Kázal P. ing. František Kuběna SI, farář v Lidečku

Milí spolubratři v kněžské službě, milí bratři a sestry, milí mariánští poutníci, vy, které spojuje úcta k Panně Marii Fatimské a nosíte v srdci její odkaz,scházíme se společně na tomto poutním místě letos poprvé a určitě všichni cítíme, že letošní rok 2000 je mimořádný, v určitém smyslu jedinečný, jubilejní, svatý. My, křesťané říkáme, že jeho mimořádnost spočívá v jedinečném okamžiku, který naplnil zbytek lidských dějin jejich pravým významem. Velké Jubileum roku 2000 je a zůstane největším jubileem našeho života. Ani naše narozeniny, rodinné události, svátky a různá jubilea jej nepřevýší. V letošním roce totiž oslavujeme událost, která natrvalo ovlivní náš další život. Narození Vykupitele, Ježíše Krista, jeho příchod na naši zem v lidském těle. Nejde však jen o vzpomínky na to, co se odehrálo kdysi dávno někde v Palestině. Pro nás je až příliš aktuální očekávaný druhý příchod Ježíše Krista se vší slávou na konci časů. Pán Ježíš řekl: „Já jsem s vámi po všechny dny až do skončení světa“. Toto Jubileum oslavíme nejlépe hlubokým prožitím události, která se stala v našem životě nejzákladnější, prožitím živého setkání s vtěleným, ukřižovaným, zmrtvýchvstalým Ježíšem uprostřed nás, který je láskou, jež zná každého vlastním jménem a volá: „Pojď za mnou a následuj mě!“

Jubileum tohoto roku nám pomáhá pochopit Boží nabídku k osobnímu obrácení a pokání. To je počátkem cesty obnovení člověka, podmínkou opětovného obnovení přátelského vztahu s Bohem, získání jeho milostí a nadpřirozeného života, který může naplnit ty nejhlubší touhy lidských srdcí. K obrácení,  k pokání, k novému životu a k modlitbě vybízí při každém svém zjevení  Panna Maria. Vyzývá nás, abychom se odvrátili od zla, od hříchů, od všeho, co tak silně uráží Boha a jeho Božské Srdce.

Protože jsme poutníci a zde se scházíme jednou za měsíc, tak bych chtěl připomenout, že poutě patří ke zvláštním znamením letošního svatého roku. Dosvědčují víru a posilují zbožnost křesťanského lidu. Každý člověk by měl chápat svůj život jako pouť. Vyšli jsme z Božích dlaní a do Boží náruče se toužíme zase vrátit. Pouť byla vždy v životě věřících i v dějinách církve důležitou událostí. Připomíná osobní putování po stopách Ježíšových. Pouť je pokání za lidské slabosti, stálou bdělostí nad vlastní křehkostí, vnitřní přípravou k obnovení srdce. Skrze bdění, půst a modlitbu postupuje poutník po cestě křesťanské dokonalosti a za pomoci Boží milosti se snaží dojít k uskutečnění Kristovy milosti, jak píše sv. Pavel v Listu Efezanům. 

Radost z Jubilea by však nebyla úplná, kdyby náš pohled nezaletěl k té, která pro nás v naprosté poslušnosti k Otci darovala život vtělenému Božímu Synu. Když se přijela do Betléma zapsat ke svému rodu, naplnil se čas, kdy měla porodit. Naplněna Duchem svatým porodila prvorozeného z nového stvoření. Panna Maria, žena, která setrvávala v tichosti a naslouchání, oddaná do rukou nebeského Otce. Ji vzývají všechna pokolení. Ji chválíme i zde na fatimské pobožnosti. Ji, blahoslavenou, která dokázala poznat působení Ducha svatého. Nikdy nepřestaňme vzývat Matku milosrdenství a vždy nacházejme útočiště pod její ochranou.

Žijeme ve společnosti bohaté na hmotné statky, ale zároveň v hluboké duchovní bídě. Přes značné duchovní podněty, včetně Velkého Jubilea, vidíme kolem sebe úpadek víry i náboženského života. Kolik za posledních deset let ubylo věřících, křtů, svateb, nově vysvěcených kněží a řeholníků. Místo toho, abychom rostli, zmenšujeme se. a na druhé straně má zelenou konzumní, liberální způsob života s pádem do nevěry, lhostejnosti a novopohanských pověr. Kolik těch moderních strašáků má moderní svět bez Boha. Vzpomeňme si  na nedávné zatmění Slunce. Kolik zbytečných řečí se kolem této události vyslovilo, kolik tragédií s ním spojených se předpovídalo, kolik neštěstí a katastrof spojených s koncem roku 1999 a příchodem roku 2000 jsme slyšeli od astrologů a hvězdopravců. Ale, my, křesťané, jsme věděli, že vše oslavíme v klidu a míru. To je ten veliký rozdíl mezi námi a novodobými pohany. My věříme Bohu, a proto se nemusíme bát nějakého zvláštního letopočtu, ani zatmění. Jsou to věci zcela přirozené, tak proč bychom se jich báli. Nejsme pověrčiví, nemáme modly. Ale přece můžeme vidět značný úpadek víry, a to i v našich katolických rodinách. I zde v kostele dnes převládá ta třetí generace. Ta generace mladší tady nepřichází, protože ona Matku Boží, ani Boha nepotřebuje. A proč to všecko? Protože dnešním věřícím schází láska k Bohu a k jeho církvi. Proto ten velký úpadek víry a mravů a to po deseti letech od největšího fatimského zázraku, od pádu komunismu v naší zemi. Vzpomeňme na slova pana kardinála Tomáška, který ještě v době zloby, temnoty a nenávisti citoval slova Panny Marie: „Moje Neposkvrněné srdce zvítězí!“. A to srdce opravdu zvítězilo a Bůh nám dal svobodu slyšet jeho hlas a uvědomit si, že ta změna byla největší fatimský zázrak.

Podstatou poselství z Fatimy je úcta k Neposkvrněnému srdci Panny Marie. Dnes však z našeho každodenního života vymizela. A proč? Mnozí říkají, že je to otázka citů, a přitom víme, jak je zejména mladá generace plná citů povrchních. Při koncertech zpěváků jsou často mladí lidé, hlavně dívky, schopni v extázi nad svými idoly padat do bláta. Kolik povrchnosti je v lidech. Snad hlubších citů ani nejsou schopni.

Svatý Jan Eudes píše o úctě k Neposkvrněnému srdci Panny Marie toto: „Srdce naplňuje celý život člověka, ale přesto je především symbolem lásky. Jestliže ctíme Mariino srdce, máme na mysli nejen určité tajemství, úkon, vlastnost nebo dokonce nejvznešenější osobu, ale samostatný zdroj a původ, odkud všechny tyto věci čerpají svoji hodnotu, svatost a lásku k Bohu a k bližnímu. Toto podivuhodné srdce je vzorem srdcí našich, jenž se mají stát jeho obrazy. Stejně jak ve svém srdci chovala Panna Maria svého syna Ježíše, tak v něm chová a navždy bude chovat všechny Ježíšovy následovníky, své děti, které miluje a neustále Bohu nabízí jako plody svého mateřského srdce“.

Ve Starém i Novém zákoně je slovo srdce kořenem mravního i náboženského vztahu k Bohu. Představuje zde střed duševního, mravního a náboženského života. V něm se utváří naše dobré i špatné sklony. Naše srdce je nestálé, pokřivené a mnohdy hříšné, a proto potřebujeme srdce nové. Když budeme chtít dobře poznat Pannu Marii, mít k ní hluboký, osobní vztah, dokážeme pak i my naslouchat Bohu, milovat jeho Syna Ježíše a následovat jej. Bez osobní úcty k srdci Panny Marie a k Srdci Ježíšovu nemůžeme mít ve svých srdcích pravou hlubokou zbožnost. Je přece tak důležité, kam naše srdce směřuje, koho miluje a jak velikou mírou lásky. Lásce k Neposkvrněnému srdci nás Panna Maria  vybízí při druhém a třetím zjevení ve Fatimě. I tehdy byla doba zlá. Portugalsko byla země rozvrácená, žilo tam mnoho nepřátel církve, a právě tam se Panna Maria zjevila třem snad nejprostším dětem. Kolik nenávisti, zloby a posměchu musely tyto děti zakusit od lidí moderních, světáckých. Ta nenávist má hluboký základ v ďáblově útoku. On ví, co všechno Panna Maria koná pro svět a proto ji nenávidí. Ale ona přece stojí na hlavě hada a ďábel je stále pokořovaný. Chtějme být dnes spolu se třemi pasáčky ve Fatimě a slyšet tu nádhernou povzbuzující větu: „Moje Neposkvrněné srdce zvítězí!“.

A na závěr jednu krátkou modlitbičku:

Svatá Maria, Matko Boží, zachovej naše srdce čisté a průhledné jako pramen, vypros nám srdce prosté, které se nermoutí, srdce vznešené, jež se dává, něžné v soucitu, srdce věrné a velkodušné, které nezapomíná na žádné dobro a nevzpomíná na žádnou křivdu. Daruj nám srdce tiché a pokorné, milující bez nároků na odplatu, jež se nevypíná před tvým Božským Synem nad jinými, srdce velké a nezlomné, jež žádná lhostejnost neunaví. Srdce usilující o oslavu Ježíše Krista, zraněné jeho láskou, srdce, jehož rána bude uzdravena až v nebi. Amen