Kázal jáhen Jiří Ptáček , MIC

Dnes jsem k úvaze vybral slova z Písma sv. o prvním zázraku, který učinil Ježíš na přímluvu své matky, Panny Marie, a slova  sv. apoštola Pavla z Listu Židům o tom, že naším jediným  Pánem je Ježíš Kristus, který je tentýž včera, dnes i navěky. Ta slova, která jsme právě před chvílí slyšeli o zázraku v Káni Galilejské, nám přibližují událost, která se stala ještě předtím, než začal Ježíš veřejně působit. Hosté, kteří byli pozváni na svatbu, se sešli. Mezi nimi také Panna Maria, Ježíš a jeho učedníci. Vše probíhalo dobře, ale najednou vznikl problém. Správce hostiny zjistil, že dochází víno. To znamenalo, že by se slavnost musela přerušit. Panna Maria v této chvíli poznala, že novomanželé jsou v úzkých a je jim potřeba pomoci. Přimlouvá se tedy za ně u svého Syna. Ježíš však namítá. „Co to ode mě žádáš, vždyť ještě nepřišla má hodina.“ A Maria říká: „Učiňte všechno, cokoli vám můj Syn nařídí!“ A dál už víme, jak to dopadlo. Služebník neměl nic proti tomu, když Ježíš kázal naplnit kamenné kádě vodou a přinést je správci hostiny, který samozřejmě nic nevěděl. Víno však bylo dobré a poručil tedy, aby jej roznášeli na stoly.

Chci se zastavit nad několika myšlenkami, které z těchto slov vyplývají. První je, že Panna Maria nám dává obrovský příklad přímluvné modlitby. Bližší je nám však modlitba prosebná. Na Pannu Marii a Pána Ježíše se obracíme s prosbami, ale často zapomínáme na to, že Pán je opravdu vyslyšel. Zapomínáme mu děkovat. I já jsem na to zapomněl. Až v dospělosti jsem dostal milost, díky níž jsem pochopil, že Bůh v mém životě zařizuje mnohé věci, že některé události se začínají rozvíjet tak, jak jsem je svěřil do rukou Božích. Člověk zapomíná děkovat za dary a dobrodiní, která dostal od Pána a to je modlitba děkovná. Katechismus katolické církve říká, že existují čtyři druhy modlitby. Na prvním místě je modlitba prosebná, pak modlitba děkovná, pak modlitba, při které neprosíme o něco pro sebe, ani za něco, co jsme získali s vděčností neděkujeme, ale přimlouváme se vedeni láskou za to, aby Bůh pomohl někomu jinému. Tomu nás učí slova Písma sv. Vidíme Pannu Marii, jak se přimlouvá vedena láskou k novomanželům, kteří se dostali do problému. Je ještě jeden druh modlitby. Při ní za nic neprosíme ani neděkujeme, jenom toužíme chválit Boha za to, že je veliký.

Zpívali jsme žalm, který je zpěvem Magnifikatu, chvalozpěvu Mariina. To je příklad modlitby, při které chválíme Boha. Maria zpívá: „Velebí má duše Pána a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici“. To je příklad, který nám Panna Maria dává, abychom nezapomínali, že máme Boha nejen prosit, nejen mu děkovat, ale že se můžeme přimlouvat za své blízké, za církev, za náš národ. A když vidíme, že Bůh činí veliké věci, nesmíme zapomínat jej za to chválit. Napadla mě myšlenka uvést příklad. Manželé měli dceru, asi dvacetiletou. Jednou večer se měli zúčastnit plesu. Paní prohlédla šatník a zjistila, že na ples nemá žádné pořádné šaty. A tak prosila svého muže, aby jí nějaké koupil. Manžel chvíli otálel. Ale tu se za maminku začala přimlouvat i dcera: „Tati, udělej přece mamince radost. Já ti nějakými penězi také pomůžu“. Otec se nechá obměkčit, jde s maminkou do obchodu a koupí jí krásné šaty.  Ona mu pak děkuje, že je na ni tak hodný, vnímavý a něžný, že vidí, co potřebuje. To už vlastně není děkování, jen taková pochvala. Na tomto příkladu je možné vidět všechny čtyři druhy modlitby. Prosba, přímluva, díky a chvála. Přesně tak má vypadat naše modlitba. Když poprosíme Ducha svatého, aby otevřel naše srdce a učinil je vnímavými pro to, abychom viděli potřeby druhých, abychom se za ně přimlouvali, pak jistě budeme mít důvod chválit Boha.

Další veliká myšlenka, kterou jsme slyšeli v dnešním evangeliu, jsou slova, která říká Maria: „Učiňte vše, co vám můj Syn nařídí a budete spaseni“.  Ta slova se týkají i nás. Řekněme své „ano“ těmto slovům a budeme spaseni.

Vzpomínám si, jak jsme jednou s naším profesorem hovořili o hledání Boží vůle. Hledáme ji, ptáme se Boha jak máme postupovat. Profesor vyprávěl: „Setkal jsem se s mladým člověkem, který přemýšlel o tom, vydat se na cestu duchovního povolání. Ale pochopil, že to není cesta pro něj a zvolil si manželství. Otázal jsem se ho: „Ptáš se, jestli je to Boží vůle? Ptáš se na Boží vůli, když si máš vybrat povolání?“ Krásný příklad jsem nalezl v knížce, kterou čtu v posledních dnech. Mnohým z vás by mohla hodně říci. Je to příběh dívky, která celý svůj život zasvětila Bohu za záchranu Ruska. Tato dívka pocházela z Ruska, později žila ve Francii. Během té doby se v ní probouzela obrovská láska k Rusku. Celá kniha je vlastně její zápisník o působení v Rusku v letech 1964 - 1977. Rusko bylo ovládáno komunistickou ideologií a ona se chtěla cele zasvětit Bohu, jako oběť za to, aby nezapomněl na své milosrdenství a zachránil Rusko. Chci vám přečíst úryvek, ve kterém se Asia rozhodovala pro Boha. „V 18-ti letech jsem požádala, zda bych poslední dva ročníky nemohla absolvovat v naší pobočce v Aniensu, neboť tam bych mohla být přijata jako služebná a nemusel by mě tady nikdo vydržovat. Bylo to těžké období pokušení a pochybností. Ocitla jsem se sama daleko od přítelkyň i celé rodiny. Byla jsem přecitlivělá a zatoužila po přítomnosti někoho, koho bych mohla mít ráda, komu bych se mohla svěřovat, s kým bych se mohla sdílet. Prostřednictvím jedné přítelkyně jsem se seznámila s ruským mladíkem, který mi později nabídl sňatek. Přesto jsem šťastná nebyla. Nic mě neuspokojovalo. Tázala jsem se po Boží vůli. Měla jsem v sobě přání založit rodinu, mít děti, ale rovněž jsem cítila volání následovat našeho Pána v řeholním životě. Obrátila jsem se na jednoho kněze, který mi řekl, abych udělala to, co je pro mě obtížnější. Jeho odpověď mě pobouřila. To by měla být vůle toho, který se mi vždy jevil tak dobrý a laskavý? Ano, jedině Pán mi mohl odhalit, co po mně žádá. Začala jsem se horlivě a důvěřivě modlit s jistotou, že budu vyslyšena. Dlouho jsem však zůstávala bez jediného paprsku světla ve svých pochybnostech. Pak, jako vždy v podobných případech, se mé duše náhle zmocnil Bůh. Kromě něho už pro mě nikdo neexistoval. Projevil se s takovou intenzitou a láskou, že jsem hned pochopila, že můj život  navždy patří jemu“. Tolik citace z této knihy. Mohli jsme slyšet, jak Asia hledala Boží vůli, jak se opravdově tázala, jaká je vůle Boha pro ni a pro její život. Toužila založit rodinu, ale zároveň byla otevřena na Boží povolání. Když se člověk takto  otevřený táže na Boží vůli, může si být 100% jistý, že mu Bůh dá znát, jaká je jeho vůle. Buď v modlitbě, v četbě Písma sv., v rozjímání, v duchovních rozhovorech. „Učiňte vše, cokoli vám můj Syn nařídí“.

Další myšlenka je, jestli náhodou neposloucháme jiné učitele a nejdeme za cizími bohy. Před dvěma lety jsem se v Polsku setkal s jedním profesorem ze Slovenska.  Pozvali jsme jej na přátelské posezení ve skupince mých spolubratří z Čech a Slovenska. Setkáváme se jednou za měsíc a vyprávíme si o tom, jak snášíme život v cizím kraji. Vzájemně si tím pomáháme. Z přátelského posezení se najednou stala vědecká přednáška. I když jsem byl nešťastný z toho, že si nemůžeme přátelsky posedět, jedno jsem si z přednášky zapamatoval. Profesor vyprávěl o tom, že prováděl výzkum v oblasti víry a náboženství mezi lidmi. Zjišťoval, v co věří. Říkal: „Nedávno jsem prováděl výzkum na moravsko-slovenském pomezí“. Já jsem o tom, že právě odtud pocházím, raději mlčel. „Byl jsem velmi udivený,“ pokračoval profesor, „že je velké množství víry v různé pověry a pranostiky. Lidé věří na čarodějnice, uštknutí a různé bůžky“. Jednou jsem našel mapu, na které byla namalována místa, kde takoví slovanští bohové sídlili. Z tohoto pohanského dědictví nám také něco zůstalo. Jistě každý z nás zná bůžka Radegasta, který sídlí na Radhošti. Všechno asi sv. Cyril a Metoděj nestačili z naší víry vymýtit. Pro nás vyvstává otázka, jestli náhodou nemáme v našich srdcích jiné bohy, kromě jediného Boha,vládce vesmíru a dějin.

Prožíváme Jubilejní rok. Každý třináctý den v měsíci můžeme v této svatyni získat plnomocné odpustky. Podmínkou jejich získání je ale nemít náklonnost ani k lehkému hříchu. Náklonnost neznamená, že když soused přijde na mé jablka a já se rozčílím, ale znamená, že si třeba koupím speciálně určitý druh novin, abych si mohl přečíst horoskop. Když budu věřit v pověry, např. se nevydám na cestu proto, že mi přes ni přeběhne černá kočka, tak to znamená, že mám v srdci něco jiného než Boha. Když si budeme číst Starý zákon, tak tam objevíme slova o tom, jak proroci kázali izraelskému národu, aby byl věrný jedinému Bohu, jenž ho vyvedl z egyptské země. Přesto byli tito lidé nevěrní, plni smilstva, manželské nevěrnosti. Tato slova se týkají i nás. Proto zpytujme svá svědomí, abychom mohli přijímat plnomocné odpustky. Nyní mě napadl příklad Svatého otce Jana Pavla II., dnes už stařičkého člověka, ale velmi odvážného. Dovolím si říct, že touto obrovskou odvahou nakazil celou církev, celý svět. Ještě před několika lety hleděl svět s velikou úzkostí vstříc roku 2000. Co se stane? Co to bude ? Svatý otec nám však dává příklad odvážného pohledu vpřed. Říká nám, abycho se nebáli, neboť jediným vládcem světa a celého vesmíru je Ježíš Kristus, stejný včera, dnes i navěky. Jsem přesvědčen, že se Svatému otci podařilo tímto optimismem nakazit celou církev. Když před čtyřmi lety vyhlašoval přípravu na Jubilejní rok 2000, vyhlásil první rok rokem Ježíše Krista, jediného Pána celého vesmíru. Další rok vyhlásil rokem Ducha svatého, Ducha potěšitele, Ducha pravdy. Poslední rok přípravy byl rokem Boha Otce, jeho otcovství. V dnešním světě je význam otcovství podceňován. Svatý otec nás však i přes takovéto stinné stránky nebezpečí a úskalí žene bezpečně vstříc novému tisíciletí. Může nás k němu dovést jedině tehdy, když budou naše srdce a bezvýhradně každý z nás zcela odevzdán jedinému vládci vesmíru a dějin Ježíši Kristu. Tomu stejnému včera, dnes i navěky. K tomu nás vybízí i Panna Maria: „Udělejte vše, cokoli vám můj Syn nařídí“. Amen