Kázal P. ThMgr. Andrzej Bystrzicky, farář ve Štítné nad. Vl.

 

Drazí mariánští přátelé, jsem rád, že tady mohu dnes být s vámi. Před pár dny jsme společně v celé církvi slavili svátek Navštívení Panny Marie. My jsme ho slavili v Lurdech. Chtěl bych se vrátit do tajemství tohoto svátku a do toho, co tento státek přináší každému z nás a k čemu nás Maria neustále zve. Dobře známe ten příběh, kdy se Maria vydává na cestu za Alžbětou, svojí příbuznou, a dozvídá se, že ona má miminko. Vydává se na cestu. Maria je poutníkem. Často se říká, že jsme putující lid. A Maria, na to bych chtěl poukázat, je vzorem poutníka. My chceme, tak jako ona, prožít svůj život jako ti, kteří vědí, že putují do domu Otce. Že náš život tady, události a to, co se v našem životě děje, to je naše neustálá cesta, abychom čím dál víc, den ze dnem byli blíž Otci a jednou mohli vstoupit do jeho domu. Maria nám cestou k Alžbětě ukazuje poslání této poutě. Každá pouť má svoje poslání. Ona jde pomáhat.

Je velmi důležité, sestry a bratři, vnímat ve svém životě to, co mohu nabídnout druhému člověku. I kolem nás je spousta lidí, kteří potřebují naši pomoc. Je spousta těch, kteří čekají na dobré slovo, na gesto dobré vůle, na naši návštěvu. Občas se setkávám s takovými případy, že mně někdo řekne, protože cítí, že to není v pořádku, že dávno nebyl – nebyla za svojí maminkou. Už jsem dávno nenavštívil – nenavštívila svoji babičku. Můžeme říci, že to jsou malé věci, ale velmi důležité. To o nich právě na tento svátek říká i svatý Pavel. Říká: „V  bratrské lásce se navzájem mějte srdečně rádi. V uctivosti předcházejte jeden druhého. V horlivosti neochabujte. Duchem buďte horliví, v naději se radujte. V soužení buďte trpěliví“. Moji drazí, to slovo znova potřebuje zapadnout do našich srdcí. My se každý den musíme obnovovat. Víte, nebezpečím v našem životě je to, že si říkáme, že jsme takoví dokonalí, že nemáme co na sobě měnit. Maria, která jde k Alžbětě, ukazuje, že každý den je novým úkolem pro nás. Každý den bude Bůh před námi stavět nové lidi a situace, ve kterých potřebujeme projevit bratrskou lásku, uctivost, horlivost, naději, trpělivost. A to nám ukazuje Maria. Ale na této pouti se život Marie nekončí. Všímejme si té poutě, kterou podniká ve chvíli, kdy se narodí Ježíš. Ano, můžeme říci, že první pouť byla do Betléma, ale to bylo nic ve srovnání s tou další, kdy musí utíkat spolu s Josefem do Egypta, protože je v ohrožení Ježíšův život. Čemu nás učí Maria touto poutí? Umění vzdát se všeho, domova, pocitu bezpečí, jistoty proto, abychom chránili život. Víme dobře, a pořád se o tom mluví, jak tento svět potřebuje obnovit morálku po stránce ochrany nenarozených životů. A Maria nám poutí ukazuje, že nechala všeho, aby zachránila Ježíšův život. Dnes je svět takový, že se lidé nedokážou vzdát svého pohodlí, svého klidu, snění o různých dovolených a o radovánkách, kvůli tomu, aby přijali nový život. Ale není to jenom takto.

Velice mě potěšil příběh sportovkyně Agáty Rous. Možná jste o ní a o její smrti četli, v minulém týdnu vyšel pěkný článek v Mladé frontě Dnes. Deset let byla jednou z nejlepších volejbalistek v Polsku, vybojovala mistrovství Evropy a celých deset let žila s rakovinou kostní dřeně. Podstupovala tréninky s obrovskou bolestí, se soužením, ale největší zkouška měla teprve přijít, když se ukázalo, že je těhotná. A tehdy na ni začali doktoři tlačit. „Dejte to pryč. To vás zabije. To dítě nebude stejně zdravé a vy při tom zemřete.“ A ona přesto podstoupila to riziko, jak říkal její manžel i ona samotná: „My jsme si řekli, že to nikdy neuděláme. Dítě je nejkrásnějším darem od Boha a i když je v sázce můj život a život toho dítěte, já volím život dítěte“. A moji drazí, má dceru. Našlo se několik doktorů, kteří ji podrželi a pomohli a představte si, že to dítě se narodilo úplně zdravé. Krásná holčička a ona ji měla jenom dvě hodiny v rukou, protože ji museli dát pryč, neboť každá infekce ohrožovala její život a ona po dvou měsících zemřela. Napsala svoji závěť, když si nebyla jistá, že přežije transplantaci kostní dřeně a v té závěti píše, že děkuje Bohu za tento největší dar, který obdržela a že toho nikdy nebude litovat. A po pohřbu, když se ptali jejího manžela, jestli nevyčítá něco Bohu, kterému tak důvěřovali, on říká: „Bohu nic nevyčítám. Já to přijímám a hluboce věřím, že se jednou u něj sejdeme jako celá rodina a budeme tam šťastni a s čistým srdcem, protože jsme podstoupili tu cestu, kterou nám Bůh ukázal“.

Moji drazí, to je ten postoj, který Maria chce zvláštním způsobem zasazovat a rozmnožovat v našich srdcích, abychom byli opravdu těmi, kteří se dokáží zasadit za ochranu nenarozených životů. Spousta z vás řekne, že to už máte za sebou, ale vy máte obrovský dar a moc podpořit ty ženy, které před těmi rozhodnutími stojí. Pomocí vašich obětí, vašich modliteb. A to může být i vaše pouť do Egypta, kdy se budete vzdávat svého času kvůli modlitbě, možná jídla, kvůli postu na tento úmysl, aby ženy tohoto světa uměly vždy děkovat Bohu za největší dar, dar života a vždy bojovaly za ochranu tohoto daru. To je Maria na cestě do  Egypta.

Ale ona těch poutí přece měla víc. Jednou z nejkrásnějších poutí je pouť s učedníky po Ježíšově zmrtvýchvstání do Jeruzaléma, na Olivovou horu, kde Ježíš vstoupil do nebe. Pak zůstává s nimi. Ona už se nikdy nevrátila do Nazaretu a věnovala svoji víru i svoje mateřství apoštolům. A to věnuje i nám. Připomíná nám, že stále zůstává s námi. Chce být na vašich cestách, všude kam jdete, aby vás podporovala svojí modlitbou a mateřskou ochranou.

Když jsme putovali do Lurd, tak jsme si cestou v autobusu pouštěli přednášky a jedna z nich byla o exorcismu. Měl ji otec Pavel Havlát, exorcista. Oslovila nás myšlenka, když říkal, jakou úlohu hraje při exorcismu Maria. Říká, že ďábel v posedlém člověku dokáže plivat na kříž, na bibli, na kněze, který dělá exorcismus, ale nikdy, nikdy neplivne na Matku Boží. Otec Pavel říká, jakou má Matka Boží moc a odkud ta moc pochází. On to krásně vysvětlil a to mě oslovilo. Ježíš už to pohrdání jednou prožil, jemu to není nijak cizí. Plivali na něho na křížové cestě a on to všechno bere na sebe. Ale nedovolí, aby někdo plival na jeho matku. To nikdy Ježíš nedovolí. Ježíš stojí, když ďábel chce plivnout na Marii a říká: „Ne! Plivni na mě, ale ne na moji matku! Na moji matku nesmíš plivnout! To je moje matka!“ A Maria poutí z  Olivové hory do Jeruzaléma, jak zůstává s těmi apoštoly, nám to připomíná. „Můj syn, on neustále slyší mé volání. Když budete naslouchat mně a budete se mnou spojeni, já vám vyprosím všechny potřebné milosti a ďábel se vás ani nedotkne, protože já budu stávat před vámi a on na mě nemůže plivnout a ani se mně dotknout.“ A to je velká výhoda, kterou máme. Sestry a bratři, kteří máme živý vztah k Panně Marii, vězme, že tento zasazuje v nás opravdu Ježíš, abychom skrze tento vztah byli blíž k němu. A tím vztahem nám dává jeden z nejkrásnějších darů, protože nám dává svoji ochranu. On stojí vždycky při nás, tak, jako stojí naše matka. Tam, kde je ona, tam je on.

Síla modlitby, to je pouť, kterou Maria podstoupila trošku dříve a na ni nesmíme zapomenout. To je pouť na Golgotu, které nebyla ušetřena. Šla za svým zbičovaným, ztrýzněným synem, stojí u kříže, kleká a modlí se. Nezoufá, ona se modlí. Učí nás touto poutí vytrvalosti v modlitbě a důvěře v těch chvílích, kdy už člověk nemá v srdci naději. Připomínám si tady příběh jedné ženy, který vyprávěl jeden kněz. Byl jednou pozván do nemocnice, bylo to ve velkoměstě, že je tam nějaká mladá žena nemocná rakovinou a už umírá a její příbuzní si přejí, aby ji někdo zaopatřil. On měl na starost tu nemocnici, tak tam zajel. Ještě mu sdělili, že je ve vážném stavu, že je většinou v bezvědomí, tak že ať už nebere svaté přijímání. Vzal tedy jenom oleje. Když vešel do pokoje, skutečně ta žena vypadala, že není úplně při vědomí. Najednou, když ji oslovil a začal připravovat všechno k pomazání nemocných, měl přitom růženec a ten se nějak ve světle zatřpytil, tak se probrala a řekla: „Víte, já bych chtěla i zpověď a Ježíše“. A on říká: „Určitě?“ „Ano, určitě.“ On všeho nechal, sedl do auta, zajel rychle do kostela, vzal nejsvětější svátost, přijel zpátky a ona byla pořád při vědomí. Vyzpovídala se, on ji zaopatřil a odešel. Upadla do bezvědomí a potom se dozvěděl, že tu noc zemřela. Dva týdny nato někdo zvonil na faru, byla to starší paní a ukázalo se, že je to maminka té zemřelé ženy. Ona říká: „Víte, já jsem se přišla jenom zeptat, jestli se stačila vyzpovídat, protože jsem slyšela, že byla v bezvědomí. A já se bojím, jestli jí bylo všechno odpuštěno“. A ten kněz říká: „Nebojte se. Ona se jakoby zázrakem probrala, když jsem přišel. Vyzpovídala se a  přijala Ježíše a potom svátost pomazání nemocných.“ A ona vytáhla starý, opotřebovaný růženec a říká: „Devatenáct let jsem se, otče, modlila, aby nezemřela zavržena. Před devatenácti lety nám utekla z domu s jedním vojákem a úplně změnila život. Nechala Boha bokem, nechtěla nás navštěvovat a nechtěla, abychom ji navštěvovali a já jsem se devatenáct let modlila, aby jí Bůh daroval milost obrácení“.

Moji drazí, vytrvalá modlitba, to je odkaz Marie, která putuje na Golgotu. Modlitba, která je obrovskou silou a mocí. My jsme v Lurdech zakusili tu moc promodlených míst. To si člověk nedokáže představit, jakou Bůh může dát milost. Myslím si, že někteří z nás už to zakusili a vědí o tom, ale to je pro nás obrovská zkušenost Božích milostí. Na místech, která jsou promodlená, kde se vznáší modlitba lidu i tam u té jeskyně, když jsme tam byli, to bylo opravdu něco, co se popsat nedá. A lidé odtud, včetně mě, odcházeli úplně jiní. A když vidíte, že kolem vás stojí muži, kteří nejsou nějací zbabělci, jsou tvrdí, ale tam je ticho, tam se nikdo necpe, tak se modlí a když se dotýkají jeskyně, začínají plakat jako malé děti, protože se jich dotýká Matka spolu s Ježíšem. To je skutečně něco. A to je výsledek více modliteb. Teď si vzpomínám na slova, tehdy ještě kardinála Ratzingera, dnešního papeže Benedikta XVI., který když světil kostel řekl: „Víte, chrám, Boží chrám, nečiní jenom kameny, ale duch modlitby, který má být znova jakoby vnesený do těchto kamenů. O chrámu nesvědčí jeho mohutnost, ale množství modliteb a  jejich síla, která proniká toto místo a zdi, které tento chrám tvoří“. A my, moji drazí, toto můžeme činit tady. Toto místo je už tak promodlené a jistě víte, že to je něco úžasného přicházet sem. Je dobré, že nás to táhne na poutní místa, protože jsou to místa zvláštní Boží milosti. A Maria nás učí ještě více ta místa promodlit a zvláště ta místa, kam putujeme ve svých souženích. Vaše Golgoty, vaše domy zasvěťte Bohu, ať opravdu i v malých baráčcích a bytech je ten duchovní chrám tvořený naší vírou a naším živým vztahem k Bohu. Kéž i my, zde přítomní, kteří jsme sem připutovali, zakoušíme požehnání tohoto místa a uvědomujeme si, že celý náš život je jedna veliká pouť. Maria je matkou putujícího lidu. Kéž takovou poznáváme a s ní kráčíme celým naším životem. Amen