Kázal otec Wladyslaw Ciaglo MIC

Milovaní bratři a sestry, milé děti, drahá mládeži. Přicházíme dnes jako každý měsíc, abychom rozjímali o Panně Marii, o jejím životě a srovnávali život náš s životem Jejím.

    Ve svém životě zakoušíme těžkosti, které mnohdy přichází zcela nečekaně. Tehdy je dobré si připomenout závažnou skutečnost naší víry: Pokud tyto problémy přijímáme bez reptání, v pokoře, v důvěře v Boží moc, sílu a milosrdenství, potom Bůh projevuje svou moc, ujímá se řešení, naše trápení zužitkuje a proměňuje v dobro.

Přemýšlím nad tím, co se dnes stalo. Jedna paní upadla do bezvědomí. Zachraňovali jsme ji, na chvíli ožila, ale srdce bylo slabé, zemřela. Smrt je pro nás projev zla. Je dědictvím hříchu. Každého člověka Bůh stvořil pro život a přeje si, aby každý člověk žil. Jestliže i smrt přijímáme v pokoji a důvěře, Bůh ji proměňuje v naše dobro, v život věčný. A proto se učíme nikdy nezoufat a s nekonečnou pokorou přijímat vše, co v životě potkáváme. Přitom nikdy nepochybujme o Boží moci, lásce a milosrdenství. Nemoc, smrt jsou pro nás v jistém smyslu nevyhnutelnosti. A proto především tenkrát prosme Boha o důvěru a pokoj. Rozjímejme nad otázkou smrti v přítomnosti Panny Marie. Ona byla sama přítomna kruté smrti svého Syna. Pokusme se vžít do této chvíle. Myslela tenkrát na Ježíšovy bolesti nebo už na Jeho vítězství, na Zmrtvýchvstání? …  Touto pravdou Bůh dnes oslovuje každého z nás.

Koncem našeho pozemského života je smrt. Ale není koncem života. Byli jsme přece Bohem Otcem stvořeni z lásky a pro lásku. On svou Lásku do nás vložil a v této lásce máme dozrávat. Hříchem se ale všechno tak zamotalo, že už ani nepoznáváme, co je v našem životě nejdůležitější a co je láska. Ocitáme se v situaci zákoníka, který přišel za Ježíšem s otázkou: „Co je v životě nejdůležitější?“ Sobota? Půst? Dobrý skutek? Modlitba? Čeho se držet především?“ Ježíš odpovídá: Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí. To je největší a první přikánzání. Druhé je podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Ježíš zdůrazňuje lásku. Ona je nejdůležitější v našem životě.  Jestliže každý člověk je stvořen pro lásku, zvlášť je to výrazné u ženy.

Jsme na pobožností věnované Panně Marii. Ženě, která je požehnaná mezi ženami, a proto bych se rád s vámi podělil o úvahy o životě ženy ve světle lásky.

Srdce ženy, zdá se, je první všude tam, kde se rodí láska. Je nádobou určenou k naplnění láskou. Ale pouze lidská láska nestačí. Jen nekonečná láska Boží je schopna tuto nádobu naplnit až po okraj, protože jenom Bůh, tvůrce duše a srdce ženy může dokonale vnímat nejhlubší potřeby jejího života a lásky.

Když žena nežije lásku, kterou ji Bůh zahrnuje, strádá. To lze jasněji pozorovat v případech ztráty milovaného manžela, kdy na ni doléhá opuštěnost a zoufalství, protože se na svého manžela silně navázala. Jindy zase si můžeme všimnout jak žena prožívá zklamání v lásce, protože v životě nedostala opětovanou lásku ani od manžela ani od děti, od nikoho z blízkých. Je mnoho dalších příkladů, toho, že lidská láska je omezená a nikdy nemůže naplnit srdce stvořené pro lásku bez hranic, pro lásku Boží. Ženy po poznání této pravdy přicházejí k Bohu. Když mluvíme o lásce, máme na mysli lásku, kterou vystihuje  řecké slovo „agape“. To je láska, kterou nás miluje Ježíš, láska která se neustále obětuje a která se neustále dává. To je také láska Panny Marie. Tehdy, kdy je nejmenší důvod milovat, miluje, je schopna přijmou ponížení, výsměch. A právě tehdy se malá láska stává láskou velkou, a člověk je schopen prosit Boha: „Otče odpusť“. K takové lásce jsme povoláni a k takové lásce máme dozrát. Biskupové, kněží, řeholníci, řeholnice, manželé, ovdovělí, osamělí i svobodní. To je láska, se kterou se vstupuje do nebe.

Během života se každému stává, že jeho láska selže. Přicházejí okamžiky, kdy člověk začíná od začátku. Jsou to ty chvíle, kdy se rozhoduje pro pravou lásku. V některém období života člověk prožije nepochopení a zklamání od jiného člověka. A pak k němu znovu hledá  cestu. Cestu k člověku, který mu byl Bohem svěřen. Mladí lidé se rozhodují pro lásku v manželství. Zastavme se na okamžik nad láskou dvou lidí, začínajících si věřit. Z jejich vzájemné důvěry vzniká láska, se kterou pak přicházejí před Boha. Proč právě před Boha? Zeptejme se jinak. Kam jinam mají přijít se svou láskou než před Boha? Proč? Protože Bůh lásku posvěcuje, rozmnožuje a upevňuje. Mnozí jste přijali svátost manželství. Do kostela jste přišli sami dva a odcházeli jste společně s Kristem tři. S Ním máte záruku odpovědnosti za lásku, záruku pevného vztahu. Každou svátost provází proměna. Když rodiče přinesou dítě ke křtu a ono je ve Jménu Otce, Syna i Ducha svatého pokřtěno, pak si odnáší nejen své dítě, ale už i dítě Boží. Tak i láska se kterou k Bohu přicházíme, už není jen lidskou láskou, ale i láskou Boží. Bůh ji posvěcuje a proměňuje. Stejně tak na obětním stole v rukou kněze se uskutečňuje tajemná proměna, kdy chléb se stává Eucharistií. A všichni poklekáme, protože je to Kristus, náš duchovní pokrm.

    Při svátosti manželství se lidská náklonnost proměňuje. Do manželského svazku vstupuje sám Bůh. Je dobré napsat si doma na dveře: „Kde jste dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed vás“. Bůh je tam, kde jsme se setkali v jeho jménu. A manželství snad není setkání v Jeho Jménu? Bůh v našich domech nebydlí? Když jste před Bohem v kostele slíbili lásku, úctu a věrnost svému partnerovi, tak jste ji slíbili i Kristu. Tehdy se ve vašem životě všechno proměnilo a vy jste začali všechno dělat pro manžela, manželku, rodinu a tím i pro Krista. On všechno posvěcuje: manželský život, výchovu dětí, dobré skutky. Často jsou pro ženu práce doma opakující se pořád dokola únavné. Je doma s dětmi, uklízí, vaří, a myslí si, že tuto práci nikde není vidět a také jí nikdo ani nepoděkuje. Obdivuji sv. Františka, který měl v srdci touhu stále mluvit o Bohu. Tradice říká, že kázal i  přírodě, protože stále žil s Kristem. Podobně jako sv. František pamatujme na to, že cokoli děláme doma, v práci, nikdy to neděláme sami. Proto je užitečné, vše vědomě dělat s Kristem. I ty běžné domácí práce. A Kristus si naše počínání, naše úkony píše ve svém srdci, nejenom do knihy, jak se to zmiňuje ve Starém Zákoně. Ježíš vše píše do svého srdce, protože On se našeho srdce dotýká. Je životním partnerem každému z nás. Partnerem, který se nám věnuje. Partnerem, který očekává naše opětování lásky. I přes manželskou lásku dozráváme až k Jeho lásce a k Němu samotnému. Kdyby vás např. opustil manžel, kdyby odešel a vy jste zůstaly stát na cestě. I tehdy zůstaňte věrné Kristu, protože svazek  s Kristem je jenom jeden. On je s vámi, On neopouští, On je s každým, kdo se mu svěří. A je s Ním je možné unést tíhu tragických a těžkých situací, které nás raní a berou nám sílu. Kristus jde s námi. Svátost manželství prožíváme s Kristem, který neopouští, který vynahradí všechny ztráty, jen ať Mu  zůstaneme věrní. Jinak by skutečně nebyl Spasitelem, kdyby neuměl nahradit to, co  život vzal. Bůh má dost času i moci na to, aby nám nahradil vše, čím život každému ublížil, jen když zůstaneme s Ním. To je jediná vážná podmínka. „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“

Řekl mi jednou jeden pán: „Co se mnou bude? Manželka ode mně odešla po dvou letech manželství. Později jsem si vzal mladší děvče. Máme tři děti, chodíme do kostela. Nemám žádnou šanci před Bohem?“  Před Bohem máme šanci vždycky. Lidem se to zdá nemožné, ale ne Bohu. Před ním máš šanci vždycky. Jestli budeš celým srdcem toužit po nebeském pokrmu, který dává silu, přijde čas, že budeš moci jít ke sv. zpovědi a ke sv. přijímání. (Ježíše Krista v Eucharistii lze přijímat pouze tehdy, když se dodržuje každé Boží přikázání, to znamená v tomto případě i šesté. Jsou lidé žijící v páru, kteří si navzájem pomáhají, ale přitom zachovávají šesté přikázání, to znamená, že žijí jako bratr se sestrou. Tehdy mohou prostřednictvím faráře požádat otce biskupa o povolení přistupovat ke sv. zpovědi a sv. přijímání.)

Naše víra nezná situaci, že ti Bůh nemůže pomoci, že ti nemůže dát , co obzvlášť  potřebuješ. Někdo se ocitne v těžké situaci a řekne, že se to již nedá napravit, vychovává děti a nějak věří, že Bůh o nás ví a zná tisíce způsobů, jak nám dát alespoň své požehnání a jednou vše vyřeší a budeme překvapeni. Jak? Tato cesta je pro mnohé velmi složitá, náročná a těžká. Proto choďme cestou přímou, ne komplikovanou, komplikovanou k životu náruživosti. Pojďme cestou jednoduchosti a prostoty, cestou, kterou šla Panna Maria. I ta jednoduchost je někdy náročná a stojí nás hodně, abychom byli prostí. Jedna žena mi vyprávěla: „Když mi odešel velmi brzy manžel, bylo to se mnou zlé. A právě tehdy jsem uzavřela nový sňatek, bylo to neplatné manželství. A když jsem v kostele, nikdo si nedovede představit, jak trpím“. Zvláštní slova. Přichází do kostela a zde trpí. „Nejvíce trpím, když vidím jít lidi ke sv. přijímání a já nemohu.

Divím se těm, kteří ke sv. přijímání jít mohou a nejdou.“ Myslím si, že tento případ,  je zvláštní z toho důvodu, že Bůh se této ženě dal poznat skrze její zkomplikovaný život. Tak se  ptám - Kdo zná více Boží lásku? Ten, který stojí a nejde ke sv. přijímání, nebo ten, kdo složitostí svého života  trpí tím, že nemůže jít ke sv. přijímání a nemůže se tak setkat s Kristem? Kdo více miluje?

Opravdu  v lásce se dozrává, dospívá a to během celého života. Spolu s Kristem, ve svých rodinách. Kolik je příležitostí, abychom poznávali chuť lásky a bohatství života? Láska  dozrává v oběti, a proto vždy, když máme příležitost k oběti, máme příležitost k lásce. Na Západě vyšla knížka pod názvem „Láska bez slz“. Ale taková  láska neexistuje, protože slzy, to je oběť a někdy i bolest. Žena obdržela do svého srdce silné frekvence obětavé lásky. Je schopna prožívat a překonávat bolest jak v  manželství tak i v mateřství. V manželství se setkávají lidé různých povah (výchova dětí v rodinách s velkými rozdíly mezi výchovou muže a výchovou ženy). Muž vše prožívá zcela jinak, a přece  tito dva lidé dokáží spolu žít, obdarovávat se láskou a svou různorodostí se doplňovat. Někdy se zdá, že  manželství nevyšlo a říkáme: Proč právě já mám takto trpět? Jiné ženy jsou šťastné, chodí se svým mužem  na procházku, do kostela , muž jim pomáhá a věnuje se jim. A ten můj muž, škoda mluvit. Možná, že ti Bůh tak důvěřuje a dal ti právě tohoto člověka na starost. A on jednou řekne: „Bez tebe bych dopadl ve svém životě velice špatně.“ Nevíme všechno,  ale víme, že Bůh nás neopouští. A právě v takových situacích láska dozrává. Je to  skrze bolest v srdci ženy. Dozrává v důvěře Bohu, aby naše srdce zahojil, aby  rány přestaly krvácet a abychom se stali silnými v lásce. Víme, že církev dovoluje i manželskou rozluku. To je v těch případech, když manželé neberou na svá ramena kříž vzájemného pochopení a spolužití. Někdy se stane, že muž propadne alkoholu a chodí každý den domů podnapilý. Děti trpí, žena trpí, muž je i bije. A my obdivujeme tu obrovskou ženinu statečnost.  Někdy si žena připadá jako služka, jako trpitelka, jako mužova ošetřovatelka. Může to tak být a někde to tak  dokonce je. A těchto situacích je těžké věřit, že nic není úplně zbytečné. A přesto, když tyto těžkosti prožíváme ve víře, když se rozhodneme od Boha přijmout pomoc a otevřeme Mu své srdce, nic neztratíme. Naopak budeme získávat stále více a více lásky. Člověk plný víry je právě v těchto situacích schopen široce otevřít srdce Božímu působení. Je zajímavé, že tento člověk už nemluví o tom, že je trpitelem nebo obětí svého manžela. Když nás Bůh stvořil, tak si všechno důkladně promyslel. A stále nás vyzývá k hlubokému zkoumání jeho díla i přítomnosti Panny Marie. Ona ve svém srdci prožívala sedm hlubokých ran mečem. My též, když prožíváme sedm ran, dozráváme v agape, v té obětavé lásce. Je deformující, když  člověk vzrůstá a najednou se zastaví nebo začne klesat. Moji milí, jsme stvořeni k tomu, abychom si vzájemně pomáhali při vzrůstu lásky, abychom si nedělali problémy, ale přispívali k rozvíjení druhého. To obsahuje i  přijetí různých napětí, která vyplývají z nezralosti druhého člověka a on prožívá situace jinak než my sami. Prosme  o moudrost, o pochopení a o sílu uskutečňovat projevy obětavé lásky. A přes malé oběti přijde chvíle, kdy už budeme zralí pro velikou lásku a pro velké oběti, které přináší především nemoc a smrt. A my si tenkrát  nebudeme zoufat,  protože už  budeme bezpodmínečně věřit.  I měsíc květen je příhodný k tomu, abychom naslouchali Panně Marii, když chce  mluvit o lásce. Ta má být pěkná jako květ. Má kvést, být živá, krásná, bohatá... Vnímáme rychlé jarní proměny. Jaro dozrává, květ se proměňuje v plod, srno, ovoce. Stejně tak to, co vzniká z krásné lásky, mění se v úrodu, v užitek. Pokusme se ve svém životě proměňovat  krásu pochopení, krásu víry a lásky v ovoce. Aby naše láska mohla dozrát, nechejme ji proměňovat Kristem a to právě v těch situacích, kdy je nám  těžko. Bůh se nás dotýká, zve nás k proměně, v nezdarech, ve zkouškách, v selháních, v nemoci, ve smrti. Je dáno, že pozemská krása rychle pomíjí. To platí jak ve světě přírody tak i ve světě lidském, i krásný vzhled u žen podléhá této pomíjivosti. Pouze láska může krásu člověka zachovat. Ten kdo miluje, stále zůstává krásný. Jednoduchý recept na krásu, že? Ať vás proměny měsíce května povzbuzují k proměnám obětavé lásky. A Panna Maria ať vás provází, abyste dokázali  spolu s ní využívat příležitosti k projevům lásky vůči  Bohu a bližnímu. Amen.