P. Miroslav Sleldzinski MIC

Drazí bratři a sestry, cítíte, že třináctý den v květnu je takový zvláštní, cítíte, že Boží přítomnost se dá dnes nějak lépe vnímat a přijímat? Bůh se nám dává a přibližuje se k nám. Dnes je 22. výročí atentátu na Svatého otce. Šéfredaktor jednoho vatikánského deníku napsal, že bez tohoto dne atentátu nemůžeme správně pochopit celý pontifikát Jana Pavla II.

   Drazí, ještě před tím osudným rokem 1981, v prvním roce svého působení jel Svatý otec Jan Pavel II. na svou první apoštolskou cestu do Mexika. On sám tuto cestu nazval poutí. Tam začalo jeho papežské putování. Kromě jiného se tam zúčastnil setkání biskupů a můžeme říct, že tam jel utišit napětí, nespokojenosti, odpor a hněv, který byl nejen v národě, ale i v církvi a hrozilo vypuknutí revoluce. Jižní Amerika dodnes žije v nespokojenosti, v utrpení, v nespravedlnosti, v ekonomické nerovnováze. Tehdy chybělo jen velmi málo, aby se do té revoluce zapojila i církev, doslovně skoro se zbraněmi v ruce. Revoluce, která nevíme jak by skončila. Většina revolucí v dějinách končila ještě větším násilím a nespravedlností. Na zasedání biskupů Svatý otec řekl: „Je nutné se znovu vrátit k Marii, chceme-li se vrátit k pravdě o Ježíši Kristu, k pravdě o církvi a k pravdě o člověku.“ A to řekl lidem, kteří mají tolik rádi Pannu Marii. Po setkání se Svatým otcem vydali biskupové osvědčení, ve kterém se píše: „Maria musí být více než kdy jindy pedagogikou pro hlásání evangelia dnešním lidem.“ Co to může znamenat, vrátit se k Panně Marii, chceme-li se vrátit k pravdě o Ježíši Kristu, o člověku, o církvi, o sobě samém? Na začátku této mše svaté zazněla modlitba, kterou církev předepsala na vzpomínku Panny Marie, Prostřednice všech milostí. Ta nepovinná vzpomínka byla 8. května. Možná, že v některých farnostech, ze kterých pocházíte, kněží sloužili tuto památku Panny Marie a nejenom vítězství nad fašismem.

   Drazí, je mnoho lidí, kteří tu pravdu o Panně Marii, Prostřednici všech milostí až příliš zdůrazňují a přece zapomínají na podstatu toho, co se vlastně skrývá ve výrazu Prostřednice všech milostí. Svatý otec říká, že Panna Maria je klíčem k pochopení dějin spásy církve a lidí. Naši odloučení bratři protestanti nám katolíkům vyčítají, že Panna Maria nemůže být žádnou prostřednicí. Pro ně je jediný prostředník Ježíš Kristus, proto si podle nich nemůžeme vymýšlet ještě nějaká dodatečně postupná patra, po kterých se budeme dostávat k Bohu. Ale to taky signalizuje určité nepochopení toho, co chceme vyjádřit, když myslíme na Pannu Marii jako na Prostřednici všech milostí. Bůh se stal člověkem v Ježíši Kristu. Přichází k nám, je s námi a tak můžeme říct, že Ježíš Kristus je skutečně jediný prostředník, což znamená, že přichází přímo od Boha, je to Boží Syn. To může vypadat, že nic jiného nepotřebujeme, žádné jiné prostřednictví. Bůh se nám sice dává přímo v Ježíši, ale víme, že k lidem přichází skrze Pannu Marii, lidskou dceru, člověka. Bůh se stal člověkem skrze člověka. Boží milost k nám přichází většinou prostřednictvím lidí. To bychom si měli dnes hluboko uložit do svého srdce. To, co můžeme říct o Panně Marii a co vícekrát zdůrazňoval Svatý otec, to všechno platí o církvi jako společenství věřících. V církvi, kterou taky mnozí odmítají. Říkají, že Krista ještě přijmou, ale církev ne, protože to je překážka na cestě k Bohu, podobně jako Panna Maria v očích protestantů. Ale v církvi, ve společenství věřících se nám Bůh dává v lidských vztazích. To je tajemství Božího působení. Nikdo nemůže dosáhnou svatosti, nejvyšší úrovně duchovního života, bez druhého člověka. Ne proto, že je nám potřebný a aby nám v něčem pomáhal, ale možná paradoxně potřebný proto, aby nám v něčem překážel. Kolikrát jsme nadávali na různé události našeho života, na lidi. „Kdybych neměl toho souseda a kdybych nežil v takových podmínkách a kdybych neměl takovou manželku.“ Ale pravda je taková, že žijeme s tou manželkou, s tím sousedem, v té farnosti….. i s tím Bohem, který se nám dává v  kontaktu s druhým člověkem. To požehnání nebo kletba k nám přichází jako určitý odraz našeho vztahu k druhému člověku. „Budeš milovat svého bližního, jako sebe samého.“ To je přece signál o tom, jaká je naše víra. Mnozí říkají, že si poradí sami a sami se stanou svatými.

      Drazí, není žádný ze svatých, jež nám dává církev za příklad, který by netrpěl, nebyl pronásledován. Někteří svatí byli objeveni mnoho let po své smrti, za jejich života je mnozí potupovali, byli třeba v nějakém konfliktu z mocnými tohoto světa, z mocnými nějakého společenství, které mělo vliv, které diktovalo podmínky a které drželo ve svých rukou vývoj nějaké situace. To byl i úděl Panny Marie. Ona sama by nemohla být pro nás Prostřednicí všech milostí, kdyby nebyla Bohem postavena do velmi složitých životních situací. Už samotné hledání místa, kde by se mohl narodit její syn, náš Pán Ježíš Kristus. Představte si, jak chodili od domu k domu, ptali se lidí jestli by se nenašlo pro ně místo, ale všichni se vymlouvali. Známe sedm bolestí Panny Marie, které nám předala tradice: Simeonovo proroctví, útěk do Egypta, hledání dvanáctiletého Ježíše, setkání na křížové cestě, Panna Maria pod křížem, snímání z kříže a pochování Pána Ježíše do hrobu. To jsou určité body v životě Panny Marie, které jsou poznačeny utrpením od lidí. Nebylo to čisté utrpení spadlé z nebe. Pán Ježíš jako člověk mohl sestoupit na zem jen tak z oblaku bez prostřednictví člověka? Někdy by ho někdo našel nebo potkal? Ne! Boží Syn k nám přišel právě skrze člověka - Pannu Marii. To je to pravé pochopení pravdy, že Panna Maria je Prostřednicí všech milostí. I sám Svatý otec říká, že se k ní musíme vrátit, abychom cokoli začali chápat, protože v napětí, v konfliktu, v záporném bytí v podstatě člověk nic nevidí. Má stále zakalené oči. Často se stydíme sami před sebou za zlo, které je v nás jako jed, který nás otravuje, zkresluje vnímání světa, Boha a druhých lidí. Možná právě proto církev na určitých místech neroste, nevyvíjí se, protože nás něco blokuje, něco drží a svazuje. Dnes je 13. května a víme, že se v tento den poprvé zjevila Panna Maria ve Fatimě. Do Druhého vatikánského koncilu se 13. května liturgického roku v mnohých diecézích i v mnohých řádech  vzpomínala Panna Maria, Královna mučedníků. Ve Fatimě se poprvé zjevila právě v den této vzpomínky. V tom bychom měli vidět výzvu k návratu k Panně Marii, což znamená věřit a v pokoře přijímat, že Bůh je ve své církvi i v dějinách. A to také znamená, že je v nás, že je mezi námi, že působí ve vztazích, ve kterých žijeme, v pěkných i horších, v radostných i bolestných. Na nás zůstává, jak se k tomu postavíme, jak budeme vidět Boží přítomnost, jak si dokážeme vážit určitých událostí. Z pohrdání se nedá žít, odsuzování a pomlouvání v nás nic pozitivního nevytvoří. Pohrdání je pokušení dnešního světa. Každý se chce vyvyšovat a druhého ponižovat. I ten nejmenší člověk, který je ponižován, pohrdán všemi má jako jedinou odpověď taky pohrdání. To je peklo. Mnozí se nedokáží z tohoto pekla dostat po celý život. Pannu Marii vnímají jen jako tu, která jediná nás pochopí, ale až tehdy, když budeme chtít pochopit Ducha, kterým žila ona. Máme chápat její život a v jeho světle chápat i svůj, ne naopak. Tak to bylo v životě každého svatého člověka. Jistě víte, že to, o čem mluvím, je úkol velmi náročný a sami to nezvládneme, proto potřebujeme Božího Ducha, pokoru v srdci k naslouchání Bohu. Potřebujeme se ztišit. Využijme i toto dnešní setkání ke ztišení a naslouchání Bohu, protože je nutné se znovu vrátit k Marii, chceme-li se vrátit k oné pravdě o Ježíši Kristu, o církvi a o člověku. Amen.