P. Petr Šimara

      Bratři a sestry, na počátku adventní doby slavíme jeden z největších mariánských svátků, Slavnost Panny Marie počaté bez poskvrny dědičného hříchu. I když je adventní doba dobou kající, přece jen má jiný, zcela zvláštní ráz radostného očekávání, neboť brzy přijde Vykupitel. Církev vidí v Panně Marii ženu předpověděnou v ráji. Bůh ji vyvolil za matku Vykupitele lidstva a proto ji už od okamžiku jejího početí uchránil od poskvrny prvotního hříchu. Tuto pravdu víry slavnostně vyhlásil papež Pius IX. dne 8. prosince roku 1954. Poslechněme si, jak zní: „Veřejně vyhlašujeme, zvěstujeme a definujeme učení, které potvrzuje, že Nejblahoslavenější Panna Maria byla v prvním okamžiku svého početí jedinečnou milostí a výsadou všemohoucího Boha, vzhledem k zásluhám Ježíše Krista Spasitele lidského pokolení, uchována prosta vší dědičné viny.“ Toto učení je od Boha zjevené a proto mu všichni věřící mají pevně a důsledně věřit. To je, bratři a sestry, teologická mluva. Básník Václav Renč v Popelce Nazaretské to popisuje poetičtějším jazykem: „Žili pak v poslušenství Pána manželé Jáchym a Anna v městečku zvaném Nazaret. Duch pokojný vládl v obou a dožili se mnoha let. A tehdy řekl Pán, Král bytí: ´Čisté v těch lampách světlo svítí, dobře můj kvas je zamísen i oživí rty schnoucí kmeny a k srdci Jáchymovi ženy vdechl svůj dávný drahý sen.´ Když pak se naplnila doba, užasli v slzách starci oba nad sněhobílou lilií, jež vykvetla z nich, suchých kmenů, děťátko jako mořskou pěnu pojmenovali Marii.“

      Bratři a sestry, srdce Boží matky bylo od prvního počátku uchráněno všeho zla, veškeré poskvrny hříchu. Ale jak si to máme dnes představit? Je to vůbec možné? Souvisí to se starou a věčnou otázkou. Odkud přichází zlo? Odkud se bere? My všichni, kteří jsme tady, všichni, kteří usilujeme o svatost, máme osobní zkušenost, že není snadné zlu uniknout, že nás pronásleduje ve formě pokušení, myšlenek a fantazií. Někdy se možná i děsíme toho, že nás něco takového vůbec napadá, jak je možné, že takové představy doprovázejí třeba slova modlitby. Tady nám může pomoci rada svatého Antonína poustevníka. Ten kdysi dal jednomu ze svých učedníků, který se tomu též divil, toto názorné poučení. Zavedl ho na střechu domu a vyzval ho, aby rukou chytil vítr. Učedník však upadl do rozpaků, ale hned nato dostal vysvětlení nerozumného rozkazu. ´Když nedovedeš chytit vítr, který je hmotný, jak bys mohl chytit myšlenky, které jsou nehmotné. Létají kde chtějí a jak chtějí.´ Z toho plyne ovšem závěr, který vypadá trochu smutně. Jsme proti tomu faktu bezbranní. Myšlenky jsou jako mouchy, jsou dotěrné a někdy se zdají i velmi nebezpečné, vždyť jsme lidé slabí. Ale i tu jako u všech nebezpečí platí přísloví ´strach má velké oči´. Zlo k nám přichází z venku ve formě pokušení, ale není nebezpečné, dokud je nepustíme dovnitř, dokud mu neotevřeme dveře dobrovolným souhlasem k tomu, co nápad či fantazie vsugeruje. Musíme však mít stále na pozoru nedát se, ale stále bojovat, abychom nesvolili k tomu, co nás napadá. ´Chceš-li mír, připravuj válku´, říká jedno staré přísloví. V tomto neustálém boji živě cítíme, že žijeme ve světě, který je plný hříchu a že tento dědičný hřích proniká i do našich smyslů. Tento stav není tak nebezpečný, jak se zdá, stačí bojovat. Ale přiznejme si, že stále být na pozoru unavuje, zavazuje a tíží. Pijan nemůže vidět sklenici, aby neztratil hlavu. Střídmý člověk ji vidí a řekne si: „opravdu mě láká, ale nevezmu si.“. Je však takový klid možný ve všech oborech? Duchovní autoři věří, že se k tomuto ideálu můžeme přibližovat. Jak? Odpověď je jediná! Velkou láskou. Máme-li  žhavě rádi jedno, nepřitahuje nás opak. Kdo nadšeně miluje Boha, pro toho ztratí přitažlivost vše, co by tomu odporovalo. Asi tak, když se mladý muž zamiluje, není v nebezpečí, že by hledal jiná děvčata. Tak si, bratři a sestry, částečně dovedeme představit tajemství Neposkvrněné Panny Marie. Ona byla od počátku plna milosti. Duch svatý ji inspiroval takovou láskou k Bohu, že spálila jako oheň všechny špatné myšlenky a sklony, které trápí nás, obyčejné lidi. „Šťastná bytost“, povzdychneme si, „vždyť to je návrat do ráje.“ Ano, je to skutečně návrat do ráje a všichni jsme k tomu povoláni. Proto je Neposkvrněná naším věčným ideálem.

     Bratři a sestry, lidský život jde přirovnat k namáhavé a mnohdy vyčerpávající cestě, na které se setkáváme s různými protivenstvími, překážkami a nesnázemi, k cestě, na které jsou mnohdy i pády pod tíhou životních křížů nebo do propasti hříchů. Na této životní cestě však nejsme osamoceni, nejsme bez pomoci. Jistě každý z nás má přátele, kteří mu pomáhají. Ale znáte to sami velice dobře, když je nouze nejvyšší, přátel nám jaksi ubývá, opouštějí nás. Jediný kdo nás na naší životní cestě neopustí je Panna Maria. Vždyť když stála pod křížem svého Syna, přijala úkol být matkou každému z nás. A tak, jsme-li lidé otevřeného a vnímavého srdce, bude nás Panna Maria na naší životní cestě povzbuzovat a těšit, ale také kárat a napomínat, pokud budeme chtít sejít z té správné cesty. Co víc? Ona nám svým životním příkladem ukazuje správný směr. Její ctnosti jsou nám světlem na cestě v temnotách pochybností a mravní zkaženosti našeho světa. Pannu Marii může následovat každý člověk, za svůj životní vzor a ideál si ji může vybrat jak člověk starý, tak i mladý, muž i žena, lidé všech životních vztahů a povolání. Jeden středověký autor krásně napsal: „Chceš poznat Boha? Čti Marii jako knihu, dívej se do ní jako do zrcadla, obdivuj ji jako obraz.“

     Bratři a sestry, kéž bychom tedy v Marii jako v zrcadle poznali velkolepost Božího plánu spásy a skrze ni došli k Ježíši, neochvějné skále našeho života. A kéž bychom ji alespoň dokázali vrátit, co jsme jí dlužni. Dlužíme ji úctu, službu, lásku a chválu.

     Matko lásky, bolesti a milosrdenství, oroduj za nás. Amen