Kázal P.
Mirosław Ślełdziński MIC, farář v Brumově
Drazí,
když čteme slovo Boží, poznáváme bibli, poznáváme dějiny spásy.
Snadno tak zjistíme, což ku podivu někteří z různých důvodů
nechtějí vidět, že vždycky tam, kde se mluví o něčem skutečně
důležitém pro dějiny spásy, tak se vždycky na počátku i na konci
vyskytuje jakýsi obraz rodící ženy, která přichází s důležitou
zprávou. Už v knize Genesis se mluví o tom, že po pádu prvních
lidí žena zvítězí nad hadem. Podobný obraz ženy, a víme, že se
jedná o Pannu Marii, se vyskytuje i na konci dějin v knize Zjevení.
Tato žena vítězí nad hadem a zachraňuje své děti. Už při Zvěstování,
při Ježíšově narození samozřejmě stojí žena, Panna Maria. Stojí
také pod křížem a spolu s apoštoly očekává seslání Ducha
svatého. Panna Maria je na počátku i na konci Ježíšova života a
jakoby uzavírá i tu naši cestu k němu.
Když
jsem přemýšlel o dnešní promluvě, tak jsem si uvědomil, že měsíc
listopad je pro nás časem, ve kterém více navštěvujeme hřbitovy a
modlíme se za naše zemřelé. Také jsem si uvědomil, že právě
při pohřbu, když vyprovázíme naše drahé zemřelé, tak se na
konci modlíme hymnus, který pochází už z jedenáctého století,
Zdrávas Královno. Pojďme se trochu zamyslet nad slovy této modlitby.
Prosíme matku Boží, aby byla s námi. Srovnejme si to naše
lidské slovo, které je posvěcené staletími s tím, co říká
Panna Maria ve svém Magnificat - Velebí má duše Hospodina. Celá
atmosféra toho dnešního dne i ostatních smutných listopadových dní
nás trošku více vede k rozjímání o našem konci, o našem odchodu.
Modlitba
začíná krásně pozdravem „Zdrávas Královno“. Panna Maria je královnou
ne jenom proto, že my jí to jméno dáváme, ale proto, že kraluje v nebi.
Ona to své poslání, svůj život prožila v plné věrnosti
Bohu, a proto můžeme opodstatněně říkat Královno.
„Matko
milosrdenství.“ Když se tak, drazí, doopravdy v pravdě a v pokoře
podíváme na náš život, vždycky zjistíme, že jedině milosrdenství,
Boží milosrdenství, nás může zachránit. Panna Maria je nám dána
Bohem z milosrdenství. Ona je darem Božího milosrdenství, a
proto Bůh skrze své milosrdenství nám dává hlas, který k nám
hovoří, hlas Panny Marie. Hlas, který nás vyzývá k obrácení.
Jako by chtěl Bůh - lidsky řečeno - zmírnit své božské volání,
které se někdy lidem zdá příliš tvrdé a přísné a volá nás k obrácení
právě skrze Pannu Marii, která je vlídná.
„Živote
sladkosti, naděje naše, buď zdráva. Živote sladkosti.“ Drazí,
Panna Maria taky ve svém hymnu Magnificat krásně oslavuje Boha, že
je to ten, který jí učinil veliké věci. On, který je mocný, který
je svatý. Naši svatost, naše posvěcení můžeme čerpat jenom z Boha,
našeho Pána. Tak, jak jsme to slyšeli v dnešním
evangeliu. Ježíš říká, že nás posvěcuje věrnost Božímu
slovu.
Dále
se modlíme: „K tobě voláme vyhnaní synové Evy“. To se vracíme
na počátek dějin lidstva, ale i dějin našich. „Vyhnaní synové
Evy.“ Syn, dcera Evy znamená hříšný a slabý člověk. Nežijeme
přece v ráji, nežijeme na místě, kde můžeme žít
bezstarostný, bezproblémový život. Jsme ve vyhnanství a proto si
nemůžeme dělat jakési nereálné představy o tom, že tady na zemi
jednou dosáhneme plného uspokojení všech našich lidských očekávání.
To nám chce namluvit bezbožný svět. Člověk na jedné straně ví,
že tady nebude nikdy ráj, ale nějakým svým naivním rozumem se domnívá,
že možná přece. A často v tom hledání spásy na vlastní pěst
odcházíme od Boha. Tak, jako první rodiče. Mysleli si, že štěstí
si najdou mimo Boha. A stále máme dočinění s tím velkým
paradoxem, že člověk, který hledá štěstí mimo Boha, se stává více
a více nešťastným. Panna Maria v Magnificat říká, že Boží
milosrdenství je věrné, trvá od pokolení do pokolení. Proto i my,
lidé 21. století, můžeme klidně volat a prosit Boha na přímluvu
Panny Marie, protože jeho milosrdenství trvá k těm, kdo se ho
bojí, kdo mají bázeň Boží.
„K
tobě vzdycháme lkajíce a plačíce v tomto slzavém údolí. A
proto, orodovnice naše, obrať k nám své milosrdné oči.“ Víme,
že čisté, svaté oči by se neměly dívat na nic špatného, na nic
hříšného, na nic, co by je mohlo poskvrnit. I Bůh se, drazí, taky
někdy nechce dívat na to, co děláme, jak myslíme, co říkáme.
Jako by s tím nechtěl mít nic společného. Ale Panna Maria zase
ve svém Magnificat říká, že Bůh na ni shlédl jako spasitel. Bůh
sám. Bůh první. I na nás se dívá jako první, hledá nás. Shlédl
na svou nepatrnou služebnici. Drazí, uvědomme si, že jsme před
Bohem nepatrní, slabí a křehcí, ale přesto můžeme očekávat, že
shlédne i na nás, kteří ho budeme prosit a volat.
„A Ježíše,
plod života svého, nám po tomto putování ukaž.“ Drazí, to jsou
slova nás, lidí. Modlitba Zdrávas Královno není slovo Boží. Vidíme
v ní jakousi lidskou slabost až nedokonalost. Prosíme ukaž nám
Ježíše až po tomto putování. Takový dojem mám při některých
pohřbech, že někdo chce vidět Ježíše až po svém putování na
zemi. Za života moc netoužil se s ním potkat a znát ho. My chceme
prosit Pannu Marii, abychom putovali s Ježíšem, abychom ho měli
za svého průvodce, aby se nás stále ujímal. Tak, jak to zpívá
Panna Maria v Magnificat: ujal se svého služebníka Izraele,
pamatoval na své milosrdenství. Chceme samozřejmě vidět Ježíše i
po tomto našem putování, ale chceme ho znát i teď, v čase naší
pozemské pouti. To je přece smysl Mariina poslání. Ona nás vede k Ježíši
ne až po smrti, ne až po tomto životě, ale ona nás k němu
vede už teď, abychom skutečně v jeho náručí skončili i po
tomto putování.
„Ó
milostivá, ó přívětivá, ó přesladká Panno Maria.“
Zase na konec oslovení plné citu, lásky a odevzdanosti. Drazí,
bídný, chudý člověk si uvědomuje, že sám nemůže přijít k Bohu,
že sám je příliš slabý a omezený. Boží milosrdenství je pořád
otevřené pro ty, kteří k němu mají úctu a bázeň, kteří očekávají
všechno od Boha. Ať tyto naše setkávání a modlitby také probíhají
v tomto duchu. Jsme poutníci, kteří jdeme do naší nebeské
vlasti s Pannou Marií a na konci cesty nás čeká Otec, který je
Otcem milosrdným, který nám dává svého Syna, který nás v Duchu
svatém učí, vede a dává moudrost. To je celé bohatství našeho křesťanského
života. Ať to všechno, o co prosíme v hymnu Zdrávas Královno,
se naplňuje v našem
životě teď i po smrti. Amen