Kázal Mons. Josef Hrdlička, světící biskup Olomoucký

                Drahé děti Boží, drahé ctitelky a ctitelé Panny Marie,v úvodu jsem se zmínil o tom, že před měsícem jsem také jinde na Valašsku prožil podobné setkání fatimské rodiny a to je dobré znamení, že v našem národě, který je silně celkově poznamenán nevěrou a ateismem, má Bůh své ostrůvky věrných, těch, kteří se dovedou sejít k oslavě Boží. Věřte, že kdykoli se rozhodneme Bohu něco dát, daleko víc od něj dostaneme. Když se rozhodneme přijít k Panně Marii, otevřít jí srdce, pak daleko krásnější bude její odpověď na naše volání. Vidím, že jako ve správné rodině jsou tady i malé děti, větší je tady mládež. Jsou tady jistě i manželé, jsou tady senioři, ti, kteří už mají třeba vnoučata, ale také své kříže, které s odevzdaností a statečností chtějí nést. My všichni potřebujeme pomoc matky všech matek, Panny Marie. Kdybychom se zeptali i těch nejmenších dětí, které tady jsou, jestli mají rády maminku, tak by určitě bez zaváhání naprosto nezvratně řekli ano. To je vlastnost, že děti lnou ke svým rodičům, zejména k matkám, mimořádnou samozřejmou důvěřivostí, ale vždycky platí, že ta láska matky ještě mnohem víc převyšuje lásku těch dětí. Ta je teprve taková nerozvinutá, taková počáteční, teprve bude růst, zrát, rozvíjet se. Ty děti zdaleka nechápou, za co všechno vděčí své matce. A stejně tak i my, kteří jdeme za Marií, víme, že mnohem silněji jde ona k nám. A pokud ji ze srdce dáme to dobré, co jí chceme dát, ona nám dá nekonečně víc a to je dobře.

                Já se vám přiznám, když jsem vstupoval do postní doby, tak jsem hledal nějakou novou cestu zbožnosti v jednotě s trpícím Kristem. A řekl jsem si, že biskup je nástupcem apoštolů, co kdybych zkusil jako apoštolé sledovat Pána na jeho křížové cestě a jeho smrti. A najednou jsem zjistil, že zrovna s apoštoly bych daleko na této cestě nedošel, protože oni se hned v Getsemanech rozprchli. Utekli, schovali se, protože měli strach. Neviděli vlastně co se dělo dál, nestáli na Kalvárii pod křížem. Petr došel na dvorec Kaifášův, kde byl poznán, třikrát řekl „neznám ho“ a byl rád, že se někde schoval ve tmě, aby nepřišel k úhoně. Jediný apoštol došel až pod kříž, Jan. Došel tam, protože se držel Panny Marie. Ona se možná fyzicky ve své bolesti držela jeho, ale on byl podpírán její vírou, její statečností, její věrností Bohu. A tak jsem znovu, novým způsobem, milí přátelé, objevil, že k tomu, abychom prožili co se vlastně odehrálo na Kalvárii a při křížové cestě, je nejlepší držet se Marie. Ona je bytostí nesrovnatelnou s kýmkoli jiným, ona byla bytost ochráněna od jakéhokoli hříchu a její pohled na trpícího Ježíše byl, řekl bych, neobyčejně jasnozřivý. Ona ho viděla jiným pohledem než ti ostatní hříšníci včetně apoštolů. A proto i my, pokud procházíme postní dobou a jdeme s Marií, pak jsme vedeni tou nejlepší cestou do tajemství naší spásy. Vy to jistě víte, že Ježíš, když visel na kříži v nevýslovných bolestech své hrozné agonie před očima Matky, která viděla svého syna přibitého a nemohla nic pro něho udělat než tam být a milovat a říkat Bohu: ano, staň se, že on Ježíš pronesl několik krátkých vět, protože člověk přibitý na kříž, dusící se, umírající, nemá sílu na dlouhé věty. Řekl: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí co činí“. Může být větší láska? On zvolá: „Žízním“ a ještě několik vět, z nichž polovina jsou modlitby.

                Ale jedna věta má zvláštní charakter, charakter poslední vůle. Víte, až se jednou jako rodiče budete loučit se světem a vaše děti otevřou závěť a s jakýmsi rozechvěním budou zvažovat poslední vůli bytostí, které nejvíc milovali a budou se velmi zamýšlet nad tím, jak tuto vůli naplnit. Ježíšova poslední vůle obsahuje slova v pohledu na Marii: „To je tvůj syn. To je tvá matka“. To je poslední vůle. Učedník, kterého nejvíc miloval, dostal od Ježíše to nejdražší, co Ježíš na této zemi měl. Svou přečistou, navýsost věrnou matku. A ona dostala koho? Učedníka, kterého Ježíš miloval. A teď mně řekněte, kdo to je? Nejsi to náhodou ty? Není to náhodou každý? Je nějaký učedník nebo učednice, kterého Ježíš nemiluje? Ne! A tak se pod křížem na Golgotě stává Maria matkou všech Božích dětí. A to je obrovská útěcha. Za chvíli na to, když Ježíše sňali z kříže, Maria ho objala, on už dotrpěl, ale Mariina bolest stále přetéká, je obrovská. Ale my už máme jistotu, že ve chvíli naší smrti, milí přátelé, my všichni projdeme Marinou náručí, jako Ježíš, protože i my jsme její děti z vůle ukřižovaného Ježíše.

                Když se někdy budete bát smrti, ono jak se to blíží, jak se nám život stále zkracuje směrem do budoucnosti, tak kdo by se nebál zániku těla, toho tajemství, jak obstojím, až přijde smrt, nebojte se. Nevíme, kdy zemřeme, nevíme, kde zemřeme, nevíme na co zemřeme, ale jedno víme jistě, že tam nebude chybět Maria, že tam nemůže chybět Maria. Ale je důležité, abychom udělali co ten učedník, kterého Ježíš miloval. Poslední věta, kterou jsme slyšeli v evangeliu, nám to říká: „Od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě“. A to je důležité, abychom Pannu Marii nebrali jen jako nějaké obohacení svého života, jako nějakou bytost, kterou teda bereme na vědomí. To je málo. My ji musíme vzít k sobě do svého domova, do své rodiny, do svých trápení, do svých nadějí, do svých radostí, prostě do všeho. Svatý Otec Jan Pavel II. řekl nádhernou větu: „Totus tuus – Celý tvůj“.  A říká to Marii, protože ví, že Maria tento signál srdce, tuto touhu člověka po Bohu nejdokonaleji na to Božské srdce usměrní. A to je, přátelé, úžasná útěcha. My nejsme lidé, kteří odkudsi přichází a kamsi jdou. My jsme děti Boží, které ví, že jsme vzešli z Boží náruče díky našim rodičům, kteří nás v řádu lásky a věrnosti zplodili a zrodili na svět, vychovali, vedli k Bohu a my jsme ti, kteří směřujeme domů. Z náruče Boží odkud jsme vyšli, večer se všichni vrátíme zas. Tak se to zpívá ve známém sboru naší národní kultury.

                Díky, Pane, za tvou lásku a díky za to, že máme Marii, tvou Matku. Díky za to, že i my si ji můžeme a také chceme vzít k sobě do srdce, do života, do rodiny, do manželství, prostě do všeho, co tvoří náš život. Maria, s tebou říkáme: „Fiat – ano, ať se mi stane podle tvého slova“. Buď s námi a dej, ať jsme vždy a za všech okolností při tobě a s tebou. Amen.