Kázal P. ICLic. Jan Můčka, farář v Újezdě,
děkan Valalašskokloboucký

Jak bylo řečeno v úvodu, shromažďujeme se poprvé v novém roce. Mnozí si do nového roku dávají dobrá předsevzetí. Někteří formálně, někteří však opravdově chtějí začít znovu a lépe. Ale my křesťané začínáme přece znovu s Bohem a pro Boha každou svatou zpovědí. Tam vzbuzujeme lítost nad tím, co bylo v našem životě špatné, s předsevzetím, že se budeme  snažit být aspoň trochu lepší. Někdy se nám to podaří více, někdy méně, ale Bůh si cení naší upřímnosti. Měsíc leden, který je první v roce, začíná svátkem Panny Marie a svatý otec Pavel VI. první den v roce zasvětil Panně Marii, královně míru a vyhlásil ho jako světový den modliteb za mír. A ještě jeden svátek, který se týká naší české republiky, je v lednu a to 18. ledna Panny Marie, Matky jednoty křesťanů. Tedy nový rok začínáme s Pannou Marií a pod její ochranou. Myslím, že v dnešní době všechny myšlenky, ať už mateřství Panny Marie, mír a nebo jednota křesťanů jsou velmi aktuální a mnohé z toho, co bychom se měli od Marie učit a její podporu přijímat, nám ještě schází.

Když se Maria dovídá, že bude matkou Spasitele, když se přichází rozdělit o tuto radost se svou příbuznou Alžbětou, která ji chválí: „Blahoslavená, jež jsi uvěřila, že se ti splní to, co ti bylo řečeno od Pána“, tak Maria vzdává Bohu chválu: „Budou mě blahoslavit všechna pokolení“, protože Bůh na ni shlédl, Bůh nám skrze ni zprostředkoval spásu. A o Kristu a o jeho době předpovídají proroci, třeba prorok Izaiáš, že to bude doba pokojná. Lidé budou žít v pokoji, nebudou se učit válkám, překují meče v radlice a válečná kopí ve vinařské nože. On sám bude pokojem. A proto, když velebíme mateřství Mariino, která nám dala Ježíše Spasitele, tak kde jinde se máme obracet o pokoj, o mír než právě k jejímu Synu a skrze ni. Tak to krásně stanovil svatý Otec Pavel VI..

Panna Maria je také vzývána a pod její ochranu se utíkáme, když nás trápí nejednota křesťanů. Vstupní modlitba mše svaté za jednotu křesťanů začíná vstupní antifonou: „Ve tvé ruce se všichni sjednotí a budou mít jednoho pastýře.“ Maria je takovým symbolem jednoty od počátku. Slyšeli jsme, jak svatý Lukáš zaznamenává  chvíle, kdy se církev připravuje na své poslání než Ježíš sešle zaslíbení Otcovo, Ducha svatého. Apoštolové setrvávají na modlitbách spolu se ženami a s Ježíšovou matkou Marií. Tradice dokonce vypráví, že těch devět dnů očekávání už bylo pro některé únavné, že by sklesli na mysli, ale právě Maria je svou přítomností při modlitbě udržovala v bdělosti. V prvotní církvi už nemáme tolik přímých zpráv o Panně Marii, ale křesťané pevně věří, že jí nebyla lhostejná činnost apoštolů, že Maria už potom nežila mimo, ale tam, kde vystoupil její Syn, aby hlásal Boží pravdy, z povzdálí chodila se ženami, které ze svého majetku přispívali Ježíšovi a apoštolům. Byla vždycky v jeho  blízkosti a jistě pak byla v blízkosti i té prvotní církve. I když se prvotní církev vyznačovala vzájemnou láskou mezi křesťany a první nadšení bylo tak silné, že dokonce prodávali svůj majetek a všechno to kladli k nohám apoštolů, tak tam také byli problémy, zvláště to bylo stranictví, že ti mimo jeruzalémští křesťané vytýkali, že jejich vdovy jsou zanedbávány, že je třeba ustanovit sedm jáhnů. Potom byl problém přijímání pohanů do církve. Byly roztržky dokonce i mezi Petrem a Pavlem a Maria to z povzdálí sledovala a jistě se projevovalo naplnění bolestí, které jí předpověděl stařeček Simeon: „A tvou duší pronikne meč“. Ale první církev se sjednotila, dovedla se dohodnout. Už ne tak šťastné to bylo později na přelomu prvního a druhého tisíciletí. Bolesti, které vznikly uprostřed druhého tisíciletí přežívají dodnes.

A ke komu jinému bychom se měli obrátit než k Matce Boží Panně Marii. Její srdce je nejcitlivějším souzněním se srdcem Ježíšovým. A co to pro nás znamená, jaká z těchto svátků plyne výzva pro náš křesťanský život? Jak já žiji svůj vztah ke Kristu a k Marii. Jaký růst v tom duchovním životě jsem zaznamenal třeba jenom za těch už skoro sedmnáct let svobody, kterou máme? Jaké jsou výsledky tohoto našeho náboženského snažení? Musíme si přiznat, že jako křesťané, kteří máme tyto vzory a příklady v prvotní církvi a  oporu v Marii, že jsme za ten čas mohli vykonat víc. V dobách nesvobody jsme volali po tom, abychom měli možnost se duchovně vzdělávat, shromažďovat, abychom měli dostatek náboženského tisku a to všechno už dnes máme. Mladí lidé to chápou jako samozřejmost, ale využití všech těchto příležitostí je malé. Proč církev, která v devadesátých letech měla takovou popularitu, je dnes jaksi stavěna mimo. Stále se do ní naráží. Jistě, můžete mě namítnout, že Pán Ježíš řekl, že jako jeho pronásledovali, tak budou také nás pronásledovat, ale v dějinách spásy i ve Starém zákoně vidíme, když Hospodin poslal proroka a on nesplnil své poslání, že mnozí trpěli. A tak mám takový pocit, že jsme nesplnili nebo splnili málo své poslání jako křesťané. Ti první křesťané, apoštolská církev byla kvasem. Římský dějepisec o době kdy do Říma přichází první papež svatý Petr a apoštol národů Pavel říká, že to byla doba, kdy lid žíznil po troše lidskosti a kapičce štěstí a tito křesťané, kteří nebyli vybaveni žádnými prostředky, žádnými tiskárnami, stohy knih a vším možným co máme dnes k dispozici my, dovedli změnit život tohoto velikého města a celého impéria. Přinášeli lásku, věrohodně nesli Krista. Tehdejší církev tedy nabídla toto. My se často modlíme, prosíme, aby v našich rodinách bylo více jednoty mezi námi křesťany, abychom byli pevnější ve víře, ale mnohdy těch modliteb a obětí přinášíme málo. Málo vychováváme ty, které nám Pán posílá do cesty a které nám svěřuje. Za  dobu křesťanské svobody nemáme dostatek osobností, které by nás jako křesťané prezentovali i ve veřejném životě a kteří by se pevně a rozumně postavili za práva církve, tedy za nás křesťany, protože církev, to jsme my křesťané. My jsme občané tohoto státu a jestliže se na nás někdo osočuje, že se někde tlačíme, že se církev nemá plést do hospodářství, do politiky, vždyť jako občané tohoto státu máme na to právo. Ale k tomu potřebujeme vychované, dobré křesťanské laiky, kněží přece nemohou konat tuto práci.

 V tom dnešním politickém uskupení máme tak málo opravdových křesťanů, kteří jsou oddaní Kristu a utíkají se k Panně Marii. Je to možná tím, že ta moje generace a mnozí z vás jste tu v mém věku a snad starší, že tehdy nepochopila znamení doby, že se ten křesťanský život nějak tak jenom řekl bych odbýval. Jako mladého chlapce mě vždycky bolelo, když jsem slyšel v různých rodinách: Ano, my chodíme do kostela. To by nebyla neděle, kdybychom nešli do kostela, naše děti chodí do kostela a budou chodit dokud budou mít nohy pod mým stolem, až vyrostou, ať si dělají co chtějí. Bohužel taková atmosféra byla v mnohých křesťanských rodinách a ty děti v tom vyrůstaly a dneska jsou to ti dospělí odpovědní, kteří nás vedou a mají ta vedoucí místa. Možná tam mělo být více modlitby a více obětí. Tu máme, bratři a sestry, šanci, abychom se rozhlédli kolem sebe a podívali se, kde mě chce Pán Bůh mít. Co mohu já udělat tou malou kapičkou, abych přispěl k duchovnímu ozdravení našeho národa, aby ten náš národ byl více křesťanský, více Kristův, více Mariin. Bývá světelný průvod. Kdyby se v tomto kostele rozsvítila jedna svíčka, tak to bude takový plamínek, že jej bude sice vidět, ale nemohli bychom při něm slavit mši svatou. Když se ale rozsvítí svíce všech lidí, tak se osvětlí celý prostor a je vidět. Tak je to i s naším svědectvím. Nesmíme se nechat odradit, že jedinec nic nezmůže. Nepůjdu k volbám, stejně si to udělají jak chtějí. Ne. Já jsem ten jeden plamínek a když nás bude mnoho, tak budeme světlem v tomto národě. Budeme brzy slavit svátek Uvedení Páně do chrámu a tam nám církev podává Mariinu svíci. Až budete na té mši svaté, vzpomeňte si na tuto myšlenku, že jsem přijal svíci od Panny Marie proto, abych byl světlem v našem národě, abych přispěl k duchovnímu ozdravení a oživení našeho národa, abych přispěl k výchově generace, která bude generace věřících křesťanů, generací Kristovou a Mariinou. Vzpomeňme na slova zesnulého svatého Otce Jana Pavla II.: „Třetí tisíciletí bude křesťanské nebo nebude vůbec“! A bude křesťanské, jestliže o to budeme denně s pomocí Boží usilovat. Amen