Kázal P. Wladyslaw Ciaglo MIC

   Milé děti, bratři a sestry,

když jsem podával sv. přijímání, Ježíše Krista, do vašich úst a když jsme se tak osobně setkali tváří v tvář, všiml jsem si, že skutečně hodně z vás je nemocných, těžce nemocných a přece jste zde přijeli. Zvláště vám, kteří už nemůžete a kteří jste tu, bych chtěl poděkovat. Ale řeknu ještě více. Různé problémy a starosti byly vidět ve vašich očích dost často. Řekl bych, že většina z vás zde shromážděných se moc neraduje a netěší, ale má různé problémy, různé tělesné bolesti a nemoci nebo starosti a trápení srdcí a duší vašich rodin.

   Dnes nějak silně Bůh a Panna Maria promlouvali ke mně právě skrze toho, kdo je zde přítomen. Zajímavé je, že Panna Maria, jako dobrá Matka, svolává k sobě právě tyto své děti, které potřebují pomoc. Viděl jsem také tváře lidí spokojených, radostných, plných vděčnosti za život, za její ochranu a požehnání. Možná by se někdo i rozplakal, kdyby si vzpomněl, kolik má trápení  a starostí. Ona nás svolává. Nejen, že nás chce utěšit, dát nám více radosti, ale chce nám dát více síly. A jsem přesvědčen, že přímo nejednomu z nás chce pomoci. Buď chce uzdravit, anebo napravit situaci, ve které se nacházíme.

   Je pravdou, že svět,ve kterém žijeme, je skutečně často moc zlý.Ďábel působí skrze nemoc těla nebo skrze nemoc duše. Málo se máme rádi, málo milujeme Boha, chybí nám ten nejvzácnější dar, dar lásky, dar, který pomáhá překonávat největší utrpení. To, co pomohlo ochotně přijmout Ježíši Kristu kříž, to byla Ježíšova láska k Otci a Otcova láska k Němu. Proto přijal. Byla to jeho láska k nám, k lidem.

   Já vzpomínám také na spoustu hodně vzácných chvil z posledních dní, jako I. sv. přijímání 85 dětí, svátost biřmování 109 mladých lidí, že hodně rodin přistoupilo se svými dětmi ke sv. zpovědi a ke sv. přijímání a že to pozvání Boha ke spolupráci vzali mnozí vážně, že do mnoha rodin vstoupil pokoj a radost, že mnozí měli problémy se zaměstnáním a již se to zlepšilo. Je to hodně krásných vzpomínek.

   Přicházejí však i ty chvíle, kdy se člověku chce i plakat. Naši farníci určitě tuší, že chci připomenout to, co se u nás stalo před dvěma týdny. Jde o vloupání do tohoto chrámu, zničení tří dveří, vylomení dvířek u svatostánku a zneuctění a ponížení Ježíše Krista. To právě nejvíce bolí. Zloději dokonce odnesli i monstranci s Ježíšem Kristem a při tom si vzali ještě jiné věci, sošky z kazatelny, pražské Jezulátko a jiné. Ale když policie našla stopu, a i věci, které zde byly ukradeny, část z nich už se našla, poté jsme si společně s otcem Markem říkali, že je nutné se rychle ptát, jestli se našel i Pán Ježíš. Telefonovali jsme na policii do Val. Klobouk a odtud nám dali spojení na ostravsko, kde se věci našly. Hovořil jsem s plukovníkem: „Pro nás je důležitější ne monstrance, ale to, co v ní bylo. Nevím, jestli tomu pane plukovníku rozumíte, ale pro nás, pro mě má skutečně větší hodnotu ten kousek bílého chleba, který tam je.“ A ptal jsem se, jestli policie monstranci našla: „Jestli ji máte, třeba jen ten kousek chleba, řekněte mi, za dvě hodiny jsem tam.“

   Je třeba žít podle víry. Jestliže se klaníme zde v chrámě, nemůžeme nechat Krista někde, aby ležel, aby si ho nikdo nevšímal, ale je třeba jej dovézt, odprosit, vzdát Mu úctu, dík, poklonu, dík za vše dobré, odprosit za ponížení, za naše bratry a sestry, kteří byli v tomto chrámě a měli podíl na krádeži a zneuctění.

   Víme, že pravá víra má jasný žebříček hodnot. Člověk ví, co v danou chvíli má dělat. A z toho řádu, který nám Bůh dal, má člověk dokonalý pokoj  v srdci, i když něco nestíhá, ale je to tam, úplně dolů, i když se zdá, že se v té hierarchii všechno hroutí, tak člověk ví, že se musí postarat o ty nejvyšší hodnoty svého života, o to, co je zárukou mého štěstí a mé spokojenosti. A to je Ježíš Kristus, je to život z víry. Je třeba právě takto žít, krásně, jak nás učí Pán Ježíš a Panna Maria. Vždyť co je důležitější než Bůh? Co je přednější než Boží ochrana a pomoc?

   Byl jsem skutečně mile překvapen, když jsem slyšel, jak Sv. Otec Jan Pavel II. před několika dny veřejně před celým světem prohlásil, že za zdraví, které má a život, který žije, nevděčí nemocnicím a lékařům, ale Panně Marii fatimské.  Ve Fatimě byl dvakrát. Pokaždé opakoval, že za svůj život vděčí této Paní, která je dobrá, milostivá a ví, co církev potřebuje. A teď, když byl na jihu Polska a setkal se s lidmi, toto setkání bylo plné víry, hluboké víry a pevného rozhodnutí pro Krista. Obdivoval jsem, že sv. Otec až tak důvěřoval lidem a stále důvěřuje. Děkoval jim za modlitbu fatimského růžence. V Polsku se také konají takovéto pobožnosti a jsou tam plné chrámy, jako u nás. Sv. Otec děkuje a říká: „I vaše modlitba pomohla, vyprosila skrze Pannu Marii, že mohu zde být s vámi, že vůbec žiji.“

   Často jsme nemocní, naše zdraví je na vlásku, často jsou naše problémy složité a nevíme si rady. Ale stává se, že naše zdraví se zlepší, že problémy se najednou nějak rozplynou, zmizí. Ale jak často nám chybí víra. Možná právě ta víra, jakou má sv. Otec. On ví, komu vděčí za svůj život. Že to není Panna Maria čenstochovská, hostýnská, lurdská, ale fatimská. I když je Panna Maria jen jedna, nějak zvlášť se klaní soše Panny Marie fatimské. Existuje fotografie, na které se sv. Otec klaní této soše. Když jsem byl jako bohoslovec, při pohledu na tuto fotografii jsem se zastyděl. Svatý Otec se jí klaní, hlava až dolů, před celým světem jí vzdává hold, úctu. Přece je to jen kus sošky, co to dělá? Tak jsem o tom tehdy myslel. Ale on se v duchu klaní Panně Marii. Jí se poklonil anděl Boží jménem Boha a zvěstoval jí radostnou zvěst.

   I když jsme nemocní a nebo jsme byli nemocní a teď jsme zdraví, chtěl bych se vás zeptat, jestli jsme hledali, odkud pochází naše zdraví. Nevzdáváme právě někdy všechnu čest a úctu lékaři, který nám pomohl? I papež je vděčný lidem, protože Bůh skrze lidi působí. Proto má úctu vůči každému člověku. Ale někdy zbožňujeme lékaře, či toho kdo nám pomohl, jako bychom zapomínali, kdo za tím stojí. Někdy zapomínáme na desátky růžence, který jsme se modlili třeba i  někdy v minulosti, ale Panna Maria nezapomíná, Ona se přimlouvá a chrání nás. Tento fatimský měsíčník, který máte v rukou opět připomíná, že Panna Maria je při nás. Tak, jak je to tam napsáno. I když si děti hrají, i když pracují, při práci, při modlitbě, při odpočinku, je všude přítomná, chrání nás, chce nám pomáhat.

   Dnes si připomínáme sv. Antonína, patrona beznadějných situací, ztracených věcí. Mnozí jste byli v Padově. Určitě jste si všimli, že jak se vejde do kostela sv. Antonína, po levé straně se nachází krásný velký obraz Panny Marie, který se jmenuje „Madona slepých“. Slepých, kteří kráčí životem, ale neví kam. Proč má ta Madona takové jméno? Proto, že její tvář a oči jsou zvláštní. Kdekoliv se budete pohybovat před obrazem po celém chrámu, tak vás Panna Maria nezpustí z očí, sleduje každý váš krok, provází vás svým zrakem , svou ochranou, aby se nám nestalo něco, co by mohlo zničit naši víru a lásku, náš život. Ona je ta, která nás chrání a proto je nás zde dnes tolik. Proto, abychom jí dnes poděkovali, že když jsme nemocní, že je s námi a vyprošuje nám víru, abychom tu nemoc milovali, jako Ježíš miloval kříž, který nesl, abychom naše bolesti měnily na spásu, abychom skrze naše nemoci působili obrácení mnohých hříšníků, aby mohli začít žít s Bohem nový život. My zde přicházíme, protože cítíme tu sílu, kterou nám Panna Maria dává.

   Vzpomínal jsem na sv. Otce. Dovolte mi přečíst několik slov, která říká o modlitbě sv. růžence: „Modlitba sv. růžence je mojí nejoblíbenější modlitbou.“ Mše sv. má samozřejmě zvláštní význam. Sv. Otec nesrovnává tuto modlitbu se mší sv., ale ze všech modliteb zdůrazňuje modlitbu sv. růžence, že je pro něj první, že je do ní zamilovaný. Dále říká: „Je to překrásná modlit¨ba, překrásná ve své jednoduchosti a hloubce. V růženci opakujeme slova, která Panna Maria slyšela od archanděla Gabriela a od své příbuzné Alžběty. K těmto slovům se dnes připojuje celá církev. Je možné říci, že sv. růženec je v jistém slova smyslu modlitební komentář k poslední hlavě koncilové konstituce „Světlo národů“. Hlava, ve které se hovoří o přítomnosti vznešené Matky Boží, tajemství Ježíše Krista a jeho církve.“

   My při každém fatimském růženci neseme zapálené svíce. Někdo se ptá, proč jdeme s těmi zapálenými svícemi. Sv. Otec tak vysoce hodnotí modlitbu sv. růžence. On je světlem pro náš život jako samotné zjevení, protože v růženci rozjímáme nad Božím zjevením. Sv. Otec dále pokračuje: „Na pozadí slov „Zdrávas Maria“ přechází před naším duševním zrakem nejdůležitější události ze života Ježíše Krista a dějin spásy. Když se modlíme růženec a rozjímáme o tajemstvích života, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, připojme se celým srdcem k Matce Boží, která je přítomná v těchto tajemstvích. Berme však na vědomí, že toto nás zavazuje žít jako věrní učedníci Pána.“ Amen.