Kázal  o. Jan Jelínek, jáhen z Nedašova

Milé sestry a bratři,

     snad nejpopulárnějším slovem v dnešní době je slovo svoboda. Zamyslíme-li se nad obsahem tohoto slova, poznáme, kolik času uběhlo od dob nevolnictví, otrokářství. Bůh ale nerozlišuje lidi na svobodné a otroky. Před ním jsou si všichni lidé rovni. Pro nás to znamená, že lidská svoboda pramení v nitru člověka. I přes vydobytí jakékoli svobody, národní, politické, nebo sociální, může člověk žít jako otrok doby nevolnictví. Právě tehdy, když zapomene na Boha, Pána všeho.

Už odedávna nazýval křesťanský svět Pannu Marii Osvoboditelkou.  I první chrám Panny Marie v Římě nesl jméno Panny Marie Osvoboditelky. A u nás od staletí putuje moravský lid k Panně Marii Osvoboditelce.

Sestry a bratři, snad není ani jedné nemoci a bolesti, aby se lidé neutíkali k Panně Marii s prosbou o pomoc. Nyní v měsíci květnu ji oslavujeme litaniemi loretánskými. Je to nejstarší mariánská modlitba církve a sahá do dob, kdy ještě východní a západní církev byla jednotná a byla řízena římským biskupem. V měsíci říjnu oslavujeme Pannu Marii modlitbou růžence. Růženec je takovým stručným životopisem Pána Ježíše. Úcta Panny Marie pozvedá lidi a mnoho z nich z otroctví vášní, smyslností a hříchů. O lidském životě se říká, že je to boj. Boj se sebou, se všemi zlými pudy, ze sobectvím, jež vede v sráz. Boj zla proti dobru, těla proti duši, světa proti nebi. Jistě mi dáte zapravdu, že každý z nás potřebuje v tomto boji pomoc. Křesťané mají tuto pomoc v Panně Marii. Jsme vyhnanými syny Evy. Ona byla příčinou slz. Panna Maria však tyto slzy z lidských tváří stírá. Samozřejmě proto, že nás má ráda.

Lidské matky dávají život dětem a uchovávají ho. Já ale myslím, že by to nestačilo. Bylo by příliš málo, kdyby člověk žil jen podle těla a jeho duše přitom byla mrtvá. Všichni dobře víme, že naší duši dává život Pán Ježíš. On sám řekl: „Já jsem cesta, pravda a život“. Máme tedy být Panně Marii hodně vděčni za život naší duše. Proto ji nazýváme naší dobrou nebeskou matkou.

Zamyslíme-li se nad posláním matek, žen a dívek, musíme přiznat, že jejich úkolem je dávat život, pozvedat dítě z kolébky, nemocné na lůžku a povznášet. To dělají řeholní sestry v misiích, když přivádějí duše pohanů k Bohu. To je smysl života matek, žen a dívek. Naopak žena a dívky, které kráčí příliš daleko od Boha, nepozvedají, nepovznášejí, ale strhávají do propasti. pokušitel se totiž lehce vetře jako můra klíčovou dírkou. Pokušení čekalo na Josefa Egyptského a chytilo jej za šaty pěstěnou rukou paní Potifarové. Na Davida zase čekalo na střeše domu po dobrém obědě. A Samson se nechal pokušením ukolébat na klíně Dalily. Pokušení neunikne žádný člověk. Ani když kolem sebe uděláme kruh svěcenou křídou, ani, když vykropíme místo svěcenou vodou. Před ním nás může uchránit šestá prosba modlitby Otčenáše, pomoc a ochrana Panny Marie.

Je měsíc květen a v něm oslavujeme svátek matek. Děti přinášejí svým maminkám kytice květů a na rtech přání. Ty děti, které už své maminky ztratily, přinášejí kytice květů na hřbitov a na rtech modlitbu. My však máme ještě jinou maminku, Pannu Marii, Královnu máje, a ta je nade všechny matky. Celý máj je jí zasvěcen. Uctíváme ji májovými pobožnostmi.

Pro nás je letošní jubilejní máj zvláště významný. Před týdnem, 30. dubna kanonizoval Svatý otec Jan Pavel II. řeholní sestru Faustýnu Kowalskou. A dnes beatifikoval ve Fatimě dvě děti z fatimských zjevení, která se udála před 83 lety. Jsou to Hyacinta a František. Hyacinta byla starší. narodila se 11. 3. 1910. Kdy se narodil František jsem nedokázal zjistit. tyto děti vyrůstaly v prostředí klidu a upřímné lásky. Hyacinta zemřela 20. 2. 1920 a František 4. 4. 1919. Pro nás jsou tytto zprávy nesmírně vzácné, protože se opět rozšířil počet ve společenství svatých, ve kterých máme přímluvce u Boha. Děkujme Bohu za to a vzpomeňme si v modlitbě  i na Svatého otce, který si dnes připomíná také den atentátu.

                U Boha neexistuje nahlášení na audienci. Nebem vane nejdemokratičtější duch a místo zde má aristokracie duše. Ne těla. Duše! Svatí jsou ojedinělými perlami, kolem nichž svět chodí jako kolem bezvýznamných oblázků. Ze všech těch svatých a světic Božích je nejsvětější Panna Maria. Kdo ji viděl kdysi na Kalvárii pod křížem, jak plakala, netušil, ba ani nemohl tušit, že vidí Pannu, která v prstech přejímá vřeteno příze nových dějin lidstva.

Východní národy si vyprávějí takovou pověst: Bůh už všechno stvořil. Všechno už bylo. Jenom člověka nebylo. Rozhodl se jej stvořit. Sestoupil k velké řece a bral do ruky hlínu. V tom okamžiku jej kousl do prstu rak, který se skrýval v blátě. A z té Boží krví smočené hlíny stvořil srdce první matky. Sv. Jan Zlatoústý přirovnává rodinu k trnovému keři. Sotva se jedna rána zahojí, hned vás píchne druhý trn. Přísloví dodává, že srdce matky by mělo být tak ušlechtilé, aby zušlechťovalo otce i děti. Proto má být srdce matky velmi blízko Boha. U Panny Marie tomu tak je. Ta je blízko Boha proto, aby se za nás mohla přimlouvat. Volejme k ní: „Maria pomoz! Vždyť jsi naše matka!“

A na závěr krátká modlitba:

Až se poslední den schýlí,

k soudu nás pozve tvůj Syn.

Maria, v poslední té chvíli,

za nás oroduj.

Neodmítej dítek svých

v tomto kroku rozhodném.

Po vítězném boji,

ať na tvém srdci spočinem.

         Amen