P. Ján Krajčík

Drazí bratři a sestry, dnes to je přesně šest měsíců od doby, co jsem tu společně s vámi uvažoval, pod zorným úhlem tehdy čerstvých tragických událostí v USA, nad poselstvím Panny Marie ve Fatimě tak, jak toto poselství vysvětloval v německé Fuldě, nad hrobem sv. Bonifáce, patrona Germánie, r. 1980, před velkým zástupem věřících a novinářů, Svatý otec Jan Pavel II. V tyto dny, půl roku po tragických událostech teroristického útoku, se mnozí  k této události vracejí. V televizi máme možnost vidět v přímém přenosu nebo alespoň v záznamu pietní akty v New Yorku a ve Washingtonu. V novinách a časopisech čteme články s nadpisy tohoto typu: Po půlročním boji s terorismem není ani vítězů, ani poražených. Svět vzpomíná oběti a hodnotí svoje aktivity.

Tehdy jsme si říkali, že pro nás by takové události měli být vždy příležitostí k důslednějšímu žití podle svého svědomí, které bychom si vždy měli formovat podle Božího slova. K tomu přijímáme potřebnou sílu prostřednictvím modlitby a svátostí. Lidská důstojnost dostala silný úder, ale dostává ho stále a nejen v USA a Afghánistánu, ale i na Blízkém východě a v jiných zemích. Důstojnost člověka je napadena v každém z nás. Je velmi zajímavé, že nejčastějšími a největšími nepřáteli své lidské důstojnosti jsme si my sami. Možná se nám to těžce poslouchá, nebo tomu nevěříme, ale je to tak. Vždyť jen člověk, který je stvořený jako obraz Boží, je schopen lásky.  Proto i v přírodě vyniká nad všechno ostatní a hrdě si říká koruna tvorstva. Zde vlastně pramení  důstojnost člověka, jeho schopnosti poznávat a milovat. Ale v člověku je i zrnko sobectví, které může tuto důstojnost velmi zhanobit. Nyní prožíváme postní období. Blížíme se k jeho závěru, zbývají nám už jen dva týdny. Zvláště v tomto čase a poté i o velikonocích si připomínáme, jak obrovskou hodnotu má v Božích očích člověk. Opravdu obrovskou, neboť z lásky k člověku Bůh neváhal a na jeho záchranu dal světu svého syna, který byl ochotný vytrpět tak mnoho. Jestliže upřímně prožíváme toto postní období, jestliže opravdově prožíváme i období Veliké noci, nutně v našem nitru vzniká otázka, kterou kladli Petrovi jeho první posluchači: "Co máme dělat?" Takto to čteme ve Skutcích apoštolů.

V diecézi Bánská Bystrica, ze které pocházím a momentálně také pracuji, probíhá příprava na diecézní synodu. Celý tento rok probíhá příprava. Ve farnostech se každý měsíc  probírá určité téma, nad kterým společně s věřícími uvažujeme a potom vždy ti, kteří mají opravdový zájem o svůj osobní duchovní život, duchovní život své farnosti, ale i diecéze, vyjadřují svoje názory a postoje k danému tématu. Celá tato synoda, kterou otec biskup svolal, má nalézt odpověď na otázku: "Co máme dělat?" Co dělat, aby se duchovní život diecéze změnil, aby se upevnil, aby nebyl jen formální. A myslím si, že je to velmi cenné, že biskup dává takovou možnost všem věřícím v diecézi. Mohl by také říct, že to bude tak a tak a všichni by to tak museli dělat. Ale on chce na tuto otázku slyšet názory lidí. Tuto otázku si klademe i my, kteří jsme se tu sešli. Neklaďme si ji s pesimismem, ale s velkým optimismem plným důvěry. Svatý otec ve svém apoštolském listě Novo Millennio Ineunte na prahu nového tisíciletí píše: "Nečekejme, že nás zachrání nějaká zázračná formulka,  čarovný proutek nebo čarovné slovíčko. Nás zachrání jen konkrétní osoba a jistota, se kterou nám tato osoba opakuje: "Já jsem s vámi." Ta osoba je Ježíš Kristus." Jak Svatý otec v tomto listě dále píše, nejde nám o to, abychom hledali a nacházeli nějaký nový program. Ten program je tu dán už 2000 let. Je obsažený v evangeliu a v tradici církve. My nevymyslíme nic nového, nic lepšího, můžeme přijmout jen to, co nám říká a nabízí Ježíš Kristus. Tak jsme to, bratři a sestry, slyšeli i v dnešním evangeliu. Ježíš Kristus nepřišel hlásat nějakou svou teorii, ale říká: "Přišel jsem plnit vůli svého Otce, vůli toho, který mě poslal."

Bratři a sestry, i my jsme Bohem pozváni k svatosti. Toto pozvání jsme přijali už při svatém křtu. I v Písmu svatém často nacházíme tuto výzvu. Už v prvních knihách, v knize Levitikus Mojžíš vyzívá izraelský národ: "Buďte svatí." Dokonce v této knize to nacházíme na dvou místech. Také sv. Petr ve svém Listě podtrhává jedno z těchto míst a opakuje: "´Buďte svatí, jako jsem já svatý,´ říká Ježíš." Pán Ježíš nás vyzívá na více místech. Je to např. v evangeliu sv. Matouše: "Buďte dokonalý, jako je dokonalý Váš nebeský Otec." Sv. Pavel, apoštol národů, v prvním Listu Soluňanům také velmi důrazně podtrhává tuto výzvu Pána Ježíše: "Vaše posvěcení je Boží vůle." Tolik nás Boží slovo vybízí, abychom se stali svatými. My  dobře víme, že lidská přirozenost je velmi slabá. I když je naše vůle nakloněna k tomu, abychom dosahovali svatosti, i když se přemáháme, přece upadáme. Ale Ježíš Kristus velmi dobře ví, čemu jsme vystaveni, zná naši lidskou přirozenost, a proto nám dává prostředky, které nám mají pomáhat k dosažení svatosti a které nám mají být pomocí při našem osobním posvěcování se. Těmito prostředky jsou především modlitba, svátosti, naše účast na mši svaté, hlavně v neděli a ve svátky, ale i to, jak tyto nedělní a sváteční dny prožíváme. Pokusme se, bratři a sestry, zamyslet nad tím, jak používáme tyto prostředky, které nám Bůh skrze své slovo a skrze svou církev nabízí. Jak například vypadá naše modlitba. Je to opravdu náš osobní rozhovor s Bohem? Když jsme ještě byli malí, tak jsme se učili jednu poučku z katechismu - když se modlíme, hovoříme s Bohem. V praxi to častokrát vypadá tak, že když se modlíme, tak Pánu Bohu říkáme jen to, co potřebujeme, co nás trápí, kde jsme selhali, za co ho odprošujeme, říkáme mu o tom, co se nám podařilo, za co mu děkujeme. Ale když je to rozhovor, tak to má být dialog, a protože je Bůh větší než jsme my, má právo mluvit víc než my. On k nám chce mluvit, ale my mu musíme chtít naslouchat. Bůh mluví jen v tichu. Když se dokážeme vnitřně ztišit, když dokážeme svoje srdce ode všeho vyprázdnit a necháme prostor jedině Bohu, on ten prázdný prostor naplní. Myslíme si, a vím to i z vlastní zkušenosti, protože dlouho jsem dělal to samé, že v kostele při adoraci před Nejsvětější Svátostí nejlépe vyplníme čas modlitbami růžence, litanií atd. Tyto modlitby jsou určitě dobré, určitě jsou pro nás užitečné, ale je velmi potřebné, abychom se před Ježíšem Kristem, když přicházíme do Božího chrámu, dokázali i ztišit, abychom  mu dali příležitost promluvit do naší duše. Možná se nám bude zdát, že nic nebudeme slyšet, nic nebudeme cítit ve svém srdci, ale to není důležité. Důležité je, abychom se pro Ježíše otevřeli.

Jak vypadá naše přijímání svátostí? Možná se snažíme je přijímat upřímně a to je dobře. Je velmi potřebné, abychom přijímali Ježíše ve svátostech vždy duchovně připraveni. Dvě svátosti přijímáme nejčastěji - svátost pokání a eucharistii. Častokrát se totiž stává, že si mnozí myslí, že už nejsou hodni přijat Ježíše v eucharistii. Nedávno jsem zažil takový příklad. Muž, který každý den přichází na mši svatou, se chudák trápí právě  tímto problémem. Myslí si, ale nevím kdo ho k tomu přesvědčil, že po svaté zpovědi může chodit ke svatému přijímání tak maximálně týden a že potom už nemůže, protože už není hoden. Svaté přijímání není pro svaté, je pro každého z nás, kteří jsme nedokonalí, slabí. Přijímáme ho proto, abychom se stávali silnějšími. Je také velmi důležité, aby rodiče svým dětem, především svým příkladem, ukazovali smysl a potřebu příjímání této svátosti. Stalo se mi ve škole při hodině náboženství ve třetí třídě, které žáci se připravují na první svaté přijímání. Farnost není velká, takže všech třeťáků, kteří chodí na náboženství, je šest. Jedno děvče mi po čase řeklo: "Pane faráři, já k prvnímu svatému přijímání nepůjdu." Ptal jsem se jí, proč. Odpověděla: "Maminka říkala, že je nás málo a že to nebude pěkné, tak půjdu jindy, až bude víc dětí." Takový je tedy postoj rodičů. A třeťáků je málo, tak mi je spojili se čtvrťáky, těch je také tolik. Jedna čtvrťačka hned podrážděně řekla: "Pane faráři, musí jít. My jsme také museli jít všichni. To by bylo nespravedlivé." Takový je přístup a pochopení mnohých k této svátosti. A svátost pokání? Bratři a sestry, církev nám velmi důrazně opakuje, že jestli chceme dosáhnou všeho, co nám Ježíš Kristus skrze tuto svátost nabízí, musíme splnit všechny její části, všechny podmínky, které svátost pokání má. Dají se spočítat na jedné ruce, protože je jich pět. Je to lítost, která musí být opravdová, upřímná; příprava, abychom se mohli vyznat z hříchů, především těžkých; kající skutek, to co mi ukládá kněz jako náhradu za spáchané hříchy a pokání, na které častokrát zapomínáme, protože se o něm dost málo mluví. Po této svátosti je to vlastně naše úsilí namáhat se a chránit se před dalším hříchem, dávat si pozor na svoje chyby, které mě ke hříchu svádějí. Určitě se všechno najednou kontrolovat nedá, ani odstraňovat, ale je dobré, když si vezmu jednu chybu, kterou nejčastěji dělám nebo mě nejvíc trápí a s ní se snažím nějakým způsobem bojovat, nějakým způsobem ji odstraňovat nebo dělat něco, co tu chybu překoná.

Bratři a sestry, to co jsem tu nyní říkal, možná na první pohled nesouvisí s dnešní připomínkou fatimských zjevení, ale myslím, že jste si všimli, že přece jen souvisí a to velmi úzce. Hlavní částí zjevení byla totiž výzva Panny Marie činit pokání. Pokání je vlastně upřímná snaha změnit se k lepšímu a zanechat svůj starý styl života. K tomu bych chtěl připomenout jednu situaci, která mě osobně velmi hluboce oslovila, právě v souvislosti s putováním sochy fatimské Panny Marie. Bylo to v roce 1996, tehdy jsem pracoval v Rusku. V říjnu přivezli z Fatimy sochu Panny Marie, která putovala po všech farnostech Ruska a Kazachstánu. Měl jsem  možnost dostat se s touto sochou do Murmansku. To je město, které leží až za severním polárním kruhem, od Petrohradu letecky vzdálené 1500 km. Kněz, který v této farnosti působil, žil v Petrohradě a když se chtěl setkat s věřícími, musel překonávat tuto velkou vzdálenost. Vzhledem k nedostatku financí a množství práce se mu to podařilo jednou, maximálně dvakrát do roka. V tomto městě, které má asi 800 000 obyvatel, žije v porovnání s tímto počtem nevelká skupina katolíků. Každou sobotu se scházelo přibližně 50 až 60 lidí. Kostel neměli a ještě ani nemají. Scházeli se v jednom závodu, kde jim pronajímali zasedací síň. Tito lidé, i když s nimi nebyl kněz, si pravidelně každou sobotu četli něco z Písma svatého, modlili se společně růženec, zpívali písně a ti, kdo věděli něco z katechismu, učili ty, kdo nevěděli. Velmi dojímavým a zarážejícím bylo pro mě to, že tito lidé, i když neměli mezi sebou kněze, to dokázali dělat každou sobotu. Mezi nimi byla jedna paní, mohla mít asi padesát roků. Sama se dokázala věnovat skupině asi čtyřiceti lidí, převážně to byla mládež, ale i starší lidé, kteří toužili poznat učení církve, učení Pána Boha. Tehdy jsem si položil otázku: Kdybychom například na Slovensku označili jednu farnost, do které by kněz neměl přístup a ani lidé by neměli možnost jít za knězem, kolik by se po roce našlo těch, kteří by každou neděli přicházeli do kostela, aby se tam spolu pomodlili, četli si z Písma svatého a navzájem se katechizovali. Bylo by jich alespoň 50? Když jsem porovnával farnosti, které jsem poznal, došel jsem k názoru, že by jich nebylo 50 a možná ani 20. A proto pokání. Vždyť je to touha po Bohu, touha po svatosti. To proto ti lidé v dalekém Murmansku, ale i v jiných farnostech, se spolu scházejí, drží je to při Pánu Bohu.

Bratři a sestry, přeji vám všem i sobě, abychom tyto poslední dva týdny velkého půstu, které nám zbývají, skutečně využili v upřímné snaze posvěcovat se, co nejlépe využít prostředků, které nám dává Bůh - hlavně modlitbu a svátosti. Mnozí se před Velikou nocí  budou připravovat ke svátosti smíření. Ať je tato příprava opravdu upřímná, v touze posvětit se, otevřít se Bohu, aby mohl působit v nás. Velmi touží po tom, aby nás posvětil, aby nás naplnil. Jen mu to musíme dovolit.  Amen