Kázal
P. Ján Krajčík, farář ve farnosti Koš na Slovensku
Bratři
a sestry,
měl
jsem pro vás připravenu úvahu na úplně jiné téma, ale je třeba,
abych se vyjádřil k události,
ke které tento týden došlo. Nevím, jestli jste měli možnost
poslouchat ve středu proslov Svatého otce při generální audienci,
proto vám chci citovat jeho slova: „Nemohu tuto audienci začít bez
toho, abych nevyjádřil hlubokou bolest nad teroristickými útoky,
které včera poznamenaly Ameriku a které si vyžádaly tisíce obětí
a velmi velký počet zraněných. Prezidentu USA a všem americkým
občanům projevuji svou nejupřimnější soustrast. Tváří v tvář
událostem takové hrůzy není možné být než hluboce otřesen. Připojuji
se k těm, kteří v těchto hodinách vyjádřili své rozhořčení,
odsouzení, a s důrazem znovu tvrdím, že cesty násilí nikdy nevedou
ke skutečnému vyřešení problémů lidstva. Včerejšek byl temným
dnem lidských dějin, nesmírnou urážkou důstojnosti člověka. Když
jsem se dozvěděl tu zprávu, sledoval jsem intenzivně vývoj situace
a posílal jsem Pánu své naléhavé prosby. Jak se mohou dít tak bezmezné
krutosti? Srdce člověka je hlubina, ze které se vynořují plány
neslýchané zuřivosti, které mohou během okamžiku rozvrátit pokojný,
pracovitý život národa, avšak víra nám přichází v těchto chvílích
na pomoc, ve chvílích, kdy se zdá každý komentář nepřiměřený.
I když se zdá, že převládají síly temnoty, věřící ví, že
zlo a smrt nejsou poslední slova. Na tom stojí křesťanská naděje,
tu se živí důvěra naší modlitby. S láskyplnou účastí se obracím
k milovanému lidu USA v této hodině úzkosti a zděšení, kdy je
vystaven tak tvrdé zkoušce. Zvlášť objímám příbuzné mrtvých a
zraněných a ujišťuji je, že jsem jim duchovně velmi blízko. Svěřuji
milosrdenství Nejvyššího bezbranné oběti této tragédie, za které
jsem dnes ráno sloužil mši svatou a prosil za jejich věčné odpočinutí.
Kéž Bůh vlévá odvahu pozůstalým, kéž podporuje svou pomocí záslužné
dílo záchranářů a početných dobrovolníků, kteří vynakládají
energii, aby čelili tak dramatické krizové situaci. Povzbuzuji také
vás, bratři a sestry, abyste se připojili k mé modlitbě. Naléhavě
prosme Pána, aby se nepřenášela spirála nenávisti a násilí. Kéž
nejsvětější Panna Maria, matka
milosrdenství vzbudí v srdcích všech myšlenky moudrosti a záměry
pokoje.“ Toto jsou slova Svatého otce.
Kdo poslouchal rádio nebo televizi, mohl slyšet i názory lidí.
Mnozí odsuzovali tento hrůzný akt terorismu a bylo slyšet i takové
názory, ve kterých lidé vyjadřovali souhlas s teroristickými útoky, ´že si to Američané zaslouží, protože
jsou pyšní a zasahují do problémů jiných národů. Bombardovali
jiné země, svoji neuměli ochránit.´ Takové názory, bratři a
sestry, jsou hrozné. Vyjadřují totiž, že ti, kteří takto mluví a
takto uvažují, nemají nic společného s křesťanstvím ani s
lidskostí. Ať byl vinen kdokoliv, tady trpí tisíce nevinných lidí.
Berlínský kardinál ve středu v katedrále v Berlíně, kde se sešli
představitelé Německa, pronesl tato slova: „Určitě je důležité
najít viníky a potrestat je,
ale nesmíme chtít oplatit stejným způsobem, nesmíme být
pomstychtiví.“
Při těchto událostech jsem si vzpomněl na slova Sv. otce,
která řekl přesně před 21 lety v září 1980 v německé Fuldě u
hrobu sv. Bonifáce, apoštola. Tehdy se ho ptali, co by řekl k fatimským
zjevením. Šlo jim obzvláště o třetí fatimské tajemství. A on
odpověděl: „Mohu říci jen tolik. Panna Maria upozorňuje na veliké
nebezpečí. Oceán se vylije a zaplaví velikou část světa. Při této
záplavě zahyne mnoho lidí, ale modlitbou
a upřimným pokáním mohou tento trest zmírnit.“ Novináři,
kteří o tomto rozhovoru psali, jen tak po svém luštili ony symboly.
Myslím si, že jim šlo spíše o senzaci, než
o to, najít smysl těchto Mariiných slov. V Písmu sv. se píše,
že moře bylo symbolem zla, mravního zla, sídlem ďábla a když si
uvědomíme, že Panně Marii jde především o moře duší, o jejich
spásu, o naši spásu, pak teprve můžeme pochopit tato slova. Právě
tím, že nás upozorňuje na nebezpečí záplavy mravního zla a tím,
že používá jako symbolu moře a vodu, chce nám jakoby naznačit, že
tato záplava, toto rozšíření zla bude velmi tvrdé. Před jinými
živly je možné nějak uniknout, před ohněm je
možné ujít, je možné ho uhasit, zabránit mu, aby se dále
nešířil, ale před vodou uniknout nelze. Voda se rychle valí všude.
Tu nezastavíme. A mravní zlo 20. stol. se skutečně začalo šířit
velkým proudem. Nejdříve zaplavilo západní břeh, Ameriku, tam se
nemravnost začala šířit obrovským tempem a potom postupně v několika
vlnách začalo zaplavovat i Evropu. Nejdříve Španělsko, Velkou Británii,
Francii, Německo, Švédsko, Holandsko. A poté, co spadla železná
opona, provalilo se i k nám. Dnes sami pozorujeme důsledky této tolik
nebezpečné vlny nemravnosti. Možná by nás to vedlo ke stejným názorům
a odsouzením, jako lidi, kteří tak či onak reagovali na
teroristické útoky. Možná bychom hledali viníky všude jinde, jen
ne tam, kde skutečně jsou.
Bratři a sestry, každý z nás je zodpovědný za to, jestli se
tato záplava nemravnosti šíří i v našem okolí nebo ne. Jestli jí
podléháme i my, nebo usilujeme o statečnost v odolávání jejich nástrah.
Abychom pochopili výzvu Panny Marie, kterou nám dala ve Fatimě, protože
jen pokání a upřimná modlitba nás mohou zachránit před utonutím.
Co je vlastně upřímná modlitba, upřímné pokání? Když pozorně
posloucháme slova Ježíše Krista, tak víme, že modlitba a pokání
spolu velmi úzce souvisí. Jedno bez druhého ani nemůže existovat.
Modlitba bez pokání ani pokání bez modlitby ve skutečnosti
neexistuje. Jestliže chci činit pokání, musím mít upřimnou snahu
se změnit a každý den chtít být blíž Ježíši Kristu, musím
zanechávat své vlastní způsoby a postoje, které nejsou shodné s Ježíšovými
slovy a to není tak jednoduché. Určitě to známe z vlastní zkušenosti.
Kolikrát se namáháme, bráníme se hříchu, lépe řečeno svým špatným
náklonnostem, které nás ke hříchu stahují, ale nedaří se ná
tomu odolávat. Kolikrát
musíme konstatovat : zase jsem podlehl, zase se mi to nepodařilo. A
proč? Častokrát proto, že do toho jdeme jen svými vlastními
silami. Chceme se změnit, ale stále tu figuruje jen to naše já. Já
se chci změnit, já chci být lepší. A zapomínáme, že když chceme
být lepší, podobnější Ježíši Kristu, tak to musí být z naší
vlastní vůle, musí tu být naše schopnost, naše touha otevřít se
působení Ducha sv. v nás, protože jen on v nás může způsobit
tuto změnu. My mu můžeme dát prostor pro jeho konání. A v
souvislosti s tím je velmi důležitá modlitba. Když si uvědomím,
že tu změnu může ve mně vykonat jen Duch sv. a já mu dám souhlas,
tak se nutně musím modlit a prosit jej, aby mi pomohl otevřít se
jeho působení. Musím ho prosit, aby mi pomohl pokračovat v této mé
snaze a vytrvat až do konce.
Tehdy, bratři a sestry, pochopíme, že modlitba nebudou jen naše
zbožně složené ruce a odříkávání slov modliteb, které jsme se
naučili už v dětství. Modlitba je rozhovor s Bohem. Tady často děláme chybu. Protože z rozhovoru, jež má
být dialogem, děláme monolog. Monolog, při kterém hovoříme jen
my. Hovoříme k Bohu, ale hovoříme jen my. Jistě, hovoříme pěkně,
děkujeme mu, prosíme za odpuštění, prosíme o pomoc, ale jako
bychom nedali šanci mluvit Jemu.
Jistá žena, povzbuzena slovy z kázání o modlitbě, se začala
modlit, aby dosáhla toho, co si chtěla od Pána Boha vyprosit. Po čase
přišla za knězem a řekla mu: „Otče, vy jste tak hezky hovořil o
modlitbě, že je třeba se modlit. Já se modlím z knížky i růženec
i to, co mi vychází ze srdce, ale vůbec nemohu dosáhnout toho, o co
Pána Boha prosím.“ A ten kněz
jí na to řekl: „Milá paní, ale vy vůbec nedáváte Bohu prostor,
aby vám On něco řekl.“ A toto je, bratři a sestry, velmi důležité.
Dát Bohu prostor. Naše modlitba by měla být především nasloucháním,
co mi chce Bůh říci. A právě proto je potřebné obrátit se k
Duchu sv., aby nám pomohl ztišit se, aby nám pomohl slyšet Boží
hlas, protože Bůh k nám bude určitě hovořit. On po tom tolik touží.
On k nám mluví ve svém slově v Písmu svatém. Tam přímo nacházíme
rady jak a co máme dělat, abychom žili
v jednotě s ním. Mluví k nám i přes naše svědomí, přes
události, které prožíváme. A
mluví k nám i skrze událost, o které teď mluví celý svět, skrze
ten hrozný teroristický čin, který se stal v USA. Od nás je to
daleko, mohli jsme to vidět jen v televizi, ale kdybychom
nepocítili ve svém svědomí tuto událost jako Boží výzvu být
připravený, tak bychom vlastně umlčeli Boha. Nedali bychom mu možnost
hovořit. A právě v tomto je pro nás, bratři a sestry, Panna Maria
velikým příkladem. Jen velmi málo je o ní napsáno v evangeliích,
ale i přesto o ní čteme, jak pozorně poslouchala Ježíšova slova
nebo slova, která k ní mluvil Bůh prostřednictvím anděla. Zachovávala
je ve svém srdci a uvažovala o nich. Tímto je pro nás obrovským příkladem,
ale i pomocí, abychom se takto modlili, abychom ve svém srdci zachovávali
vše, co k nám hovoří Bůh a byli vůči němu otevření. Takto
bychom měli chápat výzvu fatimského poselství - činit pokání
a modlit se. Jak chceme učinit, aby tyto hrůzy, které zažívá
svět i my, aby Bůh zmírnil? V tomto duchu sloužím i dnešní mši
sv. za vás všechny, abychom dokázali mít svá srdce otevřená Bohu,
aby mohl působit v nás, abychom mu dovolili měnit nás ke své podobě,
abychom mu dovolili nejen tím, že budeme poslouchat, ale i tím, že
se budeme snažit dělat vše tak, jak on nám říká. Abychom mu
dovolili posvěcovat sebe i naše okolí, abychom tímto způsobem
unikali záplavě, která se už na nás valí. A Sv. otec nás v této
souvislosti upozorňuje ještě na jednu věc: vyzývá nás, abychom
stavěli záchranné koráby, protože v čase potopy se zachránil jen
Noe se svou rodinou v korábu. Těmito koráby mohou být i naše
rodiny, naše farní společenství. Prosme o to v této mši svaté
modlitbou Sv. otce, kterou přednesl v závěru středeční audience:
„Všemohoucí a milosrdný Bože, není možné pochopit toho, kdo
rozsévá nesvár, není možné přijat toho, kdo miluje násilí. Pohlédni
tedy na naši lidskou situaci, která je zkoušena zuřivými skutky násilí
a smrti. Posiluj své syny a
otevři naše srdce naději, aby naše doba mohla ještě poznat dny
vyrovnanosti a pokoje. Maria, matko milosrdenství, oroduj za nás.
Amen