Kázal o. Vladimír Švirák, jáhen v Bánově

Milí otcové, milovaní bratři a sestry,

     dnešní první čtení z 1. knihy Mojžíšovy, které jsme před chvílí slyšeli, začínalo slovy: „Abram padl tváří k zemi a Bůh s ním mluvil“. Padnout tváří k zemi, to je výraz obrovského pokoření se a hluboké úcty ke Stvořiteli nebe a země. Tímto gestem také člověk vyznává svoji víru, přiznává se k Hospodinu. Takový projev úcty je možné projevovat jedině Bohu. Hospodin uzavírá s Abramem smlouvu a na znamení toho dostává Abram nové jméno. „Nebudeš se už jmenovat Abram. Tvoje jméno bude Abrahám, neboť tě učiním otcem mnoha národů.“ To je slavnostní prohlášení nového povolání. Abrahám si musí uvědomit kam jde a nikdy nemá ztratit ze zřetele, že je poslán samotným Bohem, Hospodinem. Už je starý, bezdětný, ale v Božím příslibu slyší: „Staneš se otcem mnoha národů“. Rozmnožení dětí je však věcí Hospodina, ne Abraháma.

     Tato smlouva platí pro všechny lidi. Abrahám má obnovit porušený vztah každého člověka s Bohem, zachovávat a střežit smlouvu. Má být mužem budoucnosti. On tomu všemu pevně věří. Neví sice, jak se to stane, ale věří, že to, co řekne Hospodin, platí. Nebojme se vsadit na Boží přísliby. Abrahám je slavný právě pro svou velikou víru. Uvěřil Božímu slovu, neodchýlil se od něj, a proto s ním Bůh dělá veliké věci. Když se vrátíme do dějin, zjistíme, že základní směr a orientace je v každé době dána těmi, kteří uvěřili. Máme velmi mnoho, neboť zmůžeme velmi mnoho právě proto, že věříme. O takovou velikou víru stále prosme.

    Připutovali jsme dnes do Brumova, abychom jsme se zadívali na Matku Boží, Pannu Marii. Na té ženě není nic zvláštního, je pouhým člověkem jako my. Ale je i člověkem Božím, a to naplno. Nezáleží na tom, jestli je nebo není vzdělaná, bohatá nebo chudá, záleží na jediném. Bůh si ji vyvolil. Nedopustil, aby, byť na okamžik, byla pod mocí zla a ona mu odpověděla svým „Fiat“ - „Ano, staň se!“ Maria podepsala prázdný list papíru. Uzavřela s Hospodinem smlouvu, stejně, jako to učinil Abrahám. Pro ni je charakteristické právě ono „Fiat“ - Ano k Boží vůli. Vyslovila je jenom jednou, aniž by potřebovala rozumem pochopit cestu, ke které ji Bůh povolal, a ono trvá neustále, až do konce. Její věrnost k Božímu slovu, věrnost k vyvolení a k jejímu úkolu je láska, kterou mu podává v hlubokém mlčení. Maria víc mlčela než mluvila. A když mluvila, tak to byla buď chvála -  „Velebí má duše Hospodina“, nebo vyjádření nepochopení, když nalezne malého Ježíše po třech dnech v chrámě  - „Proč jsi nám to učinil?“, nebo je to jen skromné upozornění, jako v Káni Galilejské - „Už nemají víno“. Jinak mlčí, ale její mlčení není pasivní, není prázdné. Je to hluboký, naplněný, bohatý život uvnitř. Je naplno služebnicí svého Pána.

    Dnes člověk čím dál častěji odmítá sloužit. Chce vládnout jiným planetám a přitom stále hůře vládne sám nad sebou. Nemůže ukočírovat svůj vlastní vývoj, své srdce. Chce poroučet počasí, bouřkám, dešťům, mrakům, aby mu sloužily, ale nemá žádnou moc nad svou proměnlivou náladou, neví,  co s depresí, je bezmocný nad smyslnou bouřkou v sobě. Myslí za něj počítače, internet, ale milovat, žít a trpět musí sám, a to často nedokáže. Dokáže prodloužit život svému pokolení. Dokáže zachránit před smrtí, transplantovat téměř všechny orgány, ale zároveň pouhým mrknutím oka dokáže zničit nový, kvetoucí, nenarozený život. Kdyby chtěl, mohl by za několik málo minut zničit život na celé zemi. Má tu možnost. Sám sebe však zvládnout nedokáže. Je otrokem věcí, které měl ovládat. Nebyl stvořen za tím účelem, aby se stal  otrokem, ale dostal svobodu a byl mu pronajat celý svět. Komu patří člověk, jediná bytost stvořená k Boží podobě a oslavě?

    V každém člověku je veliká touha někomu patřit. A my víme, že bez darování se není lásky. Bez lásky zase není život. Komu tedy sloužit, komu se darovat? Člověk patří Bohu. To vidíme na Marii. Nejkrásnější věcí, kterou můžeme udělat, je říct: „Pane, jsem tvůj služebník. Jsem služebník tvých služebníků“. Patřit Bohu. Bůh se stará o své jmění a nezadržuje ho pro sebe.  Na Marii můžeme vidět, jak se o ni Ježíš, jako o svou matku, rozdělil s lidmi. „Hle, tvá matka“, řekl na kříži. A o každém člověku, o každém z nás řekl Marii: „To je tvůj syn, to je tvá dcera“...

    V neděli vstoupíme do Svatého týdne. Nebojme se stát s Marií pod křížem. Právě tam se stává naší matkou. A věří. Věří tak, jako Abrahám. Neutíká. Necháme-li se jí vést, bezpečně projdeme Velikým pátkem do slávy vzkříšení. Ať jsou letošní velikonoce pro každého z vás opravdu požehnané. Amen