Kázal P. Mgr. Miroslaw Slełdziński MIC

Drazí bratři a sestry,

     v dnešním rozjímání bych se rád pozastavil nad slovy evangelia. Slyšeli jsme v něm o tom, jak Ježíš přicházel mezi lidi a léčil každou nemoc, každou chorobu, zvláště malomocné, kterých se nejvíce dotýkal. Ježíš dnes přichází uzdravovat i mezi nás. Dává nám nejen v dnešním evangeliu, ale i celým svým životem určitý nedosažitelný vzor,podle něhož se ale máme alespoň snažit žít. Vybízí nás k tomu i sv. Pavel. Píše: „Ať jíte, ať pijete, ať cokoli jiného děláte, všechno dělejte k Boží oslavě. Nebuďte pohoršením ani židům, ani pohanům, ani církevní obci. Já se také snažím, abych ve všem pamatoval na druhé a nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy. Napodobujte mě, jako já napodobuji Krista. Nebuďte pohoršením. Nehleďte na to, co je prospěšné jen mně“. Věnujme dnes těmto myšlenkám větší pozornost. Snažme se vstoupit do rozjímání s otevřenýnm srdcem, aby nám to nezůstalo jen v úrovni intelektuální, jen v našich myšlenkách. Nebudu o tom všem hovořit jen proto, abyste pouze obdivovali příklady, které uvedu a každý i nadále zůstane v pozici, ve které se právě nachází, ale proto, abyste se Božím slovem i těmito příklady nechali potáhnout dál.

V prvním čtení jsme slyšeli tato slova: „Nerozšiřujte malomocenství, nebuďte jako malomocní, kteří umí nakazit druhé, nepřispívejte k šíření nákazy. Pamatujte na druhé“. Ve starověku bylo totiž nařízeno, že se malomocní musí zdržovat jen mimo město, aby nikoho nenakazili a kdyby se náhodou přiblížili ke zdravému člověku, musí na sebe upozornit zvoláním: „Nečistý, nečistý!“ Svatý otec nám ve své Bule - Incarnationis mysterium říká: „Všechno pochází od Krista, ale protože patříme jemu, i to, co je naše, se stává jeho a nabývá uzdravující síly,“ což znamená, že naším prostřednictvím se může uzdravující proces uskutečnit i v církvi. I nás chce Ježíš využít k uzdravení dnešního světa pomocí uzdravujícího ducha.V duchovním prostředí nežije nikdo jen sám pro sebe a zdravá starost o spásu vlastní duše se osvobodí od strachu a sobectví tehdy, když se stane také starostí o spásu druhých. Naše nábožnost a náš duchovní život jsou ohrožovány strachem a sobectvím, jenž jsou pocity, které jsou v rozporu s Duchem evangelia. Co všechno dokáže člověk udělat ze strachu a sobectví pro vlastní prospěch. V duchovním prostředí nikdo nežije sám pro sebe a starost o spásu vlastní duše se osvobodí od strachu a sobectví tehdy, když se stane starostí o spásu druhých.“

                Je možné říci, že se zde scházíme proto, abychom se modlili za hříšníky, za všechny ty malomocné. Stále se modlíme za obrácení světa a Bůh nás k tomu dále vybízí. Svatý Otec nám ve 13. bodě Buly píše: „Věřící, který bere vážně své křesťanské povolání v němž je mučednictví jednou z možností ohlášenou ve Zjevení, nemůže ze svého životního horizontu tuto perspektivu vyloučit.“ Mučednictví od nás může žádat Pán, může z nás udělat svědky, kteří se umějí bránit a jsou tak oporou druhým lidem vůči podlehnutí ideologii, která se proměnila v režim neúprosné diktatury. Mohli bychom říci, že všechny diktatury už jsou za námi. Dospěli jsme k úplné svobodě, tak o čem bychom ještě chtěli řečnit? A proč Sv. otec ztrácí čas a o takových věcech píše? Dnešní církev však potřebuje toto svědectví a mučednictví. Mučednictví bývá vyjadřováno také slovem „martirium“, což znamená - být svědkem, dávat svědectví. Pod slovem mučednictví si můžeme představit i přinášení obětí. V dějinách církve přichází do úvahy prolévání krve, ale také tzv. „libé“ mučednictví, které znamená vyjádření každodenní věrnosti Bohu. Jsou tu dvě věci, které bychom neměli přehlédnout. První, aby si člověk tuhle cestu mohl vybrat dobrovolně, s vlastním souhlasem, musí mít úzký vztah k Bohu, musí mít jakási svá tajemství, svá zjevení, musí se zajímat o Boží záležitosti. A druhá věc je špatné pochopení pravého smyslu mučednictví. Jsou i takoví „mučedníci“, kteří mají vedle sebe (např. v rodině) světce, který se snaží různými způsoby dosáhnout svatosti, ale kolem něj trpí pět „mučedníků“ , jen aby se on mohl stát světcem. Opravdový služebník Boží prožívá svůj stav v Duchu  a v pravdě. Nevykřikuje do celého světa, nestěžuje si, netouží po tom, aby si svět všímal jeho velké oběti a pak se mu klaněl, vyvyšoval ho. Ne. O takových světcích, kteří kolem sebe potřebují další tři mučedníky, aby se mohli stát svatými, svatý otec nepíše.

Pojďme teď na chvíli do Fatimy. Panna Maria se tam zjevila třem dětem. Hyacinta a František zemřeli v mladém věku, Pán Bůh je povolal k sobě. Možná vlastníte knihu, ve které Lucie podává svědectví a na přání místního otce biskupa vypráví o Františkovi a Hyacintě, o jejich životě. O Hyacintě říká, že brala utrpení za obrácení hříšníků tak vážně, že si nenechala ujít žádnou příležitost k přinášení obětí. V tom byla nenasytná. Jednou na ni Pán poslal zápal plic, který ji upoutal na lůžko. Den před svou smrtí řekla: „Moc mě bolí hlava a mám velikou žízeň. Nechci však pít, chci trpět za hříšníky. Už se nikdy neuvidíme. Modli se za mě až do chvíle, než přijdu do nebe. Pak budu já tam nahoře prosit za tebe.“ O Františkovi píše Lucie toto: „František byl málomluvný. Aby se mohl modlit a přinášet oběti, schovával se před Hyacintou i přede mnou. Nemusel se schovávat, vždyť zjevení Panny Marie bylo tajemstvím nás tří, ale on si moc přál, aby jeho oběť byla čistá a upřímná.“

To jsou, bratři a sestry, příklady, ze kterých se i dnes máme co učit. Svatý otec hovoří o Panně Marii jako o ženě, která setrvávala v tichosti a naslouchání, oddána do rukou nebeského Otce, o ženě, která dokázala rozpoznat skutky, které koná Duch svatý. Toužíme žít po vzoru Panny Marie, proto se snažme proniknout do hloubky jejího tajemství.  Všichni lidé na světě chtějí vědět třetí fatimské tajemství. Kdybych ho směl na dnešní fatimské pobožnosti oznámit, možná by vás bylo 10x tolik. Její tajemství je však setrvávat v tichosti a naslouchání svému srdci. V tom spočívá pochopení Božích záměrů.

 Náš vztah k Bohu by měl být právě takový. Neměli bychom mnoho mluvit, jak to dělají pohané, chválit se jako nemocný, kterého Ježíš uzdravil v dnešním evangeliu. Začal všude chodit, vyprávět a více pracovat svými ústy než srdcem a duchem. Ježíš už proto nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech.

Zázraky se dějí všude tam, kde je v lidských srdcích skryté očekávání a tiché naslouchání, odevzdání se. Vzpomeňme si také na setkání nemocné ženy trpící krvotokem, která se skromně prodírala davem, jen aby se mohla dotknout Ježíšových šatů. A právě jen jejího dotyku si Ježíš všimnul. Tehdy zazněla slova: „Buď zdráva, tvá víra tě uzdravila.“ Tato slova jsou pro nás výzvou k našemu každodennímu mučednictví. Buďme i my věrnými svědky. Možná pak budeme mile překvapeni, jak Ježíš v mnoha případech změní naše představy o spáse světa, jak poopraví naši zbožnost, naše představy o Něm. Dejme se Bohu k dispozici. Udělejme si každý den čas pro ticho a samotu, abychom se dokázali s odvahou, beze strachu, bez sobectví dívat na všechny detaily našeho každodenního života, abychom v nich viděli Boží přítomnost. Potom začne něco fantastického. Ježíš bude moci s námi počítat každý den. Nejen jedenkrát za měsíc na fatimské pobožnosti. To je ono, o to jde i Svatému Otci. Žádný člověk, který bere svoji víru vážně, nemůže ze svého života vyloučit svědectví, do kterého nás možná pozve Pán. Amen