P. Andrzej Bystrzycki

    Ve čtvrtek ráno minulého týdne jsme se vrátili z poutě do Medžugorje. Vzpomínám si, že když jsem byl zde naposledy, na Fatimské pobožnosti, říkal jsem, že máme ještě volná místa. V pondělí mi otec Miroslav zavolal, jestli bych dnes nepřišel něco říct o Medžugorje, o tom, co mě tam potkalo, s čím jsme se tam setkali. Souhlasil jsem, protože je důležité mluvit o věcech Božích. Proto mi odpusťte, že to nebude obyčejné kázání, ale budu vyprávět o svědectvích lidí, kteří tam přijeli z celého světa. Bylo nás kolem 25-ti tisíc lidí z 36-ti národů.  Všichni vynikali především velikou úctou a důvěrou k Panně Marii. A s  touto důvěrou jsme vykročili na tuto pouť i my. Deset dnů před odjezdem jsem měl ještě pořád volná místa. Bylo přihlášeno jenom 32 lidí a aby autobus mohl odjet, bylo jich třeba 40. Modlil jsem se: Panno Maria, jestli nás tam voláš, pošli mi těch deset lidí, aby se mohla pouť uskutečnit. A těsně před odjezdem jsem těch deset lidí sehnal. Vyrazili jsme.

     To, co nejvíce uchvacuje každého, kdo přichází do Medřugorje, je pokoj. Maria se tam zvlášť zjevuje jako královna míru. Jak často dnešní člověk hledá pokoj a mír. Ale hledá ho v různých věcech a zapomíná, že najde tento pokoj a mír jenom v Bohu a v ničem jiném. Cesta k získání pokoje je především klepání na Boží dveře a prosba: Bože, dej mi tento dar. Jedním z přednášejících a zároveň dávajících také svědectví byl Tomislav Ivančič. Vyprávěl, jak před mnoha lety ještě jako mladý kněz, když slyšel o Božím pokoji, o působení Božího Ducha, zatoužil po tomto daru a prosil: „Bože, dej mi svého svatého Ducha, naplň mé nitro darem pravého pokoje a jeho působením.“ A nic. Modlil se neustále, tři týdny, jak jenom měl čas, až jednoho večera, když se modlil, říkal: „Pane Bože, dej mi ten dar pokoje. Nevyjdu z této místnosti až do chvíle, dokud tento dar nedostanu, i kdybych měl tady zemřít. Prosím tě, dej mi tento dar.“ V té chvílí Bůh na něj sesílá svého Ducha a on ví, že ho má. Je to, jako když se člověk zamiluje, prožívá vnitřní radost a zároveň nepokoj, ale když přebývá v přítomnosti té osoby, tak v něm vládne pokoj. To se stalo v životě profesora otce Ivančiče. Umět prosit, moji drazí, tak naléhavě jako on, je jeden z velkých předpokladů, aby člověk získal jakékoli Boží dary. Bůh nám chce skrze naši matku Marii dávat různé dary. Potřebujeme klepat, avšak nejenom příležitostně, když cítíme potřebu, když je nám zle. Tehdy možná klepeme i tři týdny, ale rozhodnout se: Pane, budu klečet a modlit se tak dlouho, dokud mi ten dar nedáš. To je odvaha a důvěra. Kéž bychom všichni tuto odvahu a důvěru měli. Pak Bůh odpoví. Potkal jsem tam známého herce, seděli jsme hned vedle sebe, díval jsem se na něj a on na mě. Říkal jsem si, odkud toho člověka znám. Potom ho představili všem. To je Jim Kailazel, říkají, herec, který hrál ve filmu Tenká červená linie.Tento film byl oceněn osmi oskary. Já jsem trošku takový kinoman, rád se dívám na dobré filmy a tento film je opravdu dobrý. Říkal jsem si, to je on, co tady hledá?  Přijel z Ameriky po natočení nového filmu, který natočil s Melem Gibsenem. Jmenuje se Ježíš Kristus. V tomto filmu chtěli  spolu vyjádřit celou svoji víru a vztah k Ježíši. Spolu se modlili před natáčením každého úseku. Jim chodil každý den ke zpovědi, aby mohl hrát Ježíše Krista. Ale co bylo dřív, než se stal představitelem hlavní role? Jim nebyl člověkem moc věřícím, ale jeho manželka byla hluboce věřící. Prožíval velikou krizi, protože v Holywoodu mu nedávali žádné lepší role, byl jenom podřadným hercem. Skoro už v ničem nehrál. Neměl žádné peníze a uvažoval, že s tím skončí. Dostal inzerát, že se hledá herec do nového filmu Tenká červená linie. Odhodlal se, že to zkusí. Když odjížděl z domu, manželka mu dala do rukou růženec od své maminky se slovy: „Jime, zkus se pomodlit, málo se modlíš. Popros Matku Boží, aby ti pomohla najít cíl v životě.“ Jim vzal ten růženec, přijel k domu producenta, který herce pozval. Před domem stála samá drahá auta. Přijel někým starým autem, někde na poslední místo. Neměl co dělat a tak se začal modlit. Pomodlil se první růženec, táhlo ho to, začal se modlit druhý růženec a když ho pomalu dokončoval zaklepal někdo na okno a řekl mu, že už je na řadě. „Ne, já se musím pomodlit až do konce.“ Vnitřně, moji drazí, zakusil, že se potřebuje ten růženec domodlit až do konce. Ta modlitba ho ponořila do Boží přítomnosti. Nechává to tak, je to asi patnáct minut. Jde, všichni už jsou pryč. Klepe na dveře. Přijde mu otevřít nějaká žena, on ji pozdraví a zjistí, že v ruce pořád drží ten růženec, který se modlil. Neví co má dělat, přece k tomu producentovi nepůjde s růžencem v ruce. Proto dává ten růženec té ženě a říká: „To je pro vás.“ Žena zůstává stát a začíná plakat, Jim neví co se děje, myslel si, že je to jenom nějaká služka. Zjistí, že je to manželka toho producenta. Uvádí ho dovnitř a začínají se bavit. Ona říká: „Nemyslete si, že pláču z nějakých rozpaků nebo ze smutku, pláču z radosti, protože před několika dny jsem ztratila růženec, který jsem dostala od Matky Terezy z Kalkaty. Já jsem s ní často spolupracovala, angažovala jsem se do různých charitativních akcí a ona mě dala růženec. Byla to pro mě veliká a vzácná památka a před pár dny jsem ho ztratila. Byla jsem velmi smutná, šla jsem za svým duchovním otcem a ptala jsem se ho, co mám dělat?“ Řekl mi: „Nic se neboj! Bůh ti pošle někoho, kdo ti dá růženec a budeš se moci modlit.“ „Ty jsi tím člověkem, kterého mi poslal Bůh.“ Potom se začíná rozhovor, už se tolik nebaví o filmu, jako o víře. Jim dostává tu roli a potom osm oskarů. Drazí bratři a sestry, růženec je silnou propustkou kamkoli jdeme, je silnou zbraní na našich životních cestách. Každé jeho zrnko se pro nás stává kapkou občerstvující a posilující duši. A když se pomodlíš celý růženec, je to obrovský déšť, je to sprcha, která občerstvuje a posiluje duši. Proto nám ho Maria nabízí a na všech místech volá: „Modlete se, nevzdávejte to.“ A lidé se modlí, z velikým očekáváním a s velikou důvěrou.

O této důvěře a očekávání mluvila také sestra Debora ze společenství, která žije v Oáze míru. Jsou to řeholní sestry, které se zasvětily kromě třech základních slibů i slibu modlitbě za pokoj do svého srdce, do celého světa a pro každého člověka. Vyprávěla, jak se doma začínali modlit růženec, jak je maminka všechny volala, bylo jich pět dětí, a jak taťka nechtěl, ale ona vždycky říkala s růžencem v ruce: „Pojď, Maria tě zve.“ Přesto, že se mu moc nechtělo jako spoustě chlapů, šel a modlili se. Nedokázal se modlit nahlas, ale byl s nimi. Přišel den, kdy mamka vážně onemocněla, upadla do komatu, měla infarkt. Taťka byl první, kdo vzal růženec do rukou a seděl u postele své manželky. Modlil se růženec a s velikou důvěrou i nahlas prosil Marii, aby zachránila jeho manželku, aby mu ji ještě dala na nějakou dobu, aby vyprosila milost uzdravení. Manželka se probrala a spolu dokončili modlitbu růžence. Moji drazí, Debora dále říkala, že se ten růženec, jakoby uhostil v jejich domě a byl příčinou dvou povolání. Ona je jako řeholní sestra v Oáze míru a její bratr je misionářem v Brazílii. Kolikrát chceme nová povolání, ale kolik je modlitby v našich domech, v našich rodinách. Máme důvěru, abychom pozvali všechny členy rodiny? Manžela, kterému se možná nechce? Máme důvěru říci: Pojď, Maria tě zve, společně se pomodlíme. Tvořme společně rodinu, která není jenom rodinou, protože má společné příjmení, nebo společný byt, ale rodinou, která se také zároveň společně modlí. Bůh, bratři a sestry, skrze Marii zve spoustu lidí k sobě. Dává lidem poznání a obrácení. Takovým důkazem obrácení je Janusz Budjaszek světoznámý bubeník. Také on dával svědectví. Jeho hlavní inspirací pro hudbu i pro život byl především alkohol, drogy a sex. Jednoho dne o prázdninách měl jet se svými dvěma syny na výlet, ale během celého roku se o ně starala jeho manželka. Manželka říká: „Ne, já pojedu a ty zůstaň doma a zamysli se nad sebou.“ On říká: „Dobře, mám volno budu si dělat co chci.“ Myslel si, že prožije krásné období, kde alkohol, drogy a sex budou na prvním místě. Byla neděle a něco nutilo jít do kostela, říká. Neví proč, ale šel na poslední večerní mši svatou, při které kněz řekl, že půjde pěší pouť do Čenstochové, že kdo chce, může přijmout několik lidí na nocleh, kde by mohli do začátku poutě bydlet. Neví proč, ale řekl si ´mám místa dost, tak si někoho vezmu, bude mi veseleji.´ Šel za farářem, že ubytuje několik lidí, poslali k němu dvacet Němců. Ti mu vyprávěli o Božím milosrdenství, a začali se s ním modlit. Poznamenal, že jejich živí víra, jejich slova a chování ho k nim úplně přitáhlo. Bydlel v Krakově a nevěděl, že je nějaká sestra Faustina, že je nějaké Boží Milosrdenství. Lidé z Německa mu to museli přijít zvěstovat! Když měli za dva dny odejít, těžce to nesl a  nechtěl se s nimi rozloučit. Bylo mu s nimi dobře, ty dva dny nefetoval, nepil, bylo mu dobře. Proto se rozhodl, že s nimi půjde kousek na hranici města. Ten kousek se prodloužil o další kousek a další a další až došli do Čenstochové. Tak, jak vyšel z domu, jenom v kalhotách, v košili, s kapesníkem a klíči, bez peněz, bez ničeho. Padl tam před obraz naší matky Marie a prosil: „Maminko, ukaž mi cestu, ukaž mi Ježíše, ukaž mi, co mám dělat, abych byl jiný.“ Tak se začal proces jeho obrácení. Dnes je známý jako Mariin apoštol, jezdí po celém světě, zakládá různé mariánské kroužky, kde se modlí. Úplná změna člověka, protože potkal lidi, kteří byli svědectvím a světlem na jeho cestě. Moji drazí, Maria k nám tolikrát volá: „Drahé děti, žijte mým poselstvím, modlete se, buďte nositeli pokoje a míru.“ Jestliže budeme na toto volání hluší, svět se nikdy nezmění. Jestliže chceme změnit svět, musíme změnit nejprve sami sebe. A když dokážu změnit sám sebe, začnou se měnit i lidé, kteří se budou se mnou setkávat. Proto chtějme dnes na to myslet. Chtějme prosit, aby se Maria pro nás stala inspirací k tomu, abychom se změnili. Stojíme před Bohem a říkáme jak to mám učinit, co mám dělat. Už to je dobré,  je to první krok. Páter Ivančič říkal jak ho zlobí, když mu někdo řekne, že krásně kázal. Víte proč? Protože čeká na lidi, kteří řeknou: Vaše slova mě oslovila.  Co mám dělat, abych změnil svůj život.? Co mám dělat, abych začal žít jinak? Co mám dělat, abych se přiblížil k Ježíš? Proto se nechtějme, moji drazí, nikdy zastavovat na slovech kněze, na slovech, která čteme. Ale chtějme se opravdu modlit srdcem, abychom zatoužili po změně, aby k nám Bůh měl přístup. Volejme k Bohu jako Panna Maria v dnešním evangeliu: „Jak se to stane, vždyť muže nepoznávám.“ Tam je ta otázka! Ona neví jak se to stane. Ani já nevím jak se to stane, ale potřebuji to uznat. Tehdy Bůh řekne: „Neboj se!“ To co řekl Marii. Duch svatý sestoupí na tebe. Jestli budeš po mě srdcem toužit, jestli budeš toužit po změně, moc nejvyššího tě zastíní a Bůh bude měnit tvé srdce. Chtějme se dnes k tomu odhodlat, chtějme za to prosit, protože Bůh má moc, která nechce ničit, ale chce tvořit. Nové srdce, novou duši, nový pokoj. Pokoj, který bude ve vašich srdcích i dnes, za který chceme prosit. Nikdo z nás tady není náhodou. Maria si nás pozvala, chtějme otevřít svá srdce a ptejme se: „K čemu? Proč jsi mě sem pozvala, co po mě chceš?“ Člověk, který naslouchá, dostává odpověď. Bůh nás nesmírně miluje, proto nám posílá matku, posílá nám svědky, kteří o něm mluví. Často hledáš různá znamení, často hledáš různá slova, Bůh ti je dává každý den. Otevři své oči, otevři své uši, otevři své srdce. Tam  je ta inspirace. Bůh ti ji chce předat, ale potřebuje otevřenost. Kéž ji máme tak, jako ji měla naše matka. Amen.