Kázal P. Jirí Lukáš Šebák, OFMCap.

Chtěl bych se spolu s vámi, bratři a sestry, chviličku zamyslet nad Pannou Marií. Nad tím, co samotné Písmo sv. o Panně Marii říká. Nechci opakovat, co častokrát o Ní říkají lidé, a co nám někdy brání pochopit její velikost.

   Snad to největší, co kdo o Panně Marii řekl, jsme slyšeli dnes na závěr evangelia. Její příbuzná Alžběta říká následující slova: „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“ Je to další z evangelijních blahoslavenství, kromě těch, které řekl Pán, a nejen jak je máme zaznamenány v Matoušově evangeliu. Je to jakési podhoubí všech blahoslavenství, ze kterého ta ostatní mohou vyrůst. Tam, kde se Bůh u člověka nesetká s postojem víry, tam, kde se Bůh u člověka nesetká s vnitřním postojem přijetí Boha do svého  života, tam se nemohou, bratři a sestry, naplnit ostatní blahoslavenství, která říká.

   Co znamenalo pro Matku Boží uvěřit v to, že je plná milosti? Jak říká evangelista Lukáš, uvěřit v to, že ona počne Božího Syna? Vzpomínám si na slova,  spisovatele Charlese de Foucaulda v jedné z jeho knih. Popisuje, jak procházel pouští a setkal se zde s domorodými obyvateli a podařilo se mu s nimi navázat přátelství. Říká: „Moje oko ulpělo na jednom krásném páru mladých lidí, kteří byli zasnoubeni. Věděl jsem, že se mají brát.“ Potom od toho kmene odchází a po několika letech se vrací. Jednoho z domorodců se ptá: „Jak se daří těm mladým lidem, kteří se měli spolu vzít?“ Po této otázce vidí, jak se mění klima uprostřed celého kmene. Pak pozdě v noci si ho jeden jeho přítel bere stranou a říká, co se s těmi mladými stalo, konkrétně s tou mladou dívkou. Říká: „Ona byla ukamenována, protože se ukázalo, že v okamžiku, kdy uzavřeli sňatek už nebyla pannou. A proto ji podle místního zvyku museli vyvést z vesnice a její otec byl první, kdo po ní musel hodit kámen.“ A autor dodává: „Tehdy jsem pochopil, v jaké situaci byla Maria, když se setkala s Božím poslem. Tehdy jsem pochopil velikost a dramatičnost jejich slov: „Buď vůle Tvá!“ Ona byla úplně ve stejné situaci.“

   Další, co vidíme v životě Panny Marie je to, že Ona je milosti plná, jak říká evangelista Lukáš. Chci se ptát spolu s vámi, co to znamená pro člověka, co to znamená pro Marii být omilostněn Bohem. Co znamená, že člověk je plný milosti? Ve Starém zákoně najdeme dva odlišné významy slova milost. Ten první znamená něco jako krása, kterou člověk má. Stačí si vzpomenout na Píseň písní, kde snoubenka ženichova je právě těmito termíny popsána. Je to ta, která je omilostněna. Ale to je jen jeden a nyní pro nás nepodstatný význam slova milost. Jistě, že Panna Maria byla krásná, ale její krása spočívala v něčem hlubším a podstatnějším. A to je druhý význam slova milost, jak ho nacházíme ve Starém zákoně, a je korunován okamžikem zvěstování. Znamená, že člověk, který je Bohem omilostněný, žije v situaci, kdy se k němu Bůh jedinečným způsobem sklonil. Tak vidíme, že žít v milosti, znamená žít v příklonu Boha.

   Ale ptejme se konkrétně. Jestli jsem řekl, že nejenom Maria je omilostněna, ale každý z nás, tak jak máme žít, abychom zůstávali v milosti? Aby se na nás nevyplnila ta hrozná slova, která říká apoštol Pavel Římanům,, že by Boží milost v nás zůstala ležet ladem.

   Tudíž, bratři a sestry, jak žít? Stačí se podívat na postavu Panny Marie a na to, co uvedlo dnešní evangelium a co dále bychom našli v evangeliu sv. Lukáše. Ptejme se, jak reaguje Maria na to, že Bůh se k ní sklání jedinečným způsobem, že ji zahrnuje svým milosrdenstvím. Pochopitelně Bůh obdarovává člověka. Žít s Bohem pro nás křesťany neznamená na prvním místě něco pro Boha dělat, ale přijat Boží dar, který Bůh člověku nezaslouženě dává. Maria je toho vzorem. A poté, co rozpoznáme, každý osobně, tak jako Maria, konkrétní obdarování Boha, je potřeba, abychom se postavili do nejpřirozenějšího Mariina postoje, který jsme slyšeli na závěr evangelia. Maria řekla: „Velebí má duše Pána a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli!“ Tedy jak má žít člověk, který je obdarován Bohem, který konečně procitne a uvidí Boha ve svém životě, který pochopí, že Bůh netrestá člověka, ale že jej miluje tak, jak to objevila Maria? Je pravda, že tomu způsobu prokazování lásky pokaždé nemusíme rozumět. Tou základní odpovědí každého z nás má být vděčnost, chvála, klanění, adorace.

   Možná řeknete, že v Mariině Magnifikatu nenacházíme jediné slovo, kterým by Maria Boha chválila v našem významu. Ne proto, že ta původní řeč Panny Marie (je to řeč semická) nezná naše slovo chvála. Když Izraelita viděl, že Bůh ho obdaroval, tak jednoduše a prostě žehnal Bohu. Když si uvědomil, že Bůh žehná jemu, on „chválil“ Boha tím, že vyvýšil jeho jméno, že mu v duchu zpětně vrátil, co mu Bůh daroval, že byl vděčný vůči němu, protože viděl, že žije v totální životní závislosti na Bohu. Jestliže jsme skutečně dětmi Panny Marie, tak by to mělo platit v životě každého z nás.

   Svatý František z Assissi říká pro mě jednu úžasnou myšlenku, v čem spočívá hřích člověka. Člověk po té, co mu Bůh něco dá,  si to přivlastní, schová pro sebe, nerozdělí se o to s bližním a v duchu to nevrátí Bohu. Tento člověk není chudý duchem. O Marii víme, že o ní platí všechna evangelijní blahoslavenství. Ona je tichou, chudou v duchu, čistou, pokornou. Tak tedy přijměme Mariinu výzvu k životu s Bohem.

     Bratři a sestry objevme jako Maria konkrétní celoživotní obdarovávání ze strany Boha. Po té, co jej objevíme, nenechme si ho pro sebe, ale buďme vděčni Bohu. Kéž o nás platí, že milost se stane pramenem naší radosti. V řečtině jsou slova milost a radost stejného kořene. Milost se řekne řecky charis a radost je chara. V Marii vidíme jak se tato dvě slova skutečně spojují, Maria se dokáže radovat v milosti a radost v Ní není oddělena od toho, čím ji Bůh obdarovává. Kéž se tedy dokážeme nechat inspirovat tou, která je zrcadlem církve. Jak říká papežský kazatel v jedné své knize: „Maria je pro církev zrcadlem, kterým církev hledí. Učí se od Ní jednat s Bohem, žít s Bohem. Církev v Marii objevuje to, čím má být, a také to, čím jednou jako oslavená bude. Amen