Kázal P. Ondřej Bystrzycki, farář ze Štítné

Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.

   Stalo se to ve 30-tých letech minulého století. Mladý kněz Maxmilián Kolbe byl poslán do Říma. Byl to člověk chytrý, učený a pozorný, a tak na lidech Říma velmi rychle poznal, jak se odvracejí od Boha. Začali nosit vlajky se srpy a kladivy, pálili kříže, lámali je, pálili prapory s křesťanskými motivy. Byl z toho velmi dojat a ve svém srdci neklidný. Pořád si říkal, že proti tomu musí něco udělat. Byl svědkem jedné velké demonstrace proti Bohu a proti víře, která se konala v ulicích. Když se pak vrátil na kolej, kde bydlel, řekl svému spolubydlícímu, že proti tomu musí něco udělat. Tehdy se v něm zrodila myšlenka založit hnutí rytířů Neposkvrněné. Maxmilián dobře věděl, že spása tohoto světa záleží na ní, na spoluvykupitelce světa, na Marii. Spolu s ní bude Kristus na tomto světě vítězit. Člověk potřebuje přijímat Pannu Marii. Když ji plně přijme, přijme Krista. Až pak bude svět jiný. Tato myšlenka nezůstala pro Maxmiliána  jen myšlenkou, ale stala se skutečností. Kolikrát jsme i my měli ve svém životě spoustu dobrých nápadů. Říkali jsme si, že začneme lépe žít, budeme se scházet a modlit se. Ale někde jsme ztroskotali. Maxmilián ne. On byl důsledný. Dokonce si dal jako své druhé jméno Maria. To aby světu jasně dokázal, že spolu s ní jej chce proměnit. Na tu dobu se jeho řehole stala největší. Našel spoustu mladých lidí, kteří jej chtěli následovat. Maxmilián jezdil i na misie do Japonska. Začala 2. svět. válka. Po návratu do své vlasti, do Polska, byl zajat a vězněn v koncentračním táboře v Osvětimi. Tam  jednoho dne přišli „esesmani“ a brali pana Gajovníčka na odstřel. Ale on plakal a volal, že má ženu a děti, aby jej nechali naživu. V té chvíli Maxmilián vstal a řekl: „Já půjdu místo něj.“ Oni se ho ptali kdo je. „Jsem kněz Kristův.“ „Dobře. Půjdeš!“ A tak zahynul mučednickou smrtí.

     Bratři a sestry, co asi dodalo Maxmiliánovi takovou sílu, odvahu a statečnost? To mohla být jen hluboká víra. Ne povrchní, která je často  jen slabým plamínkem, jež na chvíli vzplane a velmi rychle uhoří, nýbrž hluboká. Této statečnosti a víře bychom se , bratři a sestry, měli učit. Tato víra je založena na hlubokém vztahu lásky. Kdo dokáže položit život za své přátele?

Jenom ten, kdo má rád. To nám říká v Písmu sv. Pán Ježíš. Vždyť on položil na kříži svůj život za všechny. Maxmilián neznal pana Gajovníčka. Nevěděl kdo je, odkud, nebo jestli je věřící či nevěřící. Na nic se neptal. Věděl, že má za něj položit svůj život jako Kristus.

     Bratři a sestry, my se tady scházíme, díky Bohu a Panně Marii, ve velikém počtu. Ale zamysleli jste se, nakolik vám tato setkání pomáhají prohlubovat v každodenním životě odhodlanost žít jako rytíř Neposkvrněné? Já bych si moc přál a myslím si, že je to určitě  i přání sv. Maxmiliána, abychom si uvědomovali, že i my jsme voláni, abychom se stali rytíři Panny Marie v  dnešním světě. Scházíme se zde a při každé pobožnosti oslavujeme její život. Toužíme ho napodobovat a skrze ni se chceme přiblížit Bohu. To napodobování, to přibližování se nás vede k rytířství, protože nás vede k boji. Rytíř bojuje. Má zbraň. Má meč, má kopí. A co je tím mečem? Co je tím kopím? Co je tím štítem? Víra, naděje a láska. Těmito zbraněmi nás chce vyzbrojit Panna Maria, abychom se stali rytíři Neposkvrněné.

    Sv. Maxmilián miloval čistotu a také často o ní mluvil. Mnozí  lidé celého světa jsou nečistí. Prosme za dar čistoty pro sebe, pro druhé, aby se svět změnil. Jak málo věříme v sílu modlitby. Občas vezmeme do ruky růženec a jedeme jeden, druhý, třetí, pátý, desátý Zdrávas. Ale kolik je v tom hluboké víry? Víry, že Bůh plní moje přání o jejichž splnění prosím. Bůh skrze Pannu Marii skutečně plní, uzdravuje, posiluje. Před nedávnem jsem byl v Medžugorje. Bylo to v mém životě podruhé. Tam přicházejí lidé z celého světa, kteří hluboce hledají Boha a Bůh se skrze Pannu Marii dotýká jejich srdcí a oni se pak hluboce proměňují. Konají si zde celoživotní zpovědi. A to nejsou jen takové banální zpovědi. Odpusťte mi, že to tak říkám, ale my jsme si zvykli na občasné banální zpovědi. Nejdeme do hloubky, nechceme doopravdy poznat naše srdce. Neberte to jako nějaké žalování. Ne! My se potřebujeme obnovit, podívat se na naše srdce jak vypadá a zatoužit po hluboké proměně. Protože není dobře, když ten, kdo je tak často v kostele, tak často hřeší. Jen vyjde z kostela, už pomlouvá. Dokonce i kněze. A Panna Maria v Medžugorje tak často zdůrazňuje výzvu: „Milujte své kněze. Modlete se za ně!“ Proč? Protože to jsou živí Kristové na zemi. I když nejsou podle našich představ a jsou slabí, Bůh formuje jejich srdce. Když vám kněz žehná, když uděluje rozhřešení, nečiní to on, ale Kristus. On bere do rukou pouhý chléb, ale Ježíš skrze jeho ruce ten chléb proměňuje. Potřebujeme kněze, i svaté kněze jako byl sv. Maxmilián. Prosme o to a usilujme, ať v tom nejsme sami.

     Jednou jeli na pouť mladí lidé z věřících rodin. Nebyli ještě manželé, pouze snoubenci. Přišlo na rozdělování noclehu a oni šli spolu. Kněz jim řekl: „Počkejte. To nejde!“ Ale oni přesto chtěli během celé poutě spát na jednom pokoji. Vždyť rodiče jim to schvalují. Věřící rodiče? Jak věřící? To není dobré.

     Bratři a sestry, chtějme proto dnešní fatimskou pobožnost prožívat jako čas očištění ode všech našich slabostí, ne jako čas, kdy jsme souzeni. Ne! Maria nás k tomu vede. Ve Fatimě řekla: „Obraťte se a čiňte pokání.“ Sv. otec Jan XXIII. během 2. vatik. koncilu prohlásil, že se církev potřebuje neustále obnovovat a každý z nás činit pokání. Věřím, že víte, o čem mluvím. Vy máte rádi Pannu Marii. Mějte ji rádi ještě více. Tak hluboce, jako sv. Maxmilián. Tak hluboce, že se pak nebudete bát říct: ´Ano, já přijímám všechno, co mi Bůh řekne.´I Panna Maria řekla: „Učiňte, cokoli vám řekne.“ A on nás tak volá k životu v čistotě.

Při jedné z přednášek o. Silviána z Říma v Medžugorje zazněla tato slova: „Chtěl bych vás vybídnout, aby jste zasvětili životu v čistotě na celý příští rok. A za ten rok se tu sejdeme  a popovídáme si o tom.“ Poté tolik lidí zvedlo své ruce a volalo: „Chceme se zasvětit.“ Společně jsme se modlili, aby se Bůh dotkl mnoha srdcí a posílil je v odhodlání žít jako člověk čistý ve všech svých myšlenkách, touhách, jednáních a dívání se kolem sebe. Chtějme i my toužit po čistotě. I po čistotě těla. Tolik žen podléhá různým vlivům. Nechávají se svádět a samy svádějí. Vyprávěl mi jeden spolubratr kněz, že poznal jedno děvče, o kterém mu řekli, že už v 9. třídě bylo „šlapkou“. Nechtěl tomu věřit, ale pak ji viděl na jednom veřejném WC … za pár korun. Ale z náboženství jednička a v kostele každý týden. „Pane, dej nám touhu po čistotě!“ Možná si řeknete, že už jste staří a máte tohle všechno za sebou, ale i vy pro to můžete něco udělat. Můžete se zapojit do modlitby, jejíž síla proměňuje, posiluje a dává člověku možnost opravdově pocítit živého Boha.

     My si tady žijeme, jak se lidově říká „lážo-plážo“. Nikdo nás nepronásleduje. Ale jeden spisovatel píše o mučednících této doby, kteří jsou pronásledováni a umírají pro Ježíše. Píše o jednom křesťanovi z Libanonu, kterého chytili muslimové a za živa jej doslova krájeli na kusy, protože nechtěl plivnout na kříž. On neustále opakoval: „Sláva tobě, Ježíši! Sláva tobě, Ježíši!“ A tak zemřel, rozkrájen na kusy. To nejsou pohádky. A co Rwanda, kde se stále bojuje. Tam se událo zase toto. Polský kněz, misionář vyšel vstříc protivníkům. Šel s Nejsvětější Svátostí proti vojákům a volal: „Zabijte mě a Krista, ale nechte tuto vesnici být.“ Jeho nezastřelili, ale postříleli celou vesnici. Nikdo z nás si nedokáže představit, co potom prožívá takový kněz. Nebo o. Kiki, který byl na misiích ve Střední Americe. Tam se také bojuje. Odjel na návštěvu k biskupovi a když se vrátil do své vesnice, byla celá vyvražděná. Zoufalý se vrátil k biskupovi a říkal mu, že není hoden být dále služebníkem Kristovým. Měl to být on, kdo měl zemřít. Jako pastýř položit život za své ovce. Ale oni jsou mrtví a on žije. A biskup mu řekl, že se potřebuje posílit obětí svých oveček. Pak jel do Medžugorje a tam poznal tajemství uzdravení srdce.

     Bratři a sestry, k tomuto svými slovy směřuji. My všichni potřebujeme uzdravit naše srdce. Kolikrát žijeme v zármutku, spoutáních, závislostech, hněvu a zlobě. Takových lidí je hodně. A jsou i každý den v kostele. Jako ta babička, co sedávala v přední lavici. Jednou si k ní přisedl člověk, který se právě obrátil, ale kterého ona nenáviděla. Když viděla, jak přistupoval ke sv. přijímání, od zlosti jen skřípěla zuby. Po mši sv. to už nevydržela  a šla za knězem do sakristie a řekla mu, že to není možné. Jak může být s takovým člověkem pod jednou střechou, a tak skřípěla zuby, až jí ten umělý praskl. Tak moc měla srdce zotročené hříchem. Jestli, bratře a sestro, máš takové nemocné srdce, jestli v něm cítíš zlobu, žárlivost, nenávist vůči druhému člověku nebo nějaké jiné slabosti, modli se dnes, právě dnes za své osvobození. Tady jsme na pravém místě, protože jsme všichni hříšníci. Ale jsme hříšníci, které Bůh miluje. To nám zjevuje i Panna Maria, že Bůh nás miluje doopravdy. Jakou musel zakusit lásku sv. Maxmilián, když ji dokázal projevit neznámému člověku a položil za něj život, jako Kristus položil za něj. Pane, obdaruj nás touto láskou. Dej nám svobodu našich srdcí, ať se nehněváme na nikoho, ať vyjdeme do světa jako čistí, neposkvrnění rytíři Neposkvrněné Panny Marie. S čistým krokem, s čistou myslí, s čistým srdcem, s čistými úmysly. Tehdy se bude svět měnit. Tehdy, ne jindy.

     Scházíme se zde jednou za měsíc, abychom se zde očistili od špíny jako prádlo, které se díky pračce stává opět čistým. Bůh nás tady spolu s  Pannou Marií čistí Božím Milosrdenstvím. On zde tolik působí. Za chvíli bude zpřítomněný při proměňování a pak se nás bude dotýkat ve sv. přijímání. Stále čeká na jednu věc. Na to, aby mu člověk od srdce řekl: ´Pane, vstup do toho a toho mého problému.´ Nebojme se mu to říct. Řekněme mu i o druhých lidech, o kterých víme, že nejsou dokonalí, že potřebují hodně Božích milostí. Teď jsem si ještě vzpomněl, že když jsme se vraceli z Medžugorje, říkala mi jedna žena, která pocházela z nějaké malé vesničky na Slovácku,že v sousedství jejich domu se scházejí satanisté. Ona se za ně neustále modlila. Jednoho dne šla na poštu a potkala tam jednoho z nich. Zastavila se a řekla mu, že se za něj modlí, aby byl dobré mysli. Nic víc. Jemu to pak nedalo spát. Dneska už není satanistou a to díky modlitbě této paní.

     Bratři a sestry, kolikrát jsme tak přišli k někomu a řekli, že se za něj pomodlíme nebo už se modlíme. Nestyďme se za to. To je znamení rytířů Ježíše Krista a Neposkvrněné Panny Marie. Uvěřme v tu sílu, kterou dává jenom Bůh, jenom Maria. V ni uvěřil sv. Maxmilián Maria Kolbe, kterého můžeme s velikou radostí obdivovat. Ale nejen obdivovat, nýbrž chtít následovat.  Amen