Kázal otec Andrzej Bystrzycki  farář ze Štítné nad Vláří

Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!

Dnes bych k vám chtěl promluvit o setkání Ježíše a Jana Křtitele, o kterém jsme dnes mohli slyšet v evangeliu. Jan Křtitel nemůže osobně přijít za Ježíšem, protože je ve vězení. Ale kdysi k takovému setkání došlo.

Bratři a sestry, určitě si dobře pamatujete tu scénu, kdy Maria přišla navštívit svou tetu Alžbětu. Při přivítání ji oslovila takovým obyčejným způsobem, jak bylo tehdy zvykem a popřála jí dobrý den. A tehdy Marii Alžběta říká, jak se její dítě při zaslechnutí Mariina pozdravu radostně pohnulo v jejím lůně. To byl Jan Křtitel. Když uslyšel Ježíšova slova, radostí se pohnul v lůně své matky Alžběty.

My dnes přicházíme, abychom se zde setkali s živým Bohem doprovázeni Marií. Dnes se - jak kdysi s Alžbětou - setkává s námi. A naše setkání by mělo být jako setkání Ježíše a Jana Křtitele. My bychom měli být jako Jan Křtitel: nechat se oslovit Marií, slyšet a poznat Ježíše. Maria pozdravuje tolikrát, kolikrát člověk otevře své srdce a začne se modlit k nebeskému Otci skrze ni. Zvláště když se modlíme modlitbu Anděl Páně, která je svým způsobem modlitbou adventu, může být zasaženo naše srdce, stejně jako srdce Alžběty. Může být zasaženo radostí, radostí, kterou prožil i Jan Křtitel z pocitu rozkoše Boží přítomnosti.

Jak málo v dnešní době zakoušíme Boží přítomnost. jak moc nám schází. A proto jsme tak slabí, proto tak často zoufalí, malomyslní. Klesáme, hřešíme, vzdalujeme se od Boha. Nemáme radost v srdci, nenosíme to nadšení, které nosil Jan Křtitel. Hlásal Boží příchod, tolik vybízel k přípravě cesty Pánu. I to dnešní čtení nám říká, že je možné neklesat na mysli a nepřestat vnímat Boží přítomnost. Maria byla plná Boží přítomnosti, protože ji dokonce nosila ve svém lůně. Ale Jan Křtitel už ne. Stačila moabská poušť, kde stála věznice, ve které byl Jan Křtitel vězněn. Musel poslat učedníky, aby se zeptali toho Ježíše, kterého kdysi ucítil jako svého Pána a Spasitele a zajásal radostí. Musí se zeptat: „Jsi ty opravdu tím Mesiášem?“ V tomto okamžiku je Jan Křtitel blízký každému z nás. Je malomyslný a zoufalý. Nezakouší Boží přítomnost. Maria nás však spolu s ostatními svatými učí umět na Boží přítomnost a Boží navštívení, při němž se naše srdce pohne radostí, pamatovat. Ježíš musí sám říct Janu Křtiteli, že je Mesiášem, Pánem, musí mu to připomenout. Chce to říct i nám. Kdy ty jsi naposled prožil okamžik Božího navštívení? Kdy naposled tvoje srdce pociťovalo Boží přítomnost? Dnes je pravý čas, aby si každý z nás na to vzpomněl, protože i ty, bratře a sestro, prožíváš čas malomyslnosti. Nestyď se za to. Bůh tě za to nechce trestat, nechce ti nic vyčítat. On ti chce jen připomenout skrze Marii, že jednou to bylo, co tě už navštívil. Bůh totiž každého člověka navštíví alespoň jedenkrát. To proto, aby se mu dal poznat, aby člověka přesvědčil o své existenci. Tak přesvědčil Pannu Marii i Jana Křtitele. Maria na to nikdy nezapomněla, nikdy. Ježíš přece od ní odešel, hlásal po celém Judsku, Galilei, Samařsku a ona pořád nosila ve svém srdci myšlenku Božího navštívení. Bůh navštívil i mě. Bůh navštívil i tebe a přeje si, aby jsi na to nezapomněl.

Je však velký rozdíl mezi navštívením a Boží přítomností. My si to často pleteme. Bůh je stále přítomen v našem životě, navštěvuje naše srdce. Jednou v Lurdech, v tom velkém mariánském poutním místě ve Francii se setkalo několik set lidí, aby prosili skrze přímluvu Panny Marie za uzdravení. Bylo tam spousta nemocných na vozíčcích. Mezi lidmi, kteří vedli modlitby, byl i bratr Filip ze společenství Blahoslavenství. Bratr Filip vzpomíná, že toho dne skrze přímluvu Panny Marie uzdravil jednoho člověka. V první řadě mezi vozíčkáři, když se modlili, najednou jeden z nich, jež od malička nechodil, vstal a začal sám chodit, radoval se, skákal radostí, protože jej Bůh navštívil svým uzdravením. Bratr Filip si tehdy položil několik otázek. Proč tento člověk? Proč jenom on? proč ne víc a proč ne jiní lidé? Zbožnější lidé častěji navštěvující toto místo jsou stále nemocní a tento člověk je uzdraven! Za několik týdnů se bratr Filip setkal s jedním vozíčkářem, který v ten den byl také tomu uzdravení přítomen. Řekl mu o své pochybnosti a vozíčkář mu odpověděl: „Já jsem byl vedle toho uzdraveného. Když jsem viděl jak vstává z vozíku, jak jej Bůh uzdravuje, moje víra opravdu vzrostla. Já jsem uvěřil, že Bůh je mezi námi přítomen. I když nenavštívil mě, navštívil toho člověka. Uvěřil jsem. A teď, když mi zbývá pár týdnů života, umírám klidně, protože vím, ke komu jdu, vím, že on žije, vím, že mě přijme, že je.“

My, bratři a sestry, potřebujeme toto přesvědčení. Musíme mít oči otevřené, abychom to Boží navštívení mohli vidět, třeba na druhých lidech, protože Pán přichází navštěvovat, jako navštívila Panna Maria Alžbětu. Též ve Francii, ale na jiném setkání došlo k uzdravení. Vedle uzdraveného stáli dva mladí lidé, pankáči v koženných bundách. Když si toho uzdravení lidé kolem všimli, žasli radostí, chválili Boha, každý se chtěl na uzdraveného podívat, a kdo ho viděl, byl dojat, že chromý stojí, chodí, může pohybovat svýma nohama. Ti dva pankáči jen pokrčili rameny, ťukli se do čela a odešli pryč. Bůh nabízí různá znamení své přítomnosti, to znamená, že zvláštním způsobem navštěvuje některé lidi. I Panna Maria nás vede k tomu, abychom se dokázali otevírat tomuto navštívení. Ona sama bude často poslem navštívení. Ona přivede Krista do našich srdcí, abychom prožili Boží navštívení jako Jan Křtitel. Když toto navštívení dokážeme vnímat, zajásáme ve svém srdci jako zajásal Jan Křtitel. A potom skončí okamžiky našich duševních krizí a přijde Bůh. Tak se dostaneme z malomyslností. Jan Křtitel po svém setkání s Ježíšem za několik týdnů umírá, ale ví, že byl navštíven Bohem, že jeho pochybnost byla chvilková, jen na okamžik. Umírá jako velikán. „Není většího člověka narozeného ze ženy, než Jana Křtitele.“

Kéž, bratři a sestry, tato slova platí i o nás. Kéž by pak, až budeme odcházet z tohoto světa, mohl někdo o nás říct - to byl veliký člověk, člověk velké víry. Budeme plni radosti a pokoje, který měl Jan Křtitel. Prosme dnes Pannu Marii, aby nám okamžiky Božího navštívení připomínala, aby, když přicházíme do tohoto chrámu, když ji zde vidíme v podobě této nádherné sochy, abychom si připomněli, kolikrát již Bůh skrze ni přišel. Kolikrát jsme při těchto setkáních vnímali okamžiky navštívení, kdy Bůh před našimi zraky zasáhl srdce konkrétní osoby. Nikdy nezapomenu na svědectví paní, která zde vyprávěla o záchraně svého vnuka z pod kol jedoucího vlaku skrze přímluvu Panny Marie. Bůh konkrétně navštívil tuto rodinu. On je. On žije. Maria žádá, aby si tuto skutečnost každý z nás uvědomil. S radostí můžeme očekávat svátky vánoční, protože Kristus se skrze navštívení narodí v srdci každého z lidí. Kéž se narodí, kéž nás navštěvuje a kéž se dostáváme z našich slabostí a malomyslností díky pomyšlení na okamžik Božího navštívení. Amen