Kázal P. Antonín Kupka, farář v Luhačovicích

Milí bratři a sestry,

jsem tady dnes mezi vámi poprvé. Dovolte mi na začátku takovou otázku. Kolik let už fatimská setkání konáte? "Pátý rok". Ptám se hlavně kvůli tomu, že když jsem tak seděl tady, tak jsem měl pocit, že přicházím do rodiny, že za ta léta, co se tady scházíváte, jste vytvořili okruh lidí, kteří mají rádi Pannu Marii, kteří mají rádi samozřejmě Pána Ježíše, kteří mají rádi církev.

A právě Ježíš přišel na svět proto, aby z nás ze všech udělal jednu správnou Boží rodinu. Víte, že On sám většinu svého pozemského života žil v rodině, v Nazaretě. A když potom začal veřejně působit, měl kolem sebe stále nějaké lidi. Především ty své nejbližší, těch 12 vyvolených a tato rodina se velmi brzy začala rozšiřovat. Bylo ti, jak říká evangelium, 72, které ještě On sám začal posílat do všech městeček a míst, kam chtěl sám přijít. A tím, že tito apoštolové a učedníci chodili ve jménu Ježíšově, uzdravovali nemocné, vyháněli zlé duchy a hlásali Ježíšovo Boží slovo, jak uměli, tak Duch sv. oslovoval skrze ně nové a nové lidi, jež se přidávali k této rodině a ta se začala stále více rozšiřovat a mohutnět.

Je pravda, že když Pán Ježíš jakoby všechno prohrál na kříži, tak se zdálo, že se tato rodina rozpadla. Nezbyl z ní skoro nikdo, jen sv. Jan a Panna Maria, kteří zůstali věrně stát pod křížem. Ale není to přece jen poslední slovo, protože Bůh dokáže skrze svého Ducha z ničeho začít znovu. Tak i ta těžká a bolestná situace, která nastala v této Kristově Boží rodině po Ježíšově smrti, nebyla situace, která skončila rozpadem této rodiny, ale naopak, skrze sv. Ducha znovu Pán shromažďuje tuto rodinu a rozšiřuje ji o nové a nové zástupy, a nakonec, jak sami víte, dnes tady stojíme my, kteří patříme rovněž ke stejné rodině Božích dětí.

A když jsem tu myšlenku Boží rodiny vzpomněl, položme si ještě otázku, co by asi měla mít správná rodina, aby se mohla nazývat Ježíšovou, abychom si mohli říct, že jednou nás Pán Ježíš bude také považovat za členy své rodiny. Jednou budeme všichni stát před Kristovou tváří. Budeme stát i před tváří jeho matky, Panny Marie. A v té chvíli buď v jeho očích zazáří úsměv nebo světlo poznání, světlo přátelství, světlo lásky, jako by chtěl říci: "Ano, ty jsi členem mé rodiny. Patříš ke mně a chci, aby jsi ke mně patřil navždycky. Ježíš ale již v evangeliu mluví o situaci, kdy může říct: "Neznám vás". A to by jistě žádný z nás nechtěl slyšet. Myslím si, že i to je jeden z důvodů, proč sem chodíte. Aby jste se čím dál více stávali spřátelenějšími, blízkými srdcím Pána Ježíše a Panny Marie.

Co tedy máme dělat, abychom byli dobrou rodinou, nejen v této chvíli, nejen jednou za měsíc, ale hlavně tam, kde každý den žijeme, kde máme svůj domov? Napadají mě dvě věci. První věcí je, že charakteristikou rodiny, kterou Pán Ježíš založil, je Jeho přítomnost. Když tam není On a není tam ani jeho matka, tak rodina přestává fungovat. On sám řekl, že jedině tam, kde jsme shromážděni v jeho jménu, a mohou to být jenom dva, nebo tři, On sám je uprostřed nás. Jistě, že je v této chvíli mezi námi přítomen a jeho matka je přítomna i tím, že Pán Ježíš je skryt v eucharistii a tam ho tím lidským viditelným způsobem nevidíme. On je přítomen zde na oltáři a zároveň chce s námi jít tam, kde žijeme, chce být přítomen i v našich rodinách, skrze to, abychom se znovu a znovu ptali sami sebe: Chovám se k tomu svému manželovi, ke své manželce, k dětem, k lidem kolem sebe, chovám se k nim tak, že když si nečekaně položím otázku: Mohl by být v této chvíli Ježíš se mnou spokojen: Mohl by se ke mně hlásit? Mohl by se se mnou pochlubit?, že by odpověď byla kladná? A nebo je to někdy tak, že kdybych si tuto otázku položil, musel bych odpovědět: "Pane, ale teď bych raději, aby jsi tady nebyl". Nebo bych musel říci: "Pane, asi by jsi teď ze mě moc radosti neměl." Sami víte, že Pán Ježíš není ten, kdo by neznal naše slabosti a ubohosti. Vždyť On byl přítelem celníků a hříšníků, ne v tom smyslu, že by miloval jejich špatné chování, ale věděl, že tito lidé, potřebují nejvíce Jeho lásku. A tak se k nám Ježíš sklání i v těch chvílích, kdy selžeme, když si říkáme: Pane, v této chvíli by jsi se ke mně nehlásil", On zůstává věrný, i když, jak říká sv. Pavel, vy jsme někdy nevěrní.

Tak to je ta první věc. Abychom mohli zůstat Ježíšovou rodinou, nestačí jenom tady se společně setkat, modlit se a zpívat, a mít radost, že patříme k sobě. Měli bychom si odnášet tu radost, tu snahu žít s Ježíšem i uprostřed našich domovů, a chovat se k lidem tak, aby se On za nás nemusel stydět, aby On z nás mohl mít radost.

Ale ke každé rodině patří ještě plno dalších věcí, aby ta rodina mohla fungovat a byla dobrá. V této chvíli je aktuální ještě jedna věc. Protože jsme slavili svátek P. Marie Lurdské, a sv. Otec si přeje, aby tento den byl dnem nemocných, tak je na místě, abychom udělovali svátost nemocných. Je na místě si vzpomenout, že rodina a nemoc patří bohužel také k sobě. Která rodina nemá nějakého nemocného nebo neměla nějakého nemocného? Každá rodina si je vědoma toho, že jsou situace, ve kterých je najednou potřeba změnit trošku styl života a přizpůsobit se tomu, aby nemocný mohl dostat naši péči a naši lásku.

Vzpomínám si na jednu rodinu, kterou jsem chodíval navštěvovat. Měli babičku, která se nemohla ani pohnout, byla strašně nemocná, každý sebemenší pohyb jí působil bolest, jen ležela. A když jsem tam přišel, tak její dcera se o ni velmi pečlivě starala, byla hezky, čistě oblečena a její tři dcery, vnučky této babičky, také stály blízko a pomáhaly své mamince. Nikdy na tento obrázek nezapomenu, protože jsem si tehdy uvědomil, že tato dcera nemusí mít o sebe do budoucnosti strach, protože naučila i své děti starat se a pečovat o nemocnou babičku. Naučila se sloužit nemocným, naučila je všimnout si nemocného, naučila je mít soucit s tím, který je vedle nich a kterého Bůh navštívil nemocí. To je pro každého z nás obrovská zkušenost, že co zasíváme, to také sklízíme. Když se snažíme pomoci nemocným lidem, když se snažíme je navštívit, když jim prokážeme kousek lásky, tak ono se to jakoby střádá a potom, až nás Bůh navštíví, oni nám to vrátí tím, že na nás nezapomenou.

Ale to, co platí, milí bratři a sestry, v té malé rodině, to platí i v té naší velké rodině, v církvi. Církev je obrovská rodina, která má také své bolesti, také své nemocné. Kdysi jsem byl v Itálii, je to už čtyři roky, s bratry kněžími, bylo to kousek od Padovy, a tam jsme navštívili dům, který nese název - Dům prozřetelnosti Boží svatého Antonína. Dům byl postaven v 60. letech a tamnější biskup, který v té diecézi v těch letech nastoupil, dělal vizitaci, navštěvoval farnosti a všiml si, že je hodně nemocných lidí a že by pro ně bylo potřeba něco udělat. Tak dal dohromady tak velké dílo. Dnes je tam umístěno 800 tělesně i duševně postižených, o které se obětavě starají spousty lidí. Ale co je zajímavé, ten kněz ředitel nám řekl: "Náš obrovský dům je vydržován čistě z Boží prozřetelnosti". My jsme se ptali, jak je to možné a on řekl, že spoléhají jen na Boží prozřetelnost. A vysvětloval nám, že už se jakýmsi způsobem zaužíval způsob, jak která farnost, jak která část, jak který podnik pravidelně přispívají na to, aby tento dům mohl dál fungovat. Proč to říkám? Uvědomujeme si, že církev nikdy nezapomínala na své nemocné bratry a sestry?

Bratři a sestry, P. Maria je naše matka. Ona také nezapomíná na nemocné, jako každá dobrá matka. Stačí vzpomenout na všechna poutní místa, jak se tam lidé s důvěrou obracejí, nejenom se svými těžkostmi a bolestmi těla, ale i se svými problémy, ať už osobními nebo rodinnými. Víte, že už se v Lurdech událo mnoho zázraků, že tam bylo mnoho lidí uzdraveno. Ale co je nejhlavnější, není jenom to, že P. Maria má pochopení pro naše nemoci a vyprosí častokrát lidem tělesné zdraví, ale hlavní je to, že nikdo z těchto poutních míst neodchází bez obnovy naděje. Poněvadž pro každého, kdo je navštíven nemocí, je nejhorší to, že si uvědomí, že neví, co ho čeká. Cítí, že vstupuje do období plného nejistoty, a také i období, které může skončit i odchodem z tohoto světa. V té chvíli je to pro každého zkouška naděje, zkouška víry.

Vzpomínám na sv. Bernardetu, o které její životopis píše, že se modlívala k P. Marii a ta jí jednou řekla: "Ten pramen, který jsi ty pomáhala vlastníma rukama objevit, nabídnout lidem, který se stane zdrojem uzdravení pro mnohé", a už za jejího života byli mnozí uzdraveni, tak "ten pramen pro tebe není. Ty zdraví z tohoto pramene nedostaneš. Na světě budeš mít bolest, ale po smrti budeš šťastná.

Je to takové zvláštní, že právě ta, která se stala prostřednicí těch některých darů, které P. Maria rozdává v Lurdech, z těchto darů nemohla přijmout dar zdraví. Ale proč to asi tak P. Maria udělala, proč jí řekla, že to pro ni není? Možná proto, že chtěla zdůraznit, že největší dar, který chce dávat na tomto místě, na všech poutních místech a každému, kdo se k ní obrátí, není dar tělesného zdraví, je to především dar naděje, dar víry, protože Pán Ježíš nepřišel na svět proto, aby nás všechny uzdravil, abychom jsme se měli dobře. On přišel proto, abychom my mohli mít jednou podíl na Jeho životě. A k tomu si potřebujeme uchovat především to zdraví duše, tzv. víru, naději a lásku. Kéž nám P. Maria svojí přímluvou vyprosí a obnoví v nás tyto velké dary.  Amen.