Kázal o. Pavel Ryšavý, kaplan ze Slavičína

Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!

Jenom několik slov, několik vět, jak říkal o. Wladyslaw, abych vás povzbudil. Pokusím se o to.

Nedávno vyšla kniha, která se jmenuje: „Maria, zrcadlo církve“. Maria je vzorem pro církev a církev, to jsme my. Každý z  vás si určitě všimnul, jak je Panna Maria nejčastěji znázorňována. Velmi často, především na Východě, je znázorňována s dítětem Ježíšem. Zde je důležité si uvědomit, kdo stojí ve středu naší křesťanské víry, že je to vždy Maria s Ježíšem. Maria drží dítě Ježíše v náručí a to tím způsobem, jako by jej nabízela, jako by jej chtěla darovat. Možná, že jsme si to nikdy tak neuvědomili, ale toto gesto je patrné nejen na obrazech, na sousoších, ale především na ruských obrazech - ikonách. Jako by nám chtěla říci - "On je Pravda, On je Život, On je cesta, která vede do Božího království“.

   To je také úkolem církve. I církev má a musí být věrná tomuto poslání, má ukazovat, má vést člověka do Božího království. Církev se tak stává znamením mezi jednotlivými národy, spojuje je.  To dokazuje svými dokumenty, svými spisy, svým učením. Ideální však by bylo, kdyby to církev dokázala uskutečňovat v lidském životě tak, jako Maria, nejen slovy, ale především svým každodenním životem podle víry. Proto je Maria nedosažitelný příklad pro kněze, pro biskupy, ale též pro obyčejného člověka, který nemá zvláštní službu v církvi. Především laici jsou posláni k tomu, aby vychovávali své děti,  aby jim dávali dobrý příklad, a opět nejen slovem, ale skutkem.

   Také se člověk někdy může setkat s obrazem mladičké Panny Marie, jak tká látku, látku pro chrámovou oponu. Je to zvláštní obraz, ale co znamená. Znamená především, že chrámová opona zakrývá vždy něco posvátného, něco božského, to, co odděluje od profánního a sakrálního užívání. Tam za chrámovou oponou v Jeruzalémském chrámu měl přístup vždy jenom velekněz, protože tam docházelo k setkání člověka s Bohem.

   Jeden církevní učitel to vysvětluje takto: „I Ježíš, který se stal člověkem a jeho tělo bylo jakousi chrámovou oponou, která zakrývala Božství, lidská tvář, ale Boží jednání, Boží skutky, boží zázraky, Bůh v lidském těle. Tak se i Maria stala tou, která jaksi utkala ve svém těle  tělo pro Spasitele, pro Krista.

   Můžeme říci, že i církev je jakousi oponou, za kterou se skrývá něco Božského. My vidíme především ty lidské prvky, protože jsme lidé, ale za těmi lidskými prvky se skrývá něco Božího, co nedokážeme vysvětlit. Ať jsou to třeba svátosti, kdy vidíme, jak se křtí vodou. Vidíme vodu, ale děje se něco víc, než že se lije voda na hlavičku malého děťátka. To dítě se stává dítětem Božím, je očištěno od dědičného hříchu a stává se členem církve, je jaksi vtáhnuto do společenství církve. To všechno tvoří to lidské - církev. Jsou to papežové, biskupové, kněží, lidé, ale všude se skrývá něco Božího, jako za chrámovou oponou.

   A co my bychom si mohli dnes odnést do svých domovů. Je to právě ta skutečnost, že církev a Maria spolu velmi úzce souvisí. Maria je vzorem pro církev. Z této podobnosti Marie a církve vysvítá něco pro náš život, pro náš duchovní život. Každý z nás je totiž malou, nepatrnou církví. Ať už jsou to naše rodiny, ale každý z nás je malou církví, která žije v různém prostředí a buduje tak svým životem tu velkou všeobecnou církev. Je to proto, že každý z vás nosí ve své duši Krista, skrýváme v nás Krista, stáváme se jakýmisi „Kristonosiči“, kdybych to měl říci jedním slovem. A to je velmi důležité pro to, abychom si uvědomili, že jako Maria nosila ve svém srdci Krista, tak i my nosíme ve svém srdci Krista nejen, když jej přijímáme ve svátostném pokrmu, nebo když čteme Boží slovo, ale když žijeme tak, jak nás Kristus nabádá: „Cokoli jste učinili jednomu z mých nejnepatrnějších, pro Mě jste učinili.“ A toto naše nošení Krista je velmi důležité, abychom jej přinášeli tam, kde Kristus zatím nemůže proniknout, ale má k tomu právě mě, tebe, abychom šli a donesli evangelium. Amen.