P.
Richard Wojciechowski MIC
Drazí
poutníci, drazí bratři a sestry, Matko Boží, utěš můj zármutek.
Tak se jmenovat jeden mariánský chrám v Moskvě, který byl zbořen
ve zmatcích revoluce. - Matko Boží, utěš můj zármutek. - Jsou to
slova, která můžeme klást také do úst Pánu Ježíši na jeho křížové
cestě, kterou v postní době rozjímáme. Panna Maria této nevýslovné
prosbě svého Syna vyhověla. Důkazem toho jsou čtvrté, dvanácté a
třinácté zastavení křížové cesty. Čtvrté - Ježíš potkává
svou matku, dvanácté - Ježíš umírá na kříži a pod ním stojí
matka a třinácté - Ježíšovo mrtvé tělo je sňato z kříže
a vloženo do klína jeho matky. Také v dnešní době kráčí Pán
po cestách tohoto světa obtížen různým způsobem křížem
lidstva. A pro nás platí jeho prosba: Matko Boží, utěš můj zármutek.
Panna Maria nám svou přítomností na křížové cestě poskytuje
radu, jak můžeme Ježíšově prosbě vyhovět. Být s ním jako ona při
čtvrtém zastavení, spolu se dávat jako ona při dvanáctém zastavení
a spolu s ní ho přijímat při třináctém zastavení křížové
cesty. Bůh se ve svém Synu vydává vlastním silám člověka. Devět
měsíců se dává nosit Pannou Marií tam, kam ona chce, k Alžbětě,
do Nazaretu, do Betléma. Později se dává nést podle vůle Otcovy
tam, kam chce Otec. Panna Maria nese poslání svého Syna spolu s ním
také tehdy, když toto jeho poslání bralo na sebe podobu kříže. Na
důkaz toho stojí u čtvrtého zastavení křížové cesty a říká:
„Opírejte se o má ramena.“ Poněvadž je Maria nesena silou svého
Syna, může unést i tíhu jeho břemena, které je vlastně naše břemeno.
Kdo si je vědom, že ho nesou ramena Kristova, ten unese všechno. Při
dvanáctém zastavení křížové cesty stojí Maria s Janem pod křížem
na němž Pán umírá. „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého
ducha“. To je vrchol této hodiny na kříži. Maria Ježíše nezdržuje,
ale obnovuje své ano, tentokrát však zcela jiným způsobem než
kdysi v domě v Nazaretu. Tehdy řekla: „Hle, jsem služebnice
Páně, ať se mi stane podle tvého slova.“ Nyní, když stojí pod křížem
a dívá se na smrt Syna, obnovuje svoje ano tím, že říká: On na kříži
není jen mým Synem, ale i tvým. Staň se mu ne jak já chci, neboť já
bych ho okamžitě sňala z kříže, staň se mu jak ty, Otče,
chceš. Tímto proneseným ano se stává Maria Matkou nás všech.
Strastiplná Matka se stává zároveň blahoslavenou Pannou, protože dává
to poslední. Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere. Bůh nikdy
nebere, aby loupil, nýbrž vždy, aby obdaroval. Maria se zatím učila
chápat, že Ježíš musí být tam, kde jde o věc jeho Otce, a že má
ještě jiný pokrm než ten, který mu ona každý den podává. „Můj
pokrm jest, abych činil vůli toho, který mne poslal.“ Svým ano pod
křížem se Maria stává Matkou všech křesťanů. Proto říká Ježíš
na kříži Janovi s přihlédnutím na nás: „Hle, tvá
matka.“ Zde je i nám ukázáno místo. Při
třináctém zastavení křížové cesty končí kříž a začíná
církev, jak píše francouzský spisovatel. Kristovo mrtvé tělo je sňato
z kříže a položeno do klína matky. Přijala ho z rukou lidí,
avšak ne tak jako kdysi v domě v Nazaretu, kdy ho přijala mocí
Ducha svatého z rukou nebeského Otce nezlomeného, neporušeného,
v plné kráse, ale zmučeného, s hlavou zkrvavenou, jako
toho, jehož srdce bylo probodnuto. Bere ho do rukou a tiskne ho na své
srdce. - Zde končí kříž a začíná církev. Církev není nějaká
zbožná, nýbrž Kristova realita v celé plnosti. Kdyby Maria
jednala pod křížem podle motta „Kristus ano, církev ne“, musela
by odmítnout svého Syna sňatého z kříže a čekat na nezlomeného,
neporušeného Krista v plné kráse. Pak by čekala
dodnes. I vzkříšený Pán je ještě poznamenán stopami po
utrpení a ranami, které jsme mu způsobili. My přijímáme Krista jen
z rukou Panny Marie pod křížem, z rukou bolestné matky, ze
které se zrodila církev. Kdo přijímá Krista, ale odmítá církev,
ten se míjí se samotným Kristem. Prosí nás, abychom ho přijali s otevřenou
náručí a přitiskli k svému srdci, přijali církev, takovou jaká
je. Přijímáme církev, protože přijímáme Krista. Rodí se církev
třetího tisíciletí a my tuto církev tvoříme. Je vždy taková,
jakou ji Bůh tvoří a
jakou ji tvoříme my, lidé.
Amen.