P. Ján Hrudík

Malé děvčátko, plné zvědavosti si prohlíží pokoj. Přijde ke stolu a na něm pod sklem je fotografie starší ženy. Vychovatelky, která je s ní, se ptá: „Teto, prosím vás, kdo to je?“ „To je moje maminka.,“ odpovídá vychovatelka. „Maminka? A kdo je to maminka?“ ptá se znovu děvčátko. Uměli byste odpovědět tomuto děvčátku, které je vychováváno v domově? Jak byste mohli zprostředkovat dlaň, která umí pohladit? A jak byste mohli nejenom vysvětlit, ale dát procítit, co je to maminčina ruka? Dá se to vůbec vysvětlit? Jenom ten člověk, který zažije laskavou a dobrou maminku, ten to ví.

A dnes, když slavíme Velikonoce, čekáme, že nám znovu někdo vysvětlí, kdo je to Bůh. A máme štěstí. Někdo vstává ze smrti k životu, přemáhá zlo, otevírá novou cestu, dává naději, osvobozuje, proměňuje, vítězí… Vítězí někdo, kdo je nám velice blízký, kdo je jeden z nás, ale není stejný jako my. Je to Boží Syn. Vstává a přichází do našeho světa, aby nám nejenom popsal a vysvětlil, ale také dal zakusit, kdo je to Bůh.

Mladý pastýř od Betléma se vydal do světa, aby hledal mezi lidmi podobnou lásku, jakou zakusil u betlémských jeslí. Viděl lásku dětí k rodičům. Viděl lásku snoubenců, šlechetnou a čistou. Viděl důkaz lásky mateřské, která dovedla pro svoje děti přinést každou oběť. Viděl soucitnou lásku, která stírala slzy, obvazovala rány, zmírňovala utrpení. Bylo to cosi velikého a svatého. „Ale já bych chtěl najít lásku největší,“ říká pastýř od Betléma, který už tři desetiletí putoval světem. Cesta ho vedla kolem nízké hory Jeruzaléma. Tisíce lidí se tam hemžilo, oči všech byly upřeny na vrchol hory. Tam někdo visel a umíral na kříži. Posměšky, nadávky a rouhání se nesly k umírajícímu. „Kolik je to zloby ve světě,“ zašeptal pastýř. V tom uslyšel hlas umírajícího: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Poutník z Betléma se dívá na ukřižovaného, vidí jeho láskyplné oči a poznává je. Ten muž kdysi jako dítě ležel v jesličkách. A jako na začátku jeho života, tak i nyní, když pozemský život končí je možné o něm říct: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného syna, aby nikdo nezahynul.“

Skrze tento pohled lásky, která se vydává až do krajnosti, může ne jenom poutník, ale i každý z nás doputovat k prázdnému hrobu. A v pokoře, s čistým srdcem se dotýkat poskládaných pohřebních pláten, - ohmatat si skutečnost prázdného hrobu. A v tichu a naději velikonočního rána zaslechnout Pánův hlas. Na kříži odevzdává Syn Otci ducha a tak vstupuje do propasti opuštěnosti od Boha. Při vzkříšení dává Otec Ducha Synovi, čímž skrze něho a  s ním přijímá do svého společenství celý svět. Pro lidi žijící na počátku křesťanství, byly Velikonoce důležitým setkáním: zjevil se jim vzkříšený Pán a daroval jim pravou svobodu. Otevřel jejich život, takže ho mohli přijmout. Proměnil jejich život, začali chtít být lepší, změnili se k lepšímu. Toto jsou Velikonoce v srdci církve: ne nějaká mrtvá vzpomínka na vzdálenou událost, ale aktuální nabídka, že ten, který žije, chce proměnit svět a životy těch, kdo ho dokáží přijmout v pokorné odvaze svobodné a dozrálé víry a s připraveným srdcem. Pane Ježíši, tys přijal od Otce Ducha nového života. Setkání s tebou vzkříšeným změnilo srdce i život prvních svědků naší víry. Vzkříšený Kriste, pomáhej i nám, abychom se stále s tebou takto setkali a nechali se obejmou a proměnit radostnou zvěstí a darem tvého tajemství.  Amen.