Kázal P. ThMgr. Karol Matlok MIC, administrátor v Brumově

 

Drazí, nevím, jestli jste slyšeli o ruském spisovateli, publicistovi a politikovi, který se jmenuje Alexandr Solženicyn. Byl nespravedlivě odsouzen a uvězněn na mnoho let do pracovních táborů. A ti nespravedlivě odsouzení vězni, kteří se tam dostali, věděli, že většinu z nich čeká v koncentračním táboře smrt. Proč zrovna o něm vám chci dnes něco říci? Mám tady úryvek z jeho knížky, který má souvislost s mým dnešním tématem.

Název úryvku je Kmen jilmu. „Řezali jsme dříví. Sáhli jsme přitom po kusu jilmového kmene a vykřikli jsme údivem. V minulém roce strom porazili, odvlekli traktorem a rozřezali na kusy. Hodili jej na nákladní auto, vlekli po kamenech, odhodili jej na zem. Ale jilm se nevzdal. Vyhnal čerstvý zelený výhonek. Celý budoucí jilm nebo alespoň hustou šumící větev. Položili jsme ho na špalek jako na špalek popravčí. Neodvážili jsme se však zaříznou pilou do jeho krku. Jak bychom ho mohli rozřezat. Vždyť chce tak mocně žít. Snad víc než člověk“.

Drazí, přicházíme zde jako poutníci, kteří často ztrácejí naději. Myslím, že mnoho událostí v našem životě nám bere odvahu a dokonce si říkáme: Pane Bože, jak je to možné? To už je nad mé síly a už to asi nezvládnu. Drazí, takovým pěkným příkladem naděje a víry je v Písmu svatém Abrahám. Svatý Pavel o něm říká: „On uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo. Tím se stal otcem mnohých národů podle slova: Tak četné bude tvé potomstvo“. Naděje je slovo, které sice tak často nevyslovujeme, ale těžko bychom si bez něj mohli představit náš život. Bývá spojováno s vírou a láskou. Vždyť naděje je něco, co sice nevidíme, ale přesto doufáme, že přijde. Bez víry bychom nevydrželi na cestě k naději. Bez lásky bychom nemohli následovat toho, kdo nám naději dává. Tím klasickým prototypem této ctnosti je Abrahám. Muž, který dokázal opustit svoji zemi, své pohodlí, svoje postavení a vydat se do neznána s příslibem nejasné naděje do budoucna. Bez jakékoli jistoty, bez záruky, musel v očích svých příbuzných a přátel vypadat jako blázen. On přesto svoji naději vložil do Hospodina. Ani to však nestačilo. Znovu byl podobné zkoušce vystaven, když neměl vlastní potomstvo. To, co bylo pro tehdejšího člověka více než co jiného symbolem Božího požehnání, štěstí, pokoje i radosti, právě jemu scházelo. Mohl by si zoufat, vždyť on poslech, udělal vše co po něm Hospodin žádal a pořád nic. Přes stáří své manželky i své vlastní znovu vložil naději do Hospodina a vzal vážně slova o četnosti potomstva, jehož prý bude jako hvězd na obloze. Když konečně viděl alespoň nějakou realizaci Božího zaslíbení v osobě svého milovaného syna Izáka, znovu je podroben zkoušce. Má obětovat svého jediného syna. Jediný příslib naděje. Vše, co je mu na zemi tak drahé. On přesto dokáže nepočítat lidskými měřítky a je ochoten opět poslechnout Boží hlas proti vší naději. Právě proto se stává otcem mnohých národů. Skutečným praotcem Božího lidu.

Drazí, Panna Maria je pravou dcerou praotce Abraháma. S pokorou a láskou přijímá Boží výzvu krále Izraele a očekávaného mesiáše nosí ve svém lůně. Jak však vysvětlit vlastnímu snoubenci a okolí tuto podivuhodnou událost? Za nevěrnost může být ukamenována a v lepším případě tajně propuštěna s vyhlídkou protloukat se světem sama s nemanželským dítětem. Jako bezdomovec, bez prostředků, bez jakékoli ochrany, kterou jí v tehdejší společnosti normálně zajišťoval muž, ochránce a živitel celé rodiny.

Mesiáš, jemuž je matkou, se nakonec narodí v obyčejném chlévě jako žebrák, jako bezdomovec. Copak není místo pro Božího Syna? Nedlouho po narození musí utíkat, aby si zachránila holý život. Opět opouští všechno co má, i tu malinkou jistotu, že žije uprostřed vlastního národa, kterému rozumí a který navíc věří v jediného Boha, aby našla útočiště mezi pohany v Egyptě, v zemi, která je symbolem modloslužby. Existuje tady nějaká naděje, že Bůh si ji opravdu vyvolil? Vidí dorůstat svého Syna, který se nakonec setkává s nepřijetím a podezíráním ze strany spoluobčanů. Vždyť koho ze sebe dělá tenhle syn tesařův. Maria zůstává sama, aby nakonec byla nablízku svému Synu, králi Izraele, pod křížem na Golgotě. Prožívat strašnou smrt svého jediného dítěte, vidět utrpení a nenávist lidu. Může být pro matku něco bolestnějšího než v náručí svírat jeho mrtvé tělo? Přesto nevíme nic o tom, že by Panna Maria pochybovala o Božím příslibu, že by zmalomyslněla. Stejně jako Abrahám doufala. Proti vší naději doufala. Právě proto je prototypem každého křesťana. Tam, kde silní mužové selhali, slabá žena stále doufala.

I v našem životě procházíme nelehkými zkouškami. Může se nám zdát, že celý svět se spikl proti nám a v takovém okamžiku nám Bůh připadá nekonečně vzdálený a nepřístupný. Pochopitelně se ptáme: Proč nás opustili naši přátelé? Naše rodina? Proč se nám nic nedaří? Copak Bůh to nevidí? Copak nevnímá naši bolest a utrpení? Právě v těchto chvílích nám Maria může být přímluvkyní. Může nám být skutečnou matkou svaté naděje. Nezbývá než prosit, abychom dokázali stejně jako ona uvěřit a mít naději tam, kde už naděje není. Tak během té dnešní bohoslužby, během této eucharistie, složme tady na oltáři Pánu Bohu všechno, co nás tíží. Ty všechny situace, ve kterých se nám zdá být  Bůh vzdálený. Složme to všechno, co se nám zdá neúnosné. Amen