Tři zvědavé žáby se odvážily jednoho dne z rybníka, kde dosud žily, a začaly objevovat svět. V blízkosti rybníka se táhla veliká farma. Tři žáby ji začaly poznávat. Ale zahlédly je dvě husy a zaradovaly se, že si zpestří jídelníček. Běžely k žábám s nataženými zobáky a sliny se jim sbíhaly.
Ale žáby byly odvážné a pohotové. Právě v tom okamžiku totiž správce farmy postavil před dveře chléva nádobu s mlékem. Dvěma ohromnými skoky ty tři žáby skočily do nádoby a hned začaly plavat v mléce. Napřed jim tato nová situace připadala zábavná a veselá. Pak dostaly strach. Měly by se co nejdříve dostat odtud pryč. Rozezlený správce právě zahnal husy...
Zkoušely se dostat ven, ale hrdlo nádoby bylo úzké a ocelové stěny byly hladké a kluzké.
První žába se pomalu poddávala osudu. Nejdřív si něco mumlala a pak řekla: „Odtud se nikdy nedostaneme. To je konec.“ Přestala plavat a utopila se.
Druhá žába spoléhala na rozum. Věnovala velkou přípravu svému útěku, propočítávala skok a své fyzické síly. Provedla rychle všechny výpočty, které zahrnovaly výpočet vzdálenosti hrdla nádoby, jeho průměr, nutný odraz, dráhu skoku, váhu, zemskou přitažlivost, zrychlení. Nalezla správný postup a velkou silou se odrazila. Ale... Zapomněla počítat s uchem nádoby. Praštila se strašně do hlavy, spadla a skončila, chudák, na dně.
Třetí žába nepřestala ani na okamžik plavat a dala do toho všechny své síly. Mléko se utlouklo na máslo, sice kluzké, ale pevné. A žába mohla lehce vyskočit ven.
Nikdy neztrácej naději, ať se děje cokoli. A pusť se do díla.
Z knihy Příběhy pro potěchu duše (Bruno Ferrero)
