P. Andrzej Bystrzycki

Drazí bratři a sestry,

jsem rád, že tady dnes mohu být s vámi. Před měsícem jsme byli na poutních cestách a proto jsem tu nemohl být. Když mě otec Miroslav zval na tuto fatimskou pobožnost, shodli jsme se, že by bylo dobré uzavřít tento eucharistický rok, který se promítal i během naší pouti. Proto budu při dnešním kázání tak trochu vzpomínat.

  I každá mše svatá je vzpomínka, ale vzpomínka, která se uskutečňuje. To, co se jednou stalo, je pořád skutečné. My nemůžeme říkat, že je to památka na Kristovu oběť. Je to skutečná Kristova oběť. Každá mše svatá nám připomíná tu první. To zvláště zdůrazňoval při svém působení Jan Pavel II.. Vždyť to byl on, kdo tento rok prohlásil rokem eucharistie. Když člověk procházel kolem jeho hrobu, viděl davy lidí a říkal si: Kolik tento člověk otevřel lidských srdcí. Kolika lidem tento Kristův služebník otevíral srdce, smysly, oči, uši pro základní pravdy a zvláště v posledním roce svého života na pravdu nejdůležitější, eucharistii. Eucharistie je pramenem našeho života, bez kterého by náš život nemohl být, neměl by z čeho čerpat. Dobře víme, že Jan Pavel II. chtěl být až do konce účastněný mše svaté. I když už nemohl, tak na smrtelné posteli ji chtěl aspoň slyšet. Prosil, aby v jeho pokoji byla sloužena mše svatá, aby se mohl tohoto tajemství, ze kterého čerpal tolik síly, dotknout. Moji drazí, Maria se tohoto tajemství také mnohokrát dotýkala. I my, když přicházíme na tyto slavnosti spojené s kultem Marie, potřebujeme především vnímat to, že se při eucharistii dotýkáme Krista a on nás. Tak jako se dotýkala Maria. Nebuďme těmi, kteří přistupují ke mši svaté už jenom tak ze zvyku, už jenom povrchně. Umějme otevřít svá srdce tak, aby do nich mohl Bůh vlévat milosti, které se tady skutečně dějí, které pro nás skutečně připravuje.

Pamatuji si jednoho staršího františkána, kterému na zahradě při sklizni brambor pomáhal jeden kluk z vesnice, jehož se ptal: „Co bylo v neděli na mši svaté?“ Kluk trošku znejistěl, zesmutněl a řekl: „Otče, já už asi přestanu na ty bohoslužby chodit.“ On se ho ptá: „Proč?“ „Protože si z toho nic nepamatuji, nic mě to nedává.“ Otec byl chvíli zticha a pak řekl: „Je tady jeden pletený koš. Dones mi v tom koši vodu.“ On se podíval a řekl: „ Vodu? V pleteném koši?“ „Ano, dones mi vodu!“ On se snaží přinést vodu, samozřejmě vyteče. Ten františkán mu říká: „Přines zase!“ Opakovalo se to ještě dvakrát. Kluk byl v rozpacích, ale nechtěl staršího otce, kterého si velmi vážil, urazit. Řekl mu však: „Ten koš je prázdný.“ Otec mu na to řekl: „Ano, ale je čistý.“ Stejně se můžeme cítit při mši svaté. Vyjdeme a cítíme se jako prázdný koš. Bůh nás ale bude svými milostmi očišťovat, upevňovat a posilovat, protože to nejdůležitější se děje ve skrytu našeho srdce. Dejme více důvěry, kterou neměl tento chlapec, Kristu. K této důvěře vybízel často i Jan Pavel II.. S touto důvěrou a nadějí, posilněný svátostmi a eucharistií odcházel z tohoto světa.

 Tady jsme v domě Otce. Co to pro nás znamená? Znamená to mít tady své místo, těšit se na setkání s Otcem a s celou Trojicí. Znamená to těšit se na ty, kteří tvoří tento dům. V domě dobrého Otce je vždycky pěkná a dobrá atmosféra. Tu atmosféru nečiní ale jenom otec, on ji tady připraví skrze své slovo, skrze svoji štědrost. Ale zaleží také na nás, na tom, co do eucharistie osobně vnášíme. Nemáme tady přicházet jen, abychom brali. Eucharistie je zázračná výměna, což občas slyšíme i v eucharistických textech. Co já ti mohu, Bože, dát? Pak možná uslyšíme odpověď, kterou uslyšeli i někteří svatí. „Dej mi své hříchy! Dej mi své nedokonalosti.“ Bůh možná čeká právě na to málo. Čeká na projev pokory našeho srdce, až řekneme: „Pane, já na to nemám, je mi těžko, podléhám pokušení, zlobě, hněvu, nerozumím sobě ani druhým. Pane, to ti dám.“ A to je důležité, protože když dáš, Bůh to promění. Tolik lidí odchází z eucharistie neproměněných, ale eucharistie je přece vrchol proměnění. Ono se skutečně děje. To jsme si mohli připomenout na jiném poutním místě, v Lančano. V osmém století přišel na toto místo jeden z mnichů, který měl pochybnosti o víře a o přítomnosti Krista v eucharistii. Podstoupil dlouhou cestu, aby dostal od Boha odpověď. Plný pochybností, ale zároveň velikého volání: „Pane, zjev mi pravdu, pomoz mé nevíře“, přišel na toto místo. Bůh učinil obrovský zázrak, který tam dodnes můžeme pozorovat. Při mši svaté skutečně proměňuje bílou hostii v Kristovo tělo, v kus srdečního svalu a víno ve skutečnou krev. V malém kostelíčku otců minoritů - františkánů jsou tyto ostatky a můžete je vidět na vlastní oči.

Občas někteří říkají: Dejte nám důkaz. Těch důkazů je tolik, ale víra není o důkazech. Víra je o otevřenosti srdce. Moji drazí, může být i milion důkazů, ale ten, kdo nechce věřit, neuvěří. Kolik lidí tam přichází a odchází. Je třeba srdce víry, srdce, které touží po poznání. S tím bychom měli přicházet na každou mši svatou, aby Bůh proměnil naše srdce, protože to potřebujeme. To chce Bůh, to chce Maria. Ona přece řekla v Káně Galilejské: „Učiňte to, co vám řekne.“  A on říká: „Toto je mé tělo, toto je má krev.“ A my potřebujeme jenom říci: Ano, věřím. Tolikrát při mši svaté říkáme na zvolání kněze tajemství víry – tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme Pane, Ježíši Kriste. Kéž do těch našich slov proniká hloubka těchto slov. Často lidé říkají, že se v kostele necítí dobře, protože se na ně někdo špatně dívá a pořád je pomlouvá.

Jednou si někdo stěžoval: „Jedna žena mi před nedávnem tak vynadala a přesto chodí každý den do kostela a ke přijímání. Tolik zla je v jejich domě a všichni chodí ke přijímání.“ Jsou to smutná slova, zvláště pro kněze. Ale o kolik smutnější musí být Kristus, o kolik smutnější musí být Maria. Proto dnes chtějme vstát v pravdě před Kristem a říci: „Pane já nejsem hoden, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo, aby má duše byla uzdravena.“ Protože potřebujeme uzdravení a proměnu. Nepotřebujeme důkaz, potřebujeme odhodlanost srdce. Tu odhodlanost dnes hledejme znovu s vnitřní opravdovostí. Bůh touží po srdci člověka. Ať nikdy neodcházíme ze mše svaté jako ten, kdo za chvilku zase začne činit zlo. Byl by to důkaz, že jsme se s Kristem nesetkali. Často to bývá ale jinak. Kolik lidí odchází a myslím, že mezi ně patří spousta z vás, s úsměvem a pokojem. Kolik z nás při mši svaté opravdově vkládá své neduhy a slabosti do Kristových rukou. V tom se dnes chtějme povzbudit a v tom vytrvat, protože to je to, co proměňuje tento svět. Stávat se živým Kristem ve světě.

Proč se Kristus dotýká mého těla? Proč se stává chlebem mého života? Proč chce být krví mé krve? Proto, abych jednou mohl říci jako svatý Pavel: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ Pane, chci, abys žil ve mně a já v tobě. Tak, jako žil Jan Pavel II., tak, jak to prožívala Maria. Mše svatá je oběť, něco dáváme. Dáváme své slabosti, hříchy. Dávejme ze štědrosti srdce také ochotu být pro druhé. Dobře to znají ženy, které čekají dítě. To znala i Maria. Ona dala tělo Kristu a vlastně to její tělo bylo vydané na kříž. Kristus z ní vzal, aby dal. „Pane, vezmi z mého a rozdávej“, tak se zasvětil Bohu svatý otec Pio. To bylo další místo naší pouti. Byl to milovník eucharistie, který odrážel Kristovu oběť na Kalvárii a nosil ve znameních, kterým říkáme stigmata. Byl pohotový vždy pomáhat a k tomu také vybízel. Říkával: „Modlete se, s radostí stůjte před Bohem a tu radost, pokoj i pomoc neste druhým.“ Mše svatá by nás k tomu měla vést.

A stačí občas tak málo. Jednou ve velkoměstě dostal hlášení řidič sanitky, že v nějaké ulici se dusí dítě a je potřeba rychle pomoc. Zapnul sirénu a rychle jel, ale byl obrovský provoz.. V duchu si říkal, že tam asi nedojede, ale napadlo ho, že se dělá nový okruh, že tam možná přejede a stihne to. Ale když už měl najíždět na ten nový okruh, zjistil, že není napojený na starou cestu, že je tam obrovská díra. Už to vzdával, ale pak si všiml, že  tam bagrují nějací dělníci. Volal na ně, že jede zachránit jedno dítě, které se dusí, jestli mu můžou pomoci. Oni hned přerušili svoji práci a bagrem mu zasypali tu díru, takže mohl přejet. Přijel na to místo a zjistil, že dítě spolklo knoflík. Byl školený a věděl, jak má postupovat a to dítě zachránil. Další den, když projížděl na tom samém místě, zastavil se u těch dělníků, a děkoval jim za pomoc, že to dítě zachránil, že žije. Jeden z těch dělníků, který doposud stál potichu, se k němu obrátil a se slzami v očích mu řekl, že to byl jeho syn. Moji drazí, on nejdřív nevěděl že se jedná o jeho syna a ti dělníci klidně mohli říci, že nemají čas, že mají svoji práci. Být ochotným pomáhat. Být ochotným sloužit. Být ochotným konat dílo dobra ve světě. To nás učí Kristus při eucharistii. K tomu vedl otec Pio. Odkrývejme hloubky eucharistie. Posilněme se dnes tady u stolu Páně, který není jenom stolem, ale také Golgotou, protože tady Kristus umírá a stává se hrobem, ze kterého vstává. Díky tobě Maria, díky tvému velkému Ano se k němu můžeme dnes utíkat. Kéž všechno můžeme v něm, který na nás tady čeká, posiluje a pro sebe i pro službu druhým připravuje. Amen.