikl její a Boží Syn. Protože On, Bůh, božské slovo se musí opírat o ticho, aby tím více vyniklo. To jsou její myšlenky. Tedy proto chce být v pozadí, neznámá, aby zanechala jen evangelium.

A tak drazí přejděme k dalšímu obrazu, vycházeje z toho. „Zanech jen evangelium.“ A tu se dostáváme k evangeliu dnešní neděle dobrého pastýře, kdy se církev modlí za povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu. Jistě jste se celý týden modlili na tento důležitý úmysl, aby bylo dostatek hlasatelů evangelia. Bylo to přání Svatého otce. Naši biskupové nám sdělili krátkou úvahu a v dnešní den nám dal poselství sám Svatý otec: „Pro světový den modliteb za povolání, který se bude slavit 13. dubna 2008, jsem vybral téma: Povolání ke službě církve. Misie. Apoštolům zmrtvýchvstalý Ježíš svěřil poslání: ´Jděte a získávejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého´, a ujišťoval je: ´Hle, já jsem s vámi po všechny dny, až do konce světa´. Církev je misijní jako celek a také v každém svém členu. V síle svátosti křtu a biřmování je každý křesťan povolán vydávat svědectví a hlásat evangelium.“

Drazí přátelé, a na závěr takový obraz trochu osobní. Co to vlastně je kněžské povolání a kdo je kněz? Jsme zde kněží, mladí nebo už starší. My jsme vybráni z vašeho středu, z božího lidu a dobře si to uvědomujeme. Jsme vybráni z lidu, který má své slabosti a my jsme si dobře vědomi svých vlastních slabostí. Ale v Písmu je napsáno: „Každý velekněz je vybrán z lidu a je ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha“. My nejsme kněží sami pro sebe, jsme kněží pro službu božímu lidu. Je to služba náročná, ale krásná a radostná. Chci vám říct svůj osobní zážitek, co mně řekl jeden kněz ještě dříve, než jsem začal studovat. Pracoval  jsem v továrně a neměl jsem ani dvacet roků. Bylo to za totality a v té továrně bylo tenkrát asi deset kněží, kteří nesměli být v duchovní službě, byli bez státního souhlasu. Jsem rád, že jsem se s tím knězem setkal. Mohu říct, že bez něj, bez té jeho přípravy, bych asi těžko byl knězem. A on mě říkal jedno z těch tajemství, které by měl kněz mít. Řekl mi: „Chceš-li být v životě nešťastný, staň se knězem a buď jím na polovic, ale chceš-li být šťastný, staň se knězem a buď jím cele“. A tak drazí přátelé, toto chci dosvědčit, že být knězem a chtít jím být cele, je opravdu radost. Takže jestliže se modlíte za kněžská povolání, modlíte se i za tuto radost, kterou kněží prožívají už v jakémsi zárodku zde na zemi a dej Bůh, aby ji prožívali i jednou v nebi s anděly a s naší nebeskou Královnou všech kněžských povolání. Amen