Kázal  P. Ladislav Tomeček, kaplan v Lidečku

Milí bratři a sestry, milí spolubratři kněží, milí poutníci,

     všude, kde přijdu, učím lidi, aby si na začátku každé mše svaté  uvědomili, že nikdy nejsme sami, neboť oběť Ježíše Krista v proměňování se podle statistik Vatikánu koná  každou vteřinu alespoň na třech místech  na světě. Země je doslova zalita Kristovou krví, je plná Božího milosrdenství, které Bůh osobně přináší v Ježíši Kristu. Jsem přesvědčen, že kdyby toho nebylo, byl by už dávno konec světa. Když přicházíme na mši svatou, tak nás při Ježíšově oběti nejsou tři nebo čtyři, jako jinde v pohraničí, nebo někde 300, 400, nebo 3000, 4000. To jsou celé miliony těch, kteří slyší stejné Boží slovo, ať je to v Africe, Americe, Austrálii nebo kdekoli jinde. Na světě není žádná jiná instituce, která by se v tomto podobala římskokatolické církvi.

    Ještě za totality, když jsem byl farářem v Napajedlích, šli jsme z kostela a komunisté ze své schůze. Bylo nás hrstka, řekněme 100 a dva z nich mi říkali: „Kam se my na vás hrabem. Nás bylo na schůzi šest a vás bylo v kostele sto.“ I takové skutečnosti, třeba nepatrné, je dobré si uvědomovat.

   Teď přicházíme a ptáme se proč, proč je tady Fatima, Maria, Církev. Ježíš přišel na tento svět a žil život v lidském těle. Po svém vzkříšení, když založil církev, řekl apoštolům, že je s námi každý den až do konce světa. My jsme jen lidé. Všechno vnímáme jen pomocí smyslů, a proto nám dal Ježíš viditelnou církev se všemi jejími obřady, svátostmi a s její jedinečnou obětí, abychom viditelně pochopili, co Bůh koná neviditelně, co nemůžeme vnímat, ale věříme tomu.

    Přišli jsme za Pannou Marií. Podívejme se tedy na ni, na její vztah k církvi. Když jsem byl také v pohraničí, měli tam hezkou sošku Panny Marie. Když ji sundali z půdy, aby se zase mohla nastrojit na májové pobožnosti, tak jsem se až lekl, jak ta soška vypadala. Celou hlavu měla samou dírku. Bylo mi to divné, protože ta soška nebyla dřevěná, ale ze sádry. Jedna trošku více řečná tetička mi povídá: „Ty dírky má od rýsováčků, kterými jí připínáme závoj.“ A dodala: „Každý rok jiný.“

   Je taková mariánská úcta rozumná? Kdysi jsem říkal jedné paní, když nastrojily oltář na květen, že to bylo hrozné. To se ani nedá vypovědět, co tam všechno bylo. Říkal jsem jí: „Panna Maria byla jistě velmi kulturní osoba a kdyby mohla, jistě by vám tady do těch kýbláčů, co tady máte, kopla, protože to není žádná výzdoba.“ Pak mě to moc mrzelo...  Ale bylo to z lásky.

    Drazí, všimněme si, že v evangeliu je jenom šest přímých řečí Panny Marie. Nachází se vždy uprostřed nějakého společenství. Maminky, když rodí svoje děti, jsou většinou osamocené. Maria je však stále mezi lidmi, v Betlémě obklopena pastýři, obklopena anděly, celé nebe se k ní sklánělo. Maria žasne, ale uchovává vše ve svém srdci. Když jde obětovat Ježíše do chrámu, myslí si, že bude anonymní maminka s dítětem. A hle, Simeon, prorokyně Anna. Co se to děje? Později říká: „Tehdy jsem tomu ještě nerozuměla.“ Její víra i poznání postupně rostly. Od andělského zvěstování, přes Betlém až po Kalvárii. Její víra stále rostla. Věděla, že Ježíš připravuje církev, a proto se také do této práce a starostí o církev okamžitě zapojila. Vidíme ji pod křížem, na kterém visí její syn. Všichni už jej opustili, i jeho věrní učedníci. Maria ale zůstává. Zůstává s největší hříšnicí, Marií Magdalénou, kterou dostala na starost. Zůstává ve společenství těch, kteří Ježíše vedou na popravu a pak křižují. Poslouchá všechny ty nadávky, výhrůžky, nevěru. Stává se tak vzorem církve pro Velký pátek, kdy jako jedna jediná na celé zeměkouli zůstává Kristu věrná. Marie Magdaléna ještě tak nevěřila. Musela se jít podívat až ke hrobu a nechtěla ani uvěřit, že by Ježíš mohl být mezi živými. „Vzali mého Pána.“ Jediná Panna Maria ke hrobu nejde, protože ví, že z mrtvých vstal. A když se Ježíš vrátil do nebe a ona zůstává, tak již  téměř padesátiletá vede církev, evangelizuje, řídí, čeká spolu s apoštoly na seslání Ducha Svatého. Modlitbou organizuje apoštoly  a těch prvních několik set prvních učedníků, kteří se s ní modlili, aby dostali Ducha Svatého. Potom se Maria z evangelia trošku vytrácí, aby se znovu vynořila jako Matka církve, Matka celého světa.

    Drazí, přiznám se, že i když se snažíme o jakýsi ekumenismus, nechápu ty odloučené křesťany, že jim ještě přirozeně nedošlo, že je úplně normální, že se věřící lidé utíkají ke své Matce. Copak to není i v Písmu sv. psáno, že nám Ježíš dal v Janovi, který nás zastupoval, protože tam nikdo jiný nebyl, Marii za jeho i naši matku. A děti jdou přece k matce. Tatínek se jim zdá někdy přísný. A tak celé lidstvo jde k Panně Marii. Prosím vás, řekněte sami, poručil snad papež, aby se po celém světě stavěly mariánské sochy a obrovské, velkolepé katedrály? Vždyť to je jedině láska, samozřejmost, vyjádření citů věřícího člověka k Panně Marii. Tak se Maria od nepaměti co církev existuje stává matkou všeho Božího lidu.

    Co je to Církev? Tady, drazí, udělám malou vsuvku. Co nám říká ČR a její dějiny o církvi?  Od vzniku republiky až do dneška mluví ČR i svět o církvi jako o něčem, co je samý děs, hrůza a lež. Připomeňme si alespoň ve zkrácenosti ty jednotlivé události. Rok 1918 - vznik ČR, okamžitý útok na katolíky. Od prezidenta počínaje, ten totiž prohlásil: „Katolíci budou mít tolik práv, kolik si jich vybojují.“ Tím prohlásil, že katolíci jsou lidé druhé kategorie. Jak je možné, že jen katolíci musí bojovat za svá práva? Ostatní je mají samozřejmě. Odpad mnoha kněží od katolické církve, vznik Českobratrské církve husitské, která z Husem nemá nic společného. Hned nato zničení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Vzpomínám si na slova svého pana děkana, který  v tu dobu chodil do školy. Říkal: „Laďo, za první republiky ten útok na nás katolíky byl stejný jako teď, za komunismu. Jenomže tehdy jsme měli ještě jakousi svobodu.“ Komunisté prohlašovali - Řím musí být souzen a odsouzen! A nikdo neřekl za co. Pak následovala chvilka úlevy a bác! Hákový kříž. Co je to za kříž? Copak jim nestačí ten Ježíšův, když říkají: „Gott mit uns“- „Bůh s námi!“ A pak papež Pius XII. nepustil Hitlera do Vatikánu a to stovky katolických kněží v Německu zaplatilo životem. Máme takové informace dneska v dějepise? Takové věci? Učí se pravda? A pak to šlo dál. To už lidé uměli pálit jeden druhého v koncentračních táborech a v Sovětském Svazu, našem vzoru, byly miliony mrtvých. To si vůbec nedovedeme představit. V roce 1953, za ministra Čepičky, měli být všichni katoličtí kněží vyvezeni z ČR na Sibiř. Ale Pán Bůh to nedopustil, protože Stalin zemřel. Proč to není v dějepise? To se tak katolické církve někdo bojí? Čeho by se bál. Pravdy? A pokračovalo to dál. To už si mnozí pamatujete. Jen seznam těch, kteří byli v kriminále, nevinní, dobří lidé, dělníci, zemědělci, profesoři, kněží, biskupové. Za co?  Proč se zavírali do vězení? Proč je mučili? Proč je zabíjeli? Panna Maria všem těmto, kteří trpěli za církev, za víru v jejího syna, jen ta jim byla bezmeznou útěchou. A dnes žasneme nad zázrakem, že ti lidé, kteří to vše přežili, dnes říkají: ´My Pánu Bohu za to vězení děkujeme. Ale hlad bolí.´

    A co slyšíme o církvi dnes? Jeden vysokoškolák v televizním pořadu Kotel, což je šílený     pořad, řekl: „Katolíci jsou zločinci.“ Proč na to nikdo nic neřekne? Jaký zločin jsme udělali? A co nám předepisují zfalšované dějiny předchozích generací? To vše je lež. A co je vlastně ta církev? V první řadě Ježíš Kristus, její hlava, její zakladatel. Ježíš sám řekl: „Kdo z vás mě může vinit z hříchu?“ Církev, to je evangelium, zcela konkrétní a jasná nauka. Církev, to jsou svátosti, které respektují život každého jednotlivce zvlášť. Člověk se narodí, živí se, roste, je aktivní, a pak končí svůj život. Křest posvěcuje narození, biřmování posvěcuje dospívání, aktivitu, sv. přijímání je výživou pro duši, svátost smíření navrací pokaženou aktivitu zase zpět od správných kolejí. Na závěr života tak krásná svátost pomazání nemocných. A pak jsou ještě dvě společenské svátosti. Svátost manželství, která posvěcuje rodinu a manžele a svátost kněžství, která lidské společnosti dává duchovní vůdce a nové proroky, kněze. Církev, to je Ježíš, evangelium, svátosti. Církev je bezmezná naděje na věčný život. Nedovedu pochopit, kde se berou ty bláznoviny o převtělování. Podle názoru, že člověk je bohem, a protože se nemůže smířit se smrtí, vymýšlí si takové hlouposti, jako je převtělování. Děti se mě ptaly, co to je? Říkal jsem jim: „Až zemřete, stanete se třeba broučkem, kterého sezobne slípka a tu vezmou na hody na polévku a pak nevím čím se stanete.“ Tak se to vysvětluje dětem, ale opravdu jsou lidé, kteří tomu věří a chtějí být na místě samotného Pána Boha. No, řekněte, necítíte v tom už satana?

     Ale ještě je zde Panna Maria, která zůstává stále klidnou a vyrovnanou matkou církve. V každé zlé době, v každém bludném čase rozšlápla hadovi hlavu. Sv. Ignác nenazývá satana ďáblem, ale nepřítelem lidské přirozenosti, normálního, krásného života podle evangelia. Maria rozšlápne jeho hlavu. „Mé Neposkvrněné srdce zvítězí.“ Věříme v těla vzkříšení a život věčný a církev, to je ve společnství těch, kteří jsou pokřtěni. Tak velikánský duchovní poklad se Bůh odvážil svěřit lidem, i když věděl, jak s ním jednou budou zacházet.

   Drazí, nikdy si nesmíme namlouvat, že církev udělala tu, či onu chybu. To neudělala církev, to udělali lidé, kteří ještě církev nepochopili. To udělali jednotlivci, třeba soudruh učitel, nebo nějaký kněz, nebo nějaká maminka, která zapomněla na výchovu a místo toho si brala každý den 1/2 litru rumu, i když byla křesťanka. A to si nevymýšlím. Neměla v zimě ani na boty, tak nosila tenisky.

    Panna Maria je Matka Církve a Církev, to je Ježíš Kristus mezi námi. A aby to bylo znát, půjčujeme mu své tělo, svou duši, své srdce, své ruce, své hlasivky, aby se mohlo hlásat evangelium. Ať je to kdekoliv. Tam, kde tatínek sedí s dětmi a listují v obrázkové Bibli, maminka, která rozumí dospívajícímu, kněz, lektor, katecheti. Kdo chce, může dát své já k dispozici tak jako Panna Maria, která dala Bohu k dispozici celý svůj život.

    Myslím, drazí,  že to k rozjímání zatím stačí. Prosme Boha, aby nám dal to, čím vyniká Panna Maria. Svatý otec už několikrát prohlásil, že 3. tisíciletí bude mariánské. Já věřím, že bude. Jedna latinská kniha píše o tom, co to znamená být mariánský. Vysvětlení obsahuje dvě slova - rozumný a věřící. Představte si, kdyby ve světě, ve vědě, v technice a ve všem vládla zdravá víra a osvícený rozum. To by byl ráj. A kdyby víra v Boha, v nebe a v Nejsvětejší Trojici byla taková, jakou ji měla Panna Maria, to by byl opravdový ráj. Pro mě to slovíčko ráj je zkratka dvou slov - ROZUM A JEŽÍŠ. Amen