Malý rybníček ospale odpočíval v poledním vedru. Na leknínovém listu seděla žába a pozorovala dlouhonohou vodoměrku, která se bezstarostně klouzala po vodě. Za chvíli se jí dostane na dosah a žába ji bez velké námahy schlamstne. O kousek dál vrhal potápník zamilované pohledy na krásnou potápnici. Neměl odvahu jí o své lásce povědět, a tak se spokojil, že ji obdivoval na dálku.
Na břehu, jen malinký kousíček od vody, umírala žízní jedna malá kytička. Nemohla se dostat k vodě, přestože byla tak blízko. Vyčerpané kořínky už nemohly dál.
Zato malá muška se topila.
Nedávala pozor a spadla do vody. Teď jí křídla ztěžkla vodou a neměla sílu se vznést. Voda ji už už pohlcovala.
Nad rybníček sahala svými větvemi trnka. Na špičce nejdelší větve, která dosahovala nad vodu, visel tmavý a nalitý plod. Právě dozrál, a tak se utrhl a spadl do rybníčku.
Bylo slyšet tiché šplouchnutí, které skoro zaniklo v bzučení hmyzu.
Ale v tom okamžiku, kdy trnka slavnostně a důležitě spadla do vody, se po hladině rozeběhla vlnka, jako když se rozvíjí květ. A po ní následovala druhá, třetí, čtvrtá...
Vodoměrku vlnky odnesly z dosahu chtivé žáby.
Potápníkem smýkly k potápnici a potápník se jí nechtěně dotkl. Oba se vzájemně omlouvali tak dlouho, až se do sebe zamilovali.
První vlnka šplíchla na břeh a pokropila umírající kytičku.
Druhá vlna s sebou vzala mušku a odnesla ji na stéblo trávy, kde si mohla osušit křídla.
Kolik životů změnilo pár bezvýznamných vlnek.
Z knihy Další příběhy pro potěchu duše (Bruno Ferrero)
