Obraz Boha
Dan Montgomery

    My všichni si promítáme do Boha obraz odvozený z našich dřívějších prožitků s vlastními rodiči. Není to žádné překvapení. Rodiče jsou totiž prvním zážitkem s tvory, podobnými Bohu. Pokud jejich vztah k nám je v rovnováze náklonnosti (láska), pevnosti (asertivita), vcítění se (slabost) a důslednosti (síla), je pravděpodobné, že se vyvine pozitivní představa o Bohu a milující důvěra v Něho.

   Na druhé straně naši rodiče mohou ztělesňovat nevyrovnané a přehnané vzory osobnosti. Potom jsme náchylní k deformaci a nedůvěře v náš obraz Boha. Uvažuj chvíli, jak tvé prvopočáteční zkušenosti s rodiči podvědomě ovlivnily až dodnes tvé předpoklady o Bohu.

   Leah mi vyprávěla, že věří v Boha celým svým srdcem. Přesto tato mladá studentka vždy vypadala bojácně, když mluvila o Bohu. Očima těkala z místa na místo, hlas se jí ztišil. Ruce se jí trochu stočily a napjaly. Začal jsem se domnívat, že její pocity o blízkosti Bohu jsou sice dobře myšlené, ale nepravdivé. Jak jedna ze Shakespearových postav řekla: “Zdá se mi, že tato dáma nás příliš ujišťuje.“

   Trochu jsem zapátral a zjistil, že Leah vyrůstala v přísně nábožné domácnosti. Matka jí dost často dala pohlavek, když řekla nebo udělala něco “špatného“. Neustále jí též připomínala, že pokud nebude dokonalým božím andílkem, vyhodí ji Bůh z nebe. Leah dobře věděla o své nedokonalosti a v podvědomí předpokládala, že Bůh je na ni neustále rozzloben a znechucen jejím chováním - že to je přísný a hněvivý soudce, zrovna tak jako matka.

   Jakmile jsem poprvé Leah naznačil, že ve svém podvědomí stále žije v atmosféře strachu, kterou prožívala jako dítě, naprosto to popřela. Když jsem jí vysvětloval, že se silou nutí do lásky k Bohu na podloží hluboce usazeného strachu   z trestu, myslela, že je to neuvěřitelné. "Jak by se mohlo něco takového stát?" divila se. "Chodím přece na mši svatou každou neděli a horlivě se modlím každý den."

   Respektoval jsem dívčiny pochyby o mé interpretaci, ale její tělo prozrazovalo, že se uzavřela do sebe. Při dotyku měla ruce chladné. Velice zřídka se podívala doprava či doleva. Nikdy se neusmála. Během konverzace si neustále hrála    s prsty. Její hlas nevyzrazoval žádné emoce. Leah byla osobou, která nedovolila, aby se podvědomí stalo uvědomělé a tím si ani nemohla vyjasnit své pojetí Boha.

   Když jsem označil disciplinární metody její matky za nízké, přehnané a necitelné, rozhlížela se tato mladá žena okolo sebe, jako by předpokládala objevení matčiny zachmuřené tváře. Vypadala vyděšená až k smrti, ale přesto pokorně hledala omluvu takového postupování, že to bylo míněno k jejímu dobru. "Máma mě chtěla jenom chránit před zlem. Bila mě jenom proto, abych se dobře chovala."

   Jak bych ji mohl přesvědčit o vnitřní pravdě, kterou její tělo odhalovalo? Vždyť žila v hanbě     a hrůze jako dítě - a tyto už dlouho pohřbené pocity byly přesto stále ještě aktivní. Jak bych jí mohl pomoci, aby pokročila na cestě k celistvosti, když zůstává hluchá ke svému podvědomí, které komunikuje prostřednictvím mluvy jejího těla?

   Na mé straně byla však jedna výhoda: Leah chtěla být uzdravena. Měla už dost strachu před spolužáky, profesory i všemi ostatními. Byla unavená ze skrývání se ve svém pokoji kdykoliv vyšla ze své skrýše v knihovně. Byla na konci sil ze své úzkosti, kdy se vyhýbala všem sportům, společenským akcím i dostaveníčkům. Potají se ale už celé roky modlila k Bohu, aby z ní udělal normální lidskou bytost. Nyní dostala šanci. I když vyslechnutí mých rad muselo být pro ni těžké  - přesto si ale vše, co jsem řekl, vzala k srdci.

   Během jednoho sezení jsem chtěl, aby se pokusila o experiment. Měla se modlit přede mnou, aby poprosila Boha o vedení i požehnání pro nás při této terapii. Leah souhlasila. Jakmile sklonila hlavu, rty se jí stáhly, ramena ohnula a klouby na rukou zbělely jak pevně svírala prsty. Tělo jasně vyjadřovalo napětí, když promluvila. Začala se modlit sice upřímně, ale velice formálními obraty - ve slovech se však projevovalo, jak toužila cítit se blízko Boha a důvěřovat Mu.

   Uprostřed modlitby jsem ji přerušil a chtěl po ní, aby se podívala na ty zbělené klouby. Oči se jí      v údivu rozšířily. Upozornil jsem ji na formálnost a napětí v hlase. Leah překvapeně otevřela ústa. Náhle jí ve tváři zazářilo pochopení. "Jsem škrobená, že ano? Takhle to vždycky cítím, když se modlím!"

   "Cítíš to tak, jako když byla blízko tebe v dětství matka?" vyzvídal jsem.

"Ano," Leah přiznala. "To je přesně, jak se cítím - jako by mě měl každou chvíli někdo plácnout, a přitom nevím proč."

   "Ted' vidíš, jak tvůj obraz Boha je věrnou podobou tvé matky. Žiješ totiž v neustálém strachu, že tě On udeří, pokud nebudeš Jeho dokonalým andílkem."

   "Ach ano, to je pravda!" vykřikla. Chvíli se zadívala před sebe a potom zase pohlédla na mne. "Mohu se z toho dostat?" "Samozřejmě že můžeš," ujistil jsem ji. "Když sis to uvědomila, udělalas první krok v růstu osobnosti. Nyní sis už vědoma, že tvé podvědomí hromadilo pocity hanby a strachu už od dětství - proto se jich můžeme začít zbavovat. Navíc můžeš objevit i to, že Bůh tě stále moc miluje."

  Když se Leah zhluboka nadechla, celé tělo jako by se uvolnilo. Náhle se jí na tváři objevil skutečný úsměv. "Nikdy jsem nepomyslela na možnost, že by Bůh mohl odpovědět na mé modlitby touto cestou - pojeďme tedy na to, doktore."

   Během celoroční terapie se Leah naučila, jak využívat diplomacii a pevnost při konfliktu s matkou, jak vyjádřit celou škálu svých emocí, jak promluvit ve třídě, jak se radovat ze sportu i společenských událostí, jak se scházet a navazovat vztah k mužům i jak podlehnout nevnucující se, ale vše objímající zdravé lásce Boží. Byla tak daleko, že si dokonce pořídila do auta krátkovlnnou vysílačku a používala přezdívku "Plyšový medvídek". S velikou odvahou vzala na sebe riziko růstu, a tak mohla zažít výsledek celého postupu směrem k vyrovnané osobnosti spojený intimním zobrazením Boha blízkého.

   Při slavnostním odchodu z fakulty to byla ona, která pronesla k promujícím spolužákům řeč na rozloučenou. Po ukončení ceremonie jsem zahlédl, jak se prodírá davem a slzy jí tečou po tvářích. Došla až ke mně, chytila mě za obě ruce a prohlásila: "Miluji vás, doktore. Bez vás a bez Boha bych tady nebyla."

   "Leah, stala ses tou nejlepší dcerou, jakou kdy rodiče mohli mít. Věřím v tebe a totéž cítí i Ježíš," zareagoval jsem. A tato zralá žena se rozesmála, a to bylo naposledy, co jsem ji viděl.

   Otec Albert Haase píše: "Naše představa Boha je jednou z nejdůležitějších, pokud ne vůbec nejdůležitějším aspektem duchovního života. Představa Boha totiž tvaruje a zabarvuje vše spojené s naší osobní spiritualitou: od toho, proč se modlíme, až k tomu, jak chápeme utrpení i zlo ve světě. Nezdravé obrazy Boha vzbuzují nezdravé chováni. Vskutku ojedinělá představa o Bohu se může stát příčinou toho, že někdo skočí rovnou do svatosti, nebo že postupuje v duchovním životě hlemýždím tempem."

   Negativní promítáni z našeho podvědomí ovlivňuje duchovní život až do toho dne, kdy jsme schopni postavit se s větší autentičností tváří v tvář sobě samým a můžeme tak pojímat Boha zdravějším způsobem.

   Někteří duchovni věří, že indoktrinace poskytuje lidem ten správný pohled na Boha. Ovšem takovéto úsilí se ani nedotkne podvědomých procesů, tak aby začaly pracovat na strážení osobnosti. Indoktrinace je jako značkování dobytka rozžhaveným železem - zanechá pouze značku na kůži, ale nijak se nedotkne dobytčího nitra. Musíme otevřít Kristu výšku a hlubinu naší osobnosti - vědomí  a podvědomí - potom budeme k Němu přitahováni a s láskou se poddáme Jeho panování. Naše srdce, mysl i tělo potřebují obnovování Duchem svatým po celý život.

   S tímto vědomím napsal svatý Pavel: "Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu" (Řím 8, 38-39). Cesta k celistvosti vede rizikem sebeuvědomění a sebevyjádření. Potřebujeme odvahu, abychom vytvořili živé přátelství a neustálý dialog s Pánem.

   V následující oddílu pojednám o tom, jak každá ze čtyř osobních perspektiv deformuje obraz Boha. S modlitbou na rtech je zapotřebí najít, který nevyrovnaný obraz Boha ovlivňuje podvědomě naši představu o Něm. Proto je zapotřebí prosit Ducha svatého o pomoc, abychom tento náhled nahradili mnohem věrnějším obrazem Boha, zahrnujícím Jeho moudrost, lásku, soucit, milosrdenství, věrnost a sílu.

   Deformace obrazu Boha

u příliš závislých lidí

   Na příkladu Ley se ukázalo zablokování jednotlivce v nesamostatné představě o Bohu - v jejím pohledu byl tvrdou a neodpouštějící autoritou. Podle této závislé perspektivy je Bůh vševědoucí, vševidoucí, ale převážně pedant. "Ví dobře, zda jsi zlobil či byl hodný, tak proboha buď hodný!" Posloucháme Ho z podvědomého strachu z trestu. Navenek se sice usmíváme a mluvíme o Bohu v pozitivním smyslu. Uvnitř si nejsme však vůbec jistí Jeho láskou k nám. Usilovně se snažíme zalíbit se Mu, a přitom v sobě potají pociťujeme vinu i deprese z toho, že naše úsilí nedokáže být dostatečné ¡

   Přišel ke mně na poradu duchovní episkopální církve. Už sloužil ve svém postavení celé desetiletí a cítil se prázdný. "Nevím, proč mám takovou depresi," řekl. "Mám milující ženu, hodného dospívajícího syna a na svém místě jsem úspěšný. Se všemi jsem zadobře. Lidé mě mají rádi a chovají se ke mně velice dobře. Přesto všechno cítím hroznou depresi."

   "Položím vám otázku," zarazil jsem ho. "Jaká je vaše představa o Bohu?"

"Je velkolepou a všemohoucí bytostí. Měl bych mu pořád sloužit. Měl bych milovat každého ve své farnosti. Nikdy bych neměl udělat chybu."

   "Máte problémy někoho odmítnout?"

"Nikdy neříkám ne. Bůh by nechtěl, abych něco takového vyslovil," informoval mě.

   "Berete na sebe více odpovědnosti než zvládnete, jen aby nebyl náhodou někdo zklamán?"

"Ano, pořád. Přece se mám chovat jako milující služebník."

   "Potřebujete neustálé ubezpečování, že vše děláte dobře, že jste dobrý člověk?"

"Ano, mám dojem, že je to tak. Rozhodně bych se nechtěl nikoho dotknout."

   "Ještě jedna poslední otázka. Chováte se, jak nejlépe umíte, právě teď, abych si myslel, jak jste dobry'?"

   Zavrtěl se trochu v tom černém koženém křesle. "Jak jste to poznal?" chtěl vědět.

"Protože vaše představa Boha vynechává tu obrovskou skutečnost, že miluje vás! Myslím, že vyvinete-li si postupně rovnoměrnější obraz Boha -budete se cítit volnější při svém vlastním vyjadřování před lidmi a nebudete mít pocit, že jste pod tlakem. Stanete se tak podobnější Kristu, který přece řekl, že nehledá lidský souhlas či nesouhlas."

   Trvalo mu několik měsíců, než opravil svůj obraz Boha a našel rovnováhu. Přitom objevil, jak si podvědomě vymodeloval představu Boha podle svého otce, člověka nade vše povzneseného, s velkými požadavky. Při své soukromé modlitbě prosil Ducha svatého, aby mu ukázal milující tvář Boha. Později mi sdělil, jak se jeho vnitřní duchovno uvolnilo a pomohlo mu najít novou sílu k práci i radosti z Boží lásky k němu.

Jak agresivita deformuje obraz  Boha

   Agresivní lidé jsou přesvědčeni, že Bůh je plný hněvu, bojovný a stále připravený trestat všechny, kteří se nepodřídí tomu jeho specifickému typu křesťanství. Vykládají totiž pouze o Božím soudu, a ne o Jeho milosrdenství   a milosti. Pořádají úplné inkviziční procesy proti těm, kteří projevují jiný názor. Bojují proti sekulární kultuře a snižují jiné tradice uvnitř většího Kristova těla. Dokonce pronásledují kněze a řeholníky ve svých vlastních řadách. V tom nevyrovnaném pohledu agresivní perspektivy je Bůh jen Bohem pomsty.

   Král Saul měl podobné tendence. Lidé kolem něj museli chodit po špičkách. Sám sebe si představoval jako "boha juniora". Touha po absolutní moci ho přímo stravovala. V každém okamžiku byl připraven vztekle explodovat. Panovační a dominující křesťané zraňují ty okolo sebe podobně jako Saul. Ovšem pod svou "důslednou" fasádou přechovávají tato individua tajně komplexy méněcennosti. Někteří trpí i těžkými neurózami.

   Církev se po Druhém vatikánském koncilu odvrací od této agresivní představy Boha. Koncil tak prohlašuje, že katolická církev, je jakožto "pluralistická otevřená pluralismu, jakožto moderní církev je otevřená moderním směrům, a jakožto ekumenická je otevřená celému širokému světu, živá církev je otevřená novému životu i změnám, které to s sebou přináší, a proto požaduje aby katolická církev byla zásadně otevřena pro všechny pravdy a hodnoty". Hněv, netolerance, podezírání, škatulkování a sváry náležející k agresivní představě Boha sem nepatří. Patří sem však Bůh, který nás stvořil a podporuje nás přibližuje se tak k tužbám našich srdcí a dodává nám síly k plnění Jeho vůle.

Deformace obrazu Boha

u lidí stažených do ústraní

   Když jsme staženi do sebe, jsme nervózní. Bojíme se intimního setkání se Svatou Trojicí. Vyhýbáme se emocionálnímu sblížení s kýmkoliv. Takovou osobou byl Jonáš. Chtěl prchnout před vnitřním Božím hlasem. Musel se dostat až do útrob velryby, aby si to rozmyslel. Co Bůh chtěl sdělit Jonášovi, byla jeho něžná láska    k obyvatelům Ninive. Lidé stažení do sebe trpí tímto Jonášovým komplexem: prchají před svým velkým povoláním.

   "Bůh chce, abych žil osamělým životem jako zadostiučinění za mé hříchy."

   "Cítím se vinen, kdykoliv přemýšlím o Bohu - proto se snažím zůstat co nejdál od něho, jak je to jen možné."

   Jeden příběh nám vypráví o muži, který se při povodni zachytil na věži kostela. Úpěnlivě se modlil k Bohu o záchranu. Objevila se loď, jejíž kapitán na něj křičel, ať skočí do lodě - dotyčný se ale bál. Pak plul okolo vor - mohl do něj skočit, ale zdál se mu příliš daleko. Nakonec se mu nad hlavou vznášela helikoptéra, odkud shodili provazový žebřík - on se však zase bál létání, a tak tuto možnost odmítl.

   Nakonec se kostel zřítil a onen člověk se utopil. Ocitl se v nebi a hned naříkal, že se modlil o záchranu, avšak marně. Náhle se ozval hlas Boží:

   "A kdo si myslíš, že ti poslal tu loď, vor a helikoptéru?"

   Osoby stažené do sebe potřebují vyrůst z toho obrazu Boha jako bytosti bez zájmu, vzdálené  a odmítavé. Musí objevit Jeho laskavost, přijímání a opravdovou lásku. Vlastně zvláštním Božím koníčkem je žehnání tichým a pokorným této země.

Deformace obrazu Boha

u panovačných lidí

   Panovační lidé věří, že Bůh vyžaduje podřízenost a odsuzuje veškeré novoty či originální přístupy. Sebeovládání se stává tím nejdůležitějším v celém jejich náboženském životě. Veškerá pravidla a přikázání musí být dodržována až do posledního písmene. Ovšem autorita Krista není v ovládání, ani v pánovitém charakteru, nýbrž v nejvyšší lásce k lidské duši. Jeho autorita přitahuje ostatní k milosti Boží.

   Protože nevnímají radostná vnuknutí Ducha svatého, ti panovační dosahují velkolepých cílů podvědomě na cestách k vlastnímu prospěchu. Jejich přístup k Bohu je tak tvrdý  a puntičkářský, že jsou emocionálně necitelní k těm okolo sebe. Nechápou či pomíjejí vitální aspekty duchovního života: lásku, hravost a družnost.

   Otec Adrian van Kaam píše: "Neustále se honím za zvyšováním náboženské dokonalosti a přesnosti, ke stále větším a efektnějším ukázkám mé apoštolské horlivosti, jen abych ukázal svou nadřazenou svatost. Zdrojem mých snah není láska k Bohu, ale zdrcující úzkost i tajný pocit bezcennosti v samých kořenech mé vlastní existence. I přesto smím věřit, že má pozoruhodná přesnost je ovocem svatosti."

   Kristus nepotřebuje vynikající vševědy, aby pásl své ovečky. Nikdo není povolán k tomu, aby byl příkladem ctnosti celému stádu. Lidé, kteří se snaží druhého ovládat, se musí sami otevřít prožitku Boží milosti, vtipnosti a humoru. Bůh přijímá skutečné slabosti mnohem více, než lidé ovládající druhé mohou pochopit. Miluje a uznává jedinečnost každé osoby. Pokud se mu podvolíme, přijme nás nehledě na úspěchy či nedostatky. Ukazuje nám, jak se stát vyváženou osobností - ne snahou po dokonalosti, ale oddáním sebe sama Bohu, aby dělal co chce On.

   Prožívání principu duchovní lásky, která je centrem Ježíšovy osobnosti, vyžaduje stát se skutečně sebou samým a snažit se o trpělivost s přáním, aby to dělali tak i druzí lidé. Bůh živý si přeje, aby nás k Němu vedla naše tvůrčí věrnost našemu jedinečnému povolání, otevřenost k dynamickému vývoji zdravé osobnosti a odvaha k následování Jeho cesty, ať vede kamkoli.

   Bůh není jenom zdravý a soběstačný, ale je též mezilidsky motivován přátelstvím a družností.  V Ježíši Otec ukazuje sdílejícího se ducha altruistické lásky, která se v Novém zákoně nazývá agapé. Pána nezajímá jakási elitární skupinka, "svých mezi svými", ale myslí ekumenicky a vždy hledá lidi ztracené, osamělé a vyvržené. Troufám si říci, že Bůh mnohem více miluje lidskost, než jsme my křesťané schopni pochopit - můžeme se však o to pokusit!

   Boží lid se nejlépe rozvíjí v atmosféře, která dokáže přijmout intimnost, identitu a milující společenství. Dokonalost lidí potom roste silou Ducha svatého ¡

Cesta k osobní zralosti;

Karmelitánské Nakladatelství Kostelní Vydří 1999