P. Andrzej Bystrzycki

Jednou se jeden proslulý kazatel vracel ze své misijní cesty z Jižní Ameriky. Byla to cesta velice úspěšná, získal hodně lidí pro Krista a byl velice rád, že se mu to tak vydařilo. Když nastupoval do letadla, čekala ho daleká cesta do Evropy a protože byl trochu „malý“, měl kolem dvou metrů výšky, říkal si, že by bylo dobré, kdyby se vedle něho nikdo neposadil, aby měl co nejvíce místa pro sebe. Když tak chvilku seděl, přišel k němu nějaký muž, ze kterého byl cítit alkohol. Byl nepořádný v oblečení i v chování. Kazatel se na něj v duchu začal zlobit. Říkal si: „Pane Bože, koho jsi mi to poslal? Kdo to tady je?“ Když vzlétli, začal s těmi myšlenkami bojovat. Po nějaké chvíli se zamyslel, co to vlastně dělá. Vždyť nedávno na misiích tolik mluvil o lásce Boží, o tom, jak máme otevírat svá srdce pro bližního. Začal se s tím mužem bavit a poznal jeho život. Dozvěděl se, že před více než rokem mu zemřela manželka a po její smrti byl tak zoufalý, že začal pít a kvůli tomu se nemohl starat o své čtyři děti, které mu proto vzali. Kazatel toho muže začal utěšovat a mluvil o Bohu. Muž mu vytýkal: „Kde byl ten tvůj Bůh, když moje manželka zemřela? A kde byl ten tvůj Bůh, když mi vzali děti?“ Muž se mu dále svěřil, jak čím dál víc padal na dno, jak přestal pracovat a jak skončil na ulici. Teď se vrací do Evropy, ale už ani neví proč. Do Ameriky šel zapomenout, hledat práci, ale tam mu to nevyšlo. Peníze měl jenom na letadlo a teď se vrací domů. Když kazatel slyšel tato slova, začal spolu s ním plakat, objal ho a řekl mu: „Tento Bůh je neustále při tobě, teď nad tebou pláče a objímá tě.“

Moji drazí, prožíváme v tomto týdnu zamyšlení nad těžkými situacemi, nad okamžiky, kdy člověk stojí před různými boji, před různými zkouškami. V tom všem nám Bůh skrze církev dává příklad naší matky Marie, která nás spolu s Ježíšem chce v těchto chvílích doprovázet. Chce nám být nablízku a tak, jako ten kazatel nás chce obejmout svojí mateřskou rukou. Chce nás pohladit, potěšit, povzbudit. Nemysleme si, že nemoc, zlo nebo jakákoliv zkouška je nějakým trestem. Bůh nechce nikoho trestat. Bůh, jak to říká moudře jedno z přísloví, „koho miluje, toho křížem navštěvuje“. Nechce nás zkoušet jako nějaké zkušební králíky, ale proto, že nám důvěřuje. Bratře a sestro, Bůh má důvěru ve velikost tvého srdce, že jsi natolik silný vírou, že můžeš tuto zkoušku opravdu přejít, že ji můžeš prožít a že z ní může vyjít konkrétní dobro – posilnění víry. To je jedno ze základních poselství Panny Marie Lurdské. To je také poselství Kristovo. Posílit víru svého lidu. Proto se Kristus snížil k nám, přijal naše bolesti a trpěl. Modlitba v Getsemanské zahradě nám to jasně ukazuje. I on byl pokoušen, protože jedním z největších trápení člověka je pokušení.

Ve chvílích těžkých, ve chvílích nemoci, ve chvílích, kdy se na nás něco valí jsme pokoušeni si říkat jako ten člověk v letadle, že Bůh není, Bůh mě opustil. Je tomu opravdu tak? Ne, Bůh stojí při nás a bude stát neustále. Jenom pokušitel nás v takových chvílích chce od něj vzdálit. Přestáváme vnímat Boha svými smysly. Nevnímáme ho dokonce ani v zápase mezi životem a smrtí, kdy člověk prožívá veliké oslabení víry.

 Před nedávnem jsem byl svědkem scény, kdy jedna žena bojovala mezi životem a smrtí. Moji drazí, byl to opravdový boj jako boj Ježíšův v Getsemanské zahradě. Když jsem byl u její postele, říkala mi: „Otče, já se bojím zavřít oči, protože zase uslyším ten hlas: ´Tvůj život byl k ničemu, žádný Bůh není.´“ Taková pokušení existují. Říkal jsem jí: „Neboj se, říkej neustále: Ježíši, důvěřuji ti; Maria, pomoz; svatý Josefe, stůj při mně.“ Ona říká: „Otče, zapomněla jsem všechny modlitby, které jsem znala.“ Říkám: „Pamatuj na jména Boží, Ježíš, Maria a k nim se obracej.“ Moji drazí, bratři a sestry, tento zápas čeká každého z nás. Proto se dnes, stojící před tímto oltářem, chtějme posilovat naší matkou Marií, abychom tento zápas jednou vyhráli, abychom se posilnili ve víře, jak nám o tom píše svatý Pavel v začátku druhého listu Korintským: „Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy. On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit i ty, kteří jsou v jakékoli tísni tou útěchou, jaká se nám dostává od Boha.“

Bratři a sestry, když jsem se připravoval na dnešní setkání, říkal jsem si, ať jej prožijeme v tomto duchu, abychom se posílili vírou našeho Pána Ježíše Krista v jeho moc, tak jak se posilovala celý svůj život Maria, aby tam pod křížem obstála, aby mohla těšit druhé. Všimněme si, jak povzbuzuje zoufalé apoštoly, i když vidí smrt svého Syna. Ona je silná vírou a důvěřuje Bohu. Ona je utěšuje a modlí se s nimi. Proto dnes chceme jít v jejích šlépějích, chceme se povzbudit i posílit tou útěchou, kterou dostáváme od Boha, abychom mohli těšit druhé. Nevíme, jestli už zítra nás Bůh nepostaví do takové situace, že potkáme člověka zoufalého, nemocného, trpícího, umírajícího. Jaký je tvůj úkol? Matka ti to dnes říká. Potěšení, povzbuzení. Ale kdy to dokážu? Jenom tehdy, když budu sám mít srdce posilněné a potěšené Bohem. To chce Bůh v nás samotných obnovit, chce naše srdce povzbudit a posílit, tak jak to učinil v životě Bernardety v Lurdech, kam lidé putují, aby mohli být na místě, kde projevil svoji moc, kde ukázal, že je, že mu není lhostejný úděl člověka. Nejsi mu lhostejný, není mu lhostejný žádný z nás. Předkládejme mu dnes naše srdce. Co v tom srdci nosíš, co máš? Možná tam máš někoho blízkého, za kterého chceš  prosit, svoje problémy, se kterými si nevíš rady. Možná máš srdce pokojné. Tak je ještě více posilni, abys mohl těšit druhé. Toto poslání si dnes odnesme. Kéž nám Maria vyprosí milost Božího zásahu do našich srdcí, do našich životů, myslí, slov, abychom těšili druhé, jak to činila ona a tím způsobem  plnili Boží odkaz.  Amen.