Kázal P. Tomáš Káňa, novokněz, kaplan z Luhačovic

   Ještě jednou vás vítám, ať už  mé spolubratry v kněžské službě u oltáře, ministranty, tak vás, ostatní věřící. Když jsem se po vás díval, tak jsem zjistil, že mezi vámi schází skupinka lidí, a to dětí. Dnes je jich tu opravdu velmi málo a já jsem chtěl své kázání začít pohádkou. Teď váhám. Ale včera jsem sloužil mši svatou v domově důchodců starým lidem a žádný záporný ohlas se nevyskytl. Pokusím se o to tedy i u vás.

   Bylo jedno království a v něm kraloval pan král. Kraloval moudře a spravedlivě. Jeho hrad byl přístupný všem. Putovali do něj kupci a obchodníci. Jednoho dne do něj pronikl zloděj. Dostal se do královských komnat, kde měl král uschováno své bohatství. Sebral několik zlatých kalichů, stříbrných číší a šperků a odcházel potají pryč. Myslel si, že ho nikdo neviděl, ale stráže jej viděly, zatkly a přivedly před krále. Ten prohlásil, že podle nařízení jejich království bude spravedlivě odsouzen, že jej pošle do vězení a zítřejšího dne nechá popravit. Dověděla se o tom i královna. Ta, díky svému mateřskému srdci, šla zloděje navštívit. Dala se s ním do hovoru a on jí vysvětloval, proč to udělal. Není prý zlodějem, který krade dnes a denně, ale už něměl co dát svým devíti dětem, které živil. Královna pochopila, že to není zlý člověk, ale pomýšlel na dobrou věc. Kdyby ho zítra popravili, tak by jeho devět dětí ztratilo otce a byly by ještě daleko více chudobnější než kdyby neměly jen co do úst. Bylo už pozdě večer. Král s královnou šli spát, ale odsouzenec ve vězení oka nezamhouřil. Druhý den se chystala poprava. Měl na ni přístup kdokoli, to proto, aby si lidé uvědomili, co všechno je špatné a za co král trestá. Bylo připraveno velké pódium s popravčím špalkem. Sešlo se mnoho lidí. Přišla i královna. Usedla vedle krále a pověděla mu celý příběh onoho člověka. Ptala se, jestli král nezmění rozhodnutí. Král se na ni osočil: „Ženo, co po mně chceš?“ Zůstalo chvíli ticho. Odsouzenec již pokládal hlavu na popravčí špalek. Najednou král seběhl z tribuny ke katovi a zvolal: „Z královské moci uděluji tomuto člověku milost.“

    My známe také jednoho krále a královnu. Je to Pán Ježíš a Panna Maria. Panna Maria bývá zobrazována s korunou na hlavě. Pána Ježíše oslavujeme jako Ježíše Krista Krále na konci církevního roku. V dnešním evangeliu jsme četli o svatbě v Káni Galilejské, kam byli Panna Maria s Pánem Ježíšem pozváni. Panna Maria žádá po Ježíši službu stejně jako královna v pohádce. Prosí Ježíše o obyčejnou věc. Říká mu: „Nemají již vína.“  A Ježíš odpovídá: „Co po mně chceš? Ještě nepřišla má hodina.“ I když neodpovídá kladně, Panna Maria ví, protože zná Ježíše velice dobře, že udělá, co ona chce. Na její výzvu se stal první zázrak Pána Ježíše. První zázrak, který Pán Ježíš možná ani neplánoval, nechtěl udělat, ale na její přímluvu udělal.

  Někteří umělci a lidé, kteří se zabývají uměním středověku tvrdí, že  ze středověkých obrazů se dá vyčíst, jak umělci této doby měli obrovský cit v rozlišování postavy krále a královny. V této době skutečně, jako v pohádce, která zazněla na úvod, měla královna úlohu zasahovat tam, kde bylo potřeba, kromě strohé spravedlnosti vnést milost, podporovat krále, aby jeho ruka, která rozdávala z bohatství chudým, potřebným, aby tak učinila. Když jsme u toho umění, obrazu Panny Marie s Pánem Ježíšem se říká Madona s Ježíškem. Tento název vyvolá v představách mladých lidí, kteří tady dnes chybí, portrét zpěvačky a herečky světového formátu. Ta však nemá s naší Madonou nic společného, jen to jméno. Nadaná zpěvačka oslavuje jen sama sebe, kdežto Panna Maria je vždycky nablízku Pánu Ježíši, vždy zobrazována s ním a její sláva je jen skrze něho. Ona je pokorná služebnice Pána. Neoslavuje sama sebe, i když víme, že jí náleží veliká úcta za vše, co pro nás udělala, za to, že přijala vůli Boží a skrze ni mohl na svět přijít Pán Ježíš, naše spása a vykoupení. Na všech těch vyobrazeních můžeme vidět Pannu Marii spolu s Pánem Ježíšem. Byla s ním v Betlémě, pak při útěku do Egypta, pak s Janem stojí pod křížem. Je Ježíši stále nablízku, i když už všichni utekli. Je s ním, když jí jeho mrtvé tělo sňaté z kříže položili do náruče. Panna Maria je neustále Pánu Ježíši  nablízku. A tak si myslím, že kdo je velký ctitel Panny Marie, nemůže být nikdy daleko od Ježíše a naopak, kdo má rád Pána Ježíše, musí mít velice blízko k Panně Marii. Tak, jak nám to ukazuje umění, jak nám říká Písmo svaté.

   Jedna ze světic, Terezie z Avily, velká mystička, prožívala hlubokou duchovní lásku ke Kristu. Tuto lásku rozšiřuje i na Pannu Marii tím, že řekla, že Panna Maria je matkou jejího přítele, takže ji musí mít také velice ráda. Kristus byl pro Terezii v její mystické lásce velikým přítelem.

   Panna Maria nám může být také důkazem toho, co vyslovil předchozí papež Jan Pavel I., který po usednutí na papežský trůn byl papežem jen asi 30 dnů. Řekl, že Bůh je Otcem, ale ještě více matkou. Panna Maria je člověk, není čtvrtá božská osoba, ale může nám připomínat rozměr Boží lásky Otce, která má i mateřské prvky. Bůh Otec nás miluje jak otcovskou, tak mateřskou láskou. Malíř Rembrandt namaloval podobenství o milujícím otci. Na tomto obrazu je možné vidět návrat marnotratného syna jak padá na kolena a jeho otec se nad ním sklání a pokládá své ruce na jeho rameno. Rembrandt, to byl nějaký malíř, ale každou z těch dlaní namaloval jinou. Jedna je otcovská, druhá mateřská. S velkou láskou přijímá jako ztracenou ovečku svého ztraceného syna. Jestli v tomto zobrazení vidíme namísto milujícího otce Boha, tak Rembrandt chtěl vyjádřit nesouměrností těchto dlaní, že Bůh Otec je nám i matkou. V Písmu sv. není žádná zmínka o tom, že by Panna Maria konala zázraky. Zázraky koná Ježíš Kristus, ale na její přímluvu.  Právě ten první, který vykonal na svatbě v Káni Galilejské, vykonal  na výzvu Panny Marie. Díky ní udělal zázrak před očima lidí, kteří v něj uvěřili a šli za ním. Panna Maria je tedy veliká přímluvkyně, říkáme orodovnice. Ona vyslýchá naše prosby a za nás u Ježíše prosí. Je velice blízká i nám kněžím právě tím, že když prožíváme při mši sv. oběť Pána Ježíše a držíme ho ve svých dlaních, jsme jako ona. Ta, která držela naši spásu ve svých rukou jako první. Pán Ježíš se dnes přibližuje všem. I my můžeme prožívat takový mystický záblesk, když přijímáme sv. přijímání na ruku. Tak si můžeme pochovat Pána Ježíše ve svých dlaních. Můžeme prožít něco z toho, co prožívala Panna Maria.

   A tak jako na přímluvu královny se zachránil člověk v pohádce, tak na přímluvu Panny Marie v Káni Galilejské vykonal Pán Ježíš první zázrak, kterým zjevil svou slávu a lidé v něj uvěřili. I v našem křesťanském životě je pro nás Panna Maria  velkou oporou a přímluvkyní na jejíž přímluvu se mohou i v dnešní době stát zázraky. A toho je škoda nevyužít.Amen.