Kázal Mons. Jan Graubner, arcibiskup olomoucký, metropolita moravský

Drazí poutníci, už devadesát let zní z Fatimy poselství, které vybízí k pokání. Když se dnes díváme zpátky, zdá se nám jasné, že to v té době bylo třeba. Je ale potřebné takové pokání i dnes? Tehdy probíhala první světová válka, dále komunistická revoluce v Rusku a víme, co všechno pak následovalo. Chápeme, že Panna Maria vyzývala i k modlitbám za obrácení Ruska. Ale jak pro nás zní mariánské poselství z Fatimy? Zdá se mi, že když se podíváme kolem sebe, nejen do naší země, ale do celé Evropy, tak musíme říct, že díky Bohu máme mír. Není tu žádná válka, ale přesto  Evropa nežije šťastně, i když žije blahobytně jako nikdy v dějinách. Platí to o Evropě a platí to samozřejmě i o nás. My jsme sice zvyklí pořád naříkat, tak jak už to máme v krvi a nemáme chuť ani říct, že se nám daří dobře, aby nám to náhodou druzí nezáviděli, tak radši naříkáme, že to není tak moc. Ale měli bychom přiznat, že takový postoj je postojem nevděčnosti, protože jak jsem řekl, ještě nikdy se nedařilo tak jako teď. Já vím, lidé pořád říkají, že nemají peníze, ale když si poslechneme v televizních zprávách kolik utratili za vánoční nákupy, tak jsou to miliardy. A kde se vzaly, když je lidi neměli? To nejsou zázraky, jenom ty peníze jsou v kapsách a lidé jsou soustředěni na něco jiného. Jsou soustředěni příliš na sebe. Na to, aby se měli a nedívají se dopředu. Proč se nedívají dopředu? Asi zapomněli počítat s věčností a s věčným životem. A jestli se nepočítá s věčným životem a soustředíme se jenom na ten dnešek, potom to všechno samozřejmě vypadá jinak. Jestli zítra bude konec a už nic nebude a nebude mít nic zítra smysl, pak si dneska užívejme. Ale my, kteří jsme poznali Boha víme, že je to jinak.

V minulých dnech jsem měl celou řadu různých jednání na vysokých úrovních s ministry a v jedné chvíli, kvůli tomu vám to chci říct, mně jeden z vysokých politiků říká: „Ale to je nezvyklé, že se díváte tak moc dopředu. My jsme zvyklí se dívat jenom na čtyři roky.“ No pochopitelně, do dalších voleb. Jeden z těch politiků pak říká: „No ono to bude asi tím, že vy počítáte s tím, co vám Kristus slíbil, že pekelné mocnosti církev nepřemohou. Vy počítáte s budoucností církve na staletí.“ Já říkám: „No snad je to tak, jsem rád, že si toho všímáte.“ Ale měli by to na nás lidé vidět všude, že počítáme s věčností. A potom, když má člověk takový pevný orientační bod, i když hodně vzdálený, tak se podle něho snadno zorientuje. Lidé bez této orientace, kteří žijí jenom pro dnešek, bohužel ztrácejí naději, protože naděje ta je upnuta do budoucnosti, naděje není upnuta na současnost. To co už mám, v to nemusím doufat. Jestli doufám, jestli mám naději, pak už směřuji do budoucnosti. Lidé, kteří s budoucností nepočítají, nevědí, co je naděje. A pak přibývá takových skeptiků, kteří o všem pochybují. Ovšem ten pochybovač těžko nachází skutečnou radost. A tak chceme-li být lidmi šťastnými, je třeba dobře počítat s věčností, mít naději a umět snést jakési napětí mezi dneškem a tou šťastnou věčností v nebi, na kterou se těšíme. No, musí to být rozdíl. Kdyby to nebyl rozdíl, kdyby v nebi nebylo už nic víc než to, co máme dnes tady, na co bychom se těšili, po čem bychom toužili, co bychom očekávali? Nic. Stali bychom se lidmi beznaděje. Ale jestli počítáme s věčností a jsme lidmi naděje a víme na co se těšit, pak to musí mít praktický dopad na náš každodenní život. To pak musíme v jednotlivých okamžicích našeho života počítat s tím, že se Pán na mě dívá a on bude soudit to co teď dělám. Má to smysl pro věčnost a nebo jenom pro tuto chvilku? Ano, tam nejednou zjistíme, že mnohé přítomnosti dostávají cenu kvůli té věčnosti. Ano, když přijde problém, starost, bolest, nemoc, to nejsou věci příjemné. Jestli je však umíme správně přijmout a jako křesťané z toho uděláme oběť, dar z lásky, pak najednou to, co prožívám v přítomné chvíli, i když je to nepříjemné, dostává to před Bohem věčnou cenu. S tím mohu šťastně stoupat do věčnosti.

Jestliže nás vyzývá Panna Maria k pokání, pak si myslím, že by se to mělo odrazit na nás, kteří říkáme, že uctíváme Pannu Marii fatimskou a mělo by se to odrazit především v tom, že s věčností začneme počítat v každodenním životě. A ptáme se: To, co teď dělám, jak asi vypadá z pohledu věčnosti? Bude to mít smysl? Ještě jednou se podívejme do světa, který s věčností nepočítá. Tam vidíme, že přicházejí problémy, které jsou společenské, politické, ekonomické a všechny vyrůstají z toho, že člověk je sobecky soustředěný sám na sebe a ztrácí představu skutečné lásky, která žije pro druhé. Ano, a dnešního světa se to týká velice silně. Lidé, kteří žijí pro sebe, nejsou schopni žít ani pro své děti, a tak o ně ani nestojí, a tak je ani nemají. Najednou to vypadá jakoby rodina a mít děti nemělo hodnotu.

Překvapilo mě, když jsem před pár týdny v nějakých novinách četl tlustý nadpis rozhovoru s jedním politikem, bývalým ministrem. Ten nadpis byl: Rodina pro mě nemá žádnou cenu. Tam, kde člověk žije opravdu jen pro sebe a rodina pro něho možná nemá cenu, pak jaká tedy bude jeho budoucnost? Chce-li mít národ nějakou budoucnost, pak musí mít děti. To není věc náboženství nebo nějaké filozofie, to je velice praktická záležitost, věc tvrdé logiky a čísel. Národ, který nemá děti vymře a nebude tady. Ano, odráží se to v problémech. Nejsou děti, tak se zavírají školy. My si poradíme, uděláme ze škol domovy důchodců. Univerzity, vysoké školy pak mají málo uchazečů, tak přijímají každého, i toho, kdo moc chytrý není. A ty školy musí mít pořád nižší a nižší úroveň, aby ti študáci tam mohli dostudovat. Donedávna byl problém nezaměstnanosti, ale teď už na většině území naší republiky je nedostatek lidí k práci. Už se postavilo tolik nových podniků, že tam nemá kdo pracovat, tak se musí dovážet ti, kteří tady budou pracovat a volá se po tom, aby tady přišli lidé z jiných zemí. A já k tomu připomínám, že to není nic nového, to už tady bylo, dokonce už ve třináctém století. Když se chtěla naše společnost rozvíjet a bylo tu málo lidí, tak se pozvali Němci, aby se sem nastěhovali a pomohli nám s prací. Jak to dopadlo ve dvacátém století s Němci netřeba připomínat. A dneska opakujeme tutéž chybu a říkáme přijďte k nám všichni cizinci pracovat. Co bude později? Kdybychom chtěli hledat poctivé řešení, museli bychom to říct trošku jinak, ale ono by to vedlo k pokání, které uznává vinu a potřebu změnit smýšlení a potřebu změnit smysl života. Ano, chceme-li mít do budoucnosti naději, chceme-li, aby tady měl kdo pracovat na důchody starých lidí a nemuselo se říkat, že důchody se ruší a budete pracovat až do smrti, protože nemá kdo na nás pracovat, tak je třeba natolik změnit smýšlení, abychom byli schopni žít pro druhé, abychom byli schopni brát na sebe zodpovědnost za budoucnost.

To ale znamená rozhodovat se už v současnosti. Jen jestli najdeme odvahu v naší zemi a v celé Evropě k tomu, abychom přijali výzvu k pokání a řekli si: Budu stavět na Božím slově a chci to Boží slovo uskutečňovat, i když mu někdy nerozumím, i když se mně zdá, že ten Boží požadavek je veliký, že mě to přesahuje. Připomeňte si, že jsme to před chvílí slyšeli v evangeliu, jak to bylo ve chvíli zvěstování. Marii to přesahuje, ona tomu nerozumí, jak se to může stát, ale přesto říká ano. Slovo se stalo tělem. Bůh se vtělil skrze Marii, která měla odvahu říct Bohu ano. Bylo to tvrdé, bylo to těžké, ale musela na sebe úplně zapomenout, překonat se, říct: „Já chci to, co chceš ty. Buď vůle tvá“. A tehdy přišla na zem spása. A myslím, že právě k tomuto volá Panna Maria všechny její ctitele. Najděte vnitřní odvahu říkat Bohu opravdově a naplno ano. I když to bude něco stát, i když to bude bolestné a těžké. Ne, nehleďte na sebe, buďte soustředěni na Boha, na věčnost. Pak ve vás bude naděje i síla, která vás potáhne dopředu a vy, když budete spoléhat na Boží slovo, zakusíte, že to Boží slovo má v sobě obrovskou sílu a moc, že to slovo skutečně působí to, co říká, že Bůh není nikde daleko, ale působí konkrétně v našem životě. Ale nemůže působit bez nás. Jako u Marie čekal na její ano, tak čeká i na to naše ano, které řekneme Božímu slovu, abychom podle něho žili. A tehdy začne Bůh skrze nás působit uzdravení světa. Zdá se, že dnešní svět má největší problém v tom milovat. Nezištně a za cenu oběti. Ale kdo to může ten svět naučit, kdo mu to může přinést, když to ten svět dnes nezná. Já myslím, že to mohou světu ukázat všichni ti, kteří objevili, že Bůh je láska a co Bůh z lásky pro nás udělal. Znovu si to vždycky uvědomujme, pokaždé, když se díváme na kříž.

Dnes děkujeme při této bohoslužbě za blahořečení zakladatele kongregace mariánů. Chci jen krátce připomenout ze života tohoto světce, co mě na něm zaujalo. Především jeho opravdovost, se kterou vzal Boží slovo radikálně. Nic nechtěl napůl, ale naplno. Panna Maria mu byla velice blízká, od ní se učil.  Do její ochrany svěřil celé svoje dílo a to jeho dílo nese plody po staletí. Jako by nám to dnes taky říkalo: Nebojte se, i dnes dělá Bůh divy. I dnes volá Bůh ke svatosti. Ale neříkejte, že někoho jiného, někde jinde. Přiznejte si, že Bůh volá ke svatosti každého. I tebe, i mě. A jestli mám odvahu říkat Bohu ano, on si ze mě svatého udělá. Jestli mám odvahu říkat Bohu ano a dělat to, co on mě říká, pak bude působit i v mém životě divy a to moje odvážné plné ano, které mu řeknu, ponese plody i v tomto světě a věřím, že i po staletí. Připomněli jsme si vážnou, či bolestnou situaci světa kolem nás, ale to ne proto, abychom zůstali pesimisty. To především proto, abychom si uvědomili, že do tohoto světa posílá Bůh ty, kterým řekl: „Vy buďte světlo světa. Vy buďte solí země.“ A Panna Maria nám připomíná: „Obraťte se.“ Vezměte to vážně, spolehněte se na to. I skrze vás chce dnes Bůh udělat veliké změny v tomto světě. Ale začněte u sebe. Začněte růst v lásce, která je nesobecká, která se nebojí oběti a budete blízko Marii, budete blízko svatým a snad se to od vás naučí i druzí. Ale mějte odvahu jít náročnou cestou, která vyžaduje zřeknutí se mnoha zbytečností, aby ve vás bylo dost prostoru pro Boží působení. Kéž nám v tom pomůže přímluva Panny Marie i přímluva blahoslaveného Stanislava Papczynského a těch, kteří splnili to, co se od nich očekávalo a Bůh skrze ně dělal veliké věci. Kéž na jejich přímluvu dokážeme i my, každý sám za sebe, se natolik otevřít Boží milosti, aby Bůh skrze nás mohl dělat své dílo záchrany i toho dnešního světa. A uvidíme divy. Amen.