Začneme otázkou. Kolik procent lidí ve vašem městě je věřících
? Můžeš slyšet nejrůznější odpovědi. Ti, kteří chodí do
kostela, udávají méně procent než ti, kteří tam nechodí. Někdo
vychází ze zkušenosti, jiný z představ o počtu věřících.
Kdo četl statistiky, vychází z nich. Představa ani zkušenost
zde nemají přesná čísla. Statistika už vůbec ne.
Spisovatel G. B. Shaw říkal, že zná tři druhy lží. Velkou
lež, malou lež a statistiku.
Protože nikdo nemá věrometr, nemůže mít ani věročet.
Nejblíže pravdě je skutečnost,
že věří skoro každý, až úplně každý. Představ
si následující situaci:
Institut pro výzkum veřejného mínění bude v okresním
městě provádět šetření o
tom, kolik lidí je a kolik není věřících. Na místním autobusovém
nádraží položí otázku také muži středního věku. Ten odpoví,
že je nevěřící. A je to právě ten muž, kterého obvodní lékař
u nich v obci poslal do okresní nemocnice na odborné vyšetření.
Kde je nemocnice, však muž neví. Zeptá se a jde tím směrem, kam mu
ukáží. Na vrátnici v nemocnici se táže na patřičného lékaře.
Dá na radu vrátného a v nalezeném
oddělení usedá před muže v bílém plášti a sděluje mu potíže.
Muž v bílém napíše cosi na papír a žena v lékárně
vydá krabičku. Muž se vrací na autobusové nádraží a kupuje si lístek
do místa bydliště. Klidně
usedá a čeká, až autobus vyjede.
Zvláštní nevěřící. Věřil náhodnému
chodci, který ho poslal k nemocnici, zde věřil vrátné, věřil,
že muž, který sedí před ním, je opravdu lékař a ještě patřičného
oboru, věřil, že mu napsal lék a ne jed, věřil, že
žena v lékárně je magistra a nikoli uklízečka, věřil,
že recept dobře přečetla, věří, že muž sedící za
volantem má řidičský průkaz a je střízlivý, věří, že
autobus jede tam, kam má psáno.
Kdyby náš člověk byl opravdu nevěřící, jak tvrdí,
chtěl by u lékaře vidět jeho občanský průkaz, který by srovnal s lékařovým
diplomem. Tak by postupoval i v lékárně. A řidiči za volantem
by nechal dýchnout do detalko trubičky a možná by mu přezkoušel i
zrak. Neudělal nic z toho, věřil.
Slyším už námitku, že bez takové víry by byl
život nemyslitelný. Věříme tomu, že učitel učí naše děti
správnému pravopisu, věříme, že v samoobsluze je v krabici
to, co nápis hlásá. Věříme.
Ale přesto to není ta víra, kterou měli výzkumníci
z Institutu na mysli. Tu bychom mohli spíše charakterizovat jako důvěru.
Co je tedy víra?
Je to dar, je to milost. Dar, který dává Bůh a
na který člověk odpoví ano. A navíc je to postoj. Víra není
filozofický nebo světový názor, víra je styl života, víra
je uskutečněná odpověď na Boží výzvu. Víra je přijetí
Božího Syna Ježíše Krista do našeho života. Víra je krok
do tajemství, je to intimita s Bohem, je to kvas nového
života. Víra je něco, co přesahuje definici víry. Víra není póza,
víra není „jakoby“.
Čím
je a čím není, to přiblíží dvě následující přirovnání:
Provazochodec
Na pouť přijely do vesnice nejrůznější atrakce.
Mezi nimi i provazochodec. Postavil si dva vysoké sloupy a vysoko mezi
ně natáhl lano. Vylezl nahoru a chodil po provaze sem a tam. Dole se
shromažďovali lidé a tleskali. Když jich bylo stále více, nechal
si artista vytáhnout nahoru trakař a jezdil mistrně sem a tam. Lidí
přibývalo a jejich obdiv k provazochodci vzrůstal. Artista si
nechal na trakař položit dva pytle plné brambor a jezdil vysoko mezi
sloupy. Jistě a bezpečně. Když dole pod lanem utichl potlesk diváků,
zvolal na ně: Věříte, že bych každého z vás
bezpečně převezl na druhý konec? Všichni dole volali: Věříme!
Mistr se odmlčel a za chvíli řekl: Tak pojďte
někdo nahoru a nechte se přepravit od jednoho konce na druhý.
Nenašel se ani jeden, který by výzvy uposlechl.
Jak jednoduché je stát a volat Věřím. Jak náročné
je vstoupit do Ježíšovy náruče
a nechat se přenést ze starého do nového života.
Slyším to stále kolem sebe. Věřím, věřím, věřím
… jsem věřící, já také věřím …
Ale ty, které slyším volat, nevidím vystupovat k Mistrovi,
který by je přenesl a se kterým by se vydali na cestu. Jak jednoduché
je volat a nekonat. To není víra, to je póza.
Trosečník
Představ si, že by ses oženil a ještě o svatebním
dni bys musel odcestovat lodí na zámořskou cestu. Loď ztroskotá a
ty zůstáváš sám na pustém ostrově. Za čtyřicet roků tě objeví
námořníci jako trosečníka. Zapomněl jsi už skoro mluvit. Nevíš
už o své minulosti mnoho.
Jen se hrdě hlásíš k tomu, že jsi už čtyřicet let výborný
manžel. Jaký manžel? Se ženou jsi nežil, nepracoval, nechodil,
nespal, neradoval se. O své manželce nevíš nic, protože jsi ji viděl o svatebním dni naposled.
Stejní jako onen trosečník mi připadají lidé, kteří
se prohlašují za pravé a veliké křesťany jenom proto, že je
nechala babička pokřtít, když jim bylo 14 dnů. Tím dnem skončil
celý jejich kontakt s Ježíšem, církví a vírou. Ke svému křtu
se sice hlásí, ale jsou více než podobni tomu ženatému trosečníkovi.
Nežili vztah. V případě trosečníka není jisté, zda
ta, se kterou uzavřel o svatebním dni smlouvu, mu byla celé roky věrná a není
jisté, zda na něho čekala a
jestli ho po návratu na pevninu ještě přijme.
V případě našeho pokřtěného je nad slunce
jasné a jisté, že Bůh, který s ním o dni jeho křtu uzavřel
smlouvu, mu zůstal věrný, čeká na něho a pokud se k němu vrátí,
přimkne ho.Bůh narozdíl od lidí je věrný, čeká a odpouští.
Záleží jen na člověku, zda je ochotný vystoupit
tam nahoru a nechat se
bezpečně nést samotným Tvůrcem vesmíru.
Většina lidí o to veliké životní dobrodružství
nestojí. Stačí jim, když stojí tam dole
a pokřikují kolem sebe Věřím.
Proč Bůh jedná tak velkoryse s tím, kdo
se od něho vzdálil? Protože je spravedlivý a ví lépe než lidé,
kdo již malému dítěti zatarasil přístup na cestě k Němu.
Protože je Láskou, která touží po člověku. Přesto, že je člověk
ve srovnání s tělesy vesmíru jen nepatrné nic, jde Bohu
o člověka více než o všechnu hmotu v prostoru a čase. Proto
poslal na svět svého Syna Ježíše Krista, aby svou smrtí zachránil
každého z nás. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. Člověk
je více než jen vyšší vyvinuté zvíře nebo vylepšená opice.
Pokud svůj původ vidí někdo v opicích, neberu mu to. Já osobně
vidím svůj původ a původ všech lidí v Bohu. Je to více než
otázka pohledu. Pominula doba, kdy se našinec vehementně holedbal
ateismem. Pokud možno s přívlastkem vědecký, protože
to znělo patřičně hrdě. Ale je to právě věda, která prokazuje
ateismu (neznabožství, popírání Boha) medvědí službu. Stačí
odcitovat opravdové vědce, kteří skrze vědecké poznání přišli
k víře nebo ji ani přes své učení neztratili.
V boji proti Bohu není žádné vítězství
absolutní. Poslední slovo bude vždy mít On.
podle:
Maxe Kašparů – „Malý kompas víry“ a „Věroměr“
Uvěřit
může jen ten, kdo chce uvěřit.
Kromě toho, kdo má nějaký důvod pro to, aby Bůh nebyl (v jehoživotě),
Boha nikdo nepopírá. Často člověk jen věří, že věří,
a stejně často zas jen věří, že nevěří.
Strom
Požádáte-li malé dítě, aby vám namalovalo strom,
namaluje nejspíš vodorovnou čáru a nad ní kmen a větve. Když namítnete,
že to není celý strom, přidá dítě na obrázek ještě listy.
Pokud
i to označíte za nedostatečné, přimaluje ještě plody a na
větev ptáčka. Dál už nemá co přidat. Dítě nenakreslí kořeny. Zaprvé z toho důvodu, že kořeny nejsou
běžně vidět,
a také
proto, že s nimi
jako se
součástí stromu
vůbec nepočítá.
A přesto
jsou kořeny
velmi důležité
…
Někdy má strom své kořeny rozloženy jen povrchně,
jakoby do vějíře. Bývá tomu v případě, že semeno, ze kterého
kdysi vyrostl, padlo na skalnaté podloží
a strom nemohl zapustit kořeny do hloubky. Taková poloha kořenů
má tři nevýhody. Strom žije jen z toho povrchního. A to bývá často
chudé. V případě, že není dostatek vláhy, strom rychleji
usychá. A je zde také nebezpečí, že při silné bouři a větru se
snadno takové kořeny vyvrátí.
Tato tři nebezpečí nehrozí stromům, které mají
kořeny hluboko. Svoje živiny sají z bohatších ložisek, za
dlouhého sucha mají vláhu a odolávají lépe náporům větrů.
Svoji
víru můžeme ke stromům přirovnat …
Jsou-li kořeny víry jen povrchní, prosákne do
jejich blízkosti kdejaká svrchní nečistota. Také hrozící období
duchovní vyprahlosti může nadělat více škody a zničit i celý
strom. A když přijde bouře v podobě duchovní krize, má strom
s hluboko zapuštěnými kořeny vždy větší šanci na přežití
než jeho kolega s kořeny jen na povrchu. Povrchnost je nebezpečná
v každém směru. Dobře to vědí studenti, kteří neuspěli
u zkoušky jenom proto, že nezajeli ve zkoušeném tématu na
hlubinu, čerpali pouze z povrchu a nápor otázek zkoušejícího
je vyvrátil.
Cesta na hlubinu patří k živé křesťanské
víře.
Zkoumejme čas od času kořeny své víry a hledejme
pro ně cestu k hlubokým životodárným pramenům. K evangeliu,
tradici církve, modlitbě a svátostem.Nespokojujme
se s tím, co známe, s modlitební rutinou, obřadnictvím a
duchovním stereotypem.
Ježíš doporučoval svým apoštolům u
Genezaretského jezera, aby zajeli na hlubinu (Lk 5, 4). A jeho výzva
platí dnes i pro nás.
KATECHISMUS
KATOLICKÉ
CÍRKVE
150
Víra je především osobní přilnutí člověka k Bohu;
a zároveň neodlučně je svobodným souhlasem s celou
pravdou, kterou Bůh zjevil. Křesťanská víra se liší
od víry v nějakou lidskou osobu tím, že je osobním přilnutím
k Bohu a souhlasem s pravdou,
kterou zjevil. Je dobré a správné naprosto se svěřit Bohu a bezvýhradně
věřit tomu, co říká. Bylo by lehkomyslné
a klamné mít takovou víru v nějakého tvora. (Jer 17, 5-6; Ž 40,5; 146, 3-4)
143 Vírou člověk plně podřizuje Bohu svůj rozum i
vůli. A celou svou bytostí dává svůj souhlas Bohu, který se
zjevuje.
Tuto
odpověď člověka Bohu nazývá Písmo svaté poslušností víry
(Řím 1, 5; 16, 26).
144 Poslouchat ve víře znamená svobodně se podřídit slyšenému
slovu, protože jeho pravdivost zaručuje Bůh, který je pravda
sama. Vzorem této poslušnosti, jak nám ji předkládá Písmo svaté,
je Abrahám. Jejím nejdokonalejším uskutečněním je Panna
Maria.
156 Důvodem k víře není skutečnost, že se
zjevené pravdy jeví jako pravdivé a pochopitelné ve světle našeho
přirozeného rozumu. Věříme pro autoritu samého Boha, který
se zjevuje; on se totiž nemůže mýlit, ani nás nemůže klamat. A přece,
aby naše poslušné podřízení se víře odpovídalo rozumu, Bůh chtěl,
aby vnitřní pomoc Ducha svatého byla doprovázena vnějšími důkazy
jeho zjevení. Tak zázraky Krista i světců (Mk 16, 20; Žid 2, 4),
proroctví, rozšíření a svatost církve, její plodnost a její stálé
trvání jsou naprosto bezpečnými znameními Božího zjevení, přizpůsobenými
pro chápání všech, jsou to důvody věrohodnosti, které
ukazují, že souhlas víry není „nějaké slepé hnutí ducha“.
158 Víra se snaží pochopit; je příznačným
rysem víry, že věřící chce lépe poznat toho, v něhož uvěřil, a lépe chápat, co on zjevil; pronikavější
poznání bude opět vyžadovat větší víru a stále vroucnější lásku.
Milost víry otevírá srdce (Ef 1, 18) pro živé pochopení
obsahu zjevení, to je celého Božího plánu
a tajemství víry, souvislostí mezi nimi a Kristem, středem
zjeveného tajemství. Aby se i nadále prohlubovalo porozumění Božímu
zjevení, týž Duch svatý stále zdokonaluje víru svými dary. A tak
podle výroku sv. Augustina věřím, abych chápal, a chápu,
abych lépe věřil.
159 Víra a věda. I když je víra nad rozumem, nikdy
nemůže být opravdový rozpor mezi vírou a rozumem. Poněvadž tentýž Bůh, který zjevuje tajemství a sděluje
víru, vložil také do lidského ducha světlo rozumu; tento Bůh nemůže
ani popřít sám sebe, ani pravda nemůže odporovat pravdě. Když
se tedy provádí metodické bádání ve všech vědních oborech skutečně
vědecky a podle mravních zásad, nebude nikdy ve skutečném rozporu s vírou,
protože věci světské i věci víry pocházejí od jednoho
a téhož Boha. Kdo se snaží pokorně a vytrvale zkoumat
tajemství skutečnosti, ten je, třeba i
nevědomky, jakoby veden Bohem, který udržuje všechny věci a působí,
že jsou to, co jsou.
179 Víra je nadpřirozený Boží dar. Člověk potřebuje
vnitřní pomoc Ducha svatého, aby věřil.
180 Věřit je lidský úkon, vědomý a
dobrovolný, který plně odpovídá důstojnosti lidské osoby.
181 Věřit je církevní úkon. Víra církve předchází,
rodí, udržuje a živí naši víru. Církev je matka všech věřících.
Nikdo nemůže mít Boha Otcem, není-li jeho matkou církev.
182 Věříme všemu, co je obsaženo v Božím slově,
psaném nebo předávaném, a co církev předkládá jako Boží zjevení.
183 Víra je ke spáse nezbytná. (Mk 16, 16)
184 Vírou předem vychutnáváme poznání, které nás
učiní blaženými v budoucím životě.
Vírou
člověk odpovídá
Bohu.
Víra, když se neprojevuje skutky, je sama o sobě
mrtvá. …Ty věříš, že je jeden Bůh? Zcela správně. I zlí
duchové věří, a přesto se třesou hrůzou … Abrahám uvěřil
Bohu, a byl za to uznán
za spravedlivého a stal se Božím přítelem. Vidíte, že Bůh může
přijmout člověka jen tehdy, když svou víru dokazuje skutky …
Neboť jako tělo bez duše je mrtvé, tak i víra beze skutků je
mrtvá.
(Jak
2, 14-26)
Vím, komu jsem uvěřil
!
(2 Tim
1, 12)
Věřím, Pane, pomoz mé
slabé víře !
(Mk 9, 24)
