On byl robustní, měl silný hlas a drsné způsoby. Ona byla křehká a velmi něžná. Uzavřeli spolu manželství. On jí dělal pomyšlení, nic jí nechybělo. Ona se zase starala o dům a vychovávala děti. Děti odrostly, oženily se a povdávaly a odešly. Jak už to tak bývá...
Ale ve chvíli, kdy všechny děti byly zabezpečeny, žena ztratila svůj úsměv, hubla a stávala se čím dál průsvitnější. Nemohla jíst a zakrátko už nemohla ani vstát z postele.
Manžel se o ní velmi obával, a tak ji odvezl do nemocnice.
U jejího lůžka se střídali lékaři a později i proslulí odborníci. Ale nikdo nemohl přijít na to, o jakou nemoc se jedná. Potřásali hlavami a byli v koncích.
Poslední lékař si vzal manžela stranou a sdělil mu: „Řekl bych... jednoduše ... že vaše žena už nechce žít.“
Muž si sedl beze slova na okraj lůžka své ženy a vzal ji za ruku. Drobounká ručka se skryla celá v ohromné dlani. Potom silným hlasem rozhodně prohlásil: „Ty neumřeš!“
„Proč?“ zeptala se ho hlasem tichým jako lehký závan větříku.
„Protože já tě potřebuju!“
„A proč jsi mi to neřekl dříve?“
Od té chvíle se její stav začal zlepšovat. A dnes se má výborně. Odborníci se ještě dlouho dohadovali, o jakou nemoc šlo a jakým lékařským zákrokem se uzdravila.
Nikdy nečekej na zítřek, když máš někomu říci, že ho máš rád. Udělej to hned. Nemysli si: „Ale moje maminka, mé dítě, moje žena … ta to přece ví.“ Snad to vědí. Ale tobě nic neudělá, když jim to zopakuješ. Nedívej se na hodiny, zvedni telefon: „To jsem já, chci ti říct, že tě mám rád.“ Vezmi za ruku člověka, kterého máš rád, a řekni mu: „Potřebuju tě! Mám tě rád, mám tě rád, mám tě rád ...“
Láska je život. Je země mrtvých a země živých. Jediný rozdíl mezi nimi je v lásce.
Z knihy Příběhy pro potěchu duše (Bruno Ferrero)
