V trupu obrovské lodi byl maličký a nevýznamný šroubek, který společně s ostatními maličkými a nevýznamnými šroubky držel pohromadě dva ocelové pláty.
Když byla loď uprostřed Indického oceánu, šroubek se rozhodl, že už má svého bídného a špatně odměňovaného života na tomto místě dost (za kolik let mu za jeho práci nikdo jedinkrát neřekl "děkuji") a vybuchl: "Už jsem se rozhodl! Jdu pryč!"
"Jestli půjdeš ty, tak půjdeme i my", prohlásily ostatní šroubky. A také jakmile se šroubek začal vysouvat ven, ostatní ho následovaly. Při každém zhoupnutí vlny o kousek víc.
Nýty držící obložení protestovaly: "Tak jsme donuceny opustit své místo
i my ...". "Prosím tě, stůj!" volaly na šroub ocelové pláty. "Jestli nás nikdo nebude držet pohromadě, je s námi konec!"
Úmysl šroubku opustit své místo v mžiku znal celý lodní trup. Ohromný kolos, který do té doby s takovou jistotou zdolával vlny, začal bolestně skřípat a rozechvěl se. Všechny pláty, žebra, osy, šroubky, a dokonce i malé nýtky se proto rozhodly, že šroubku pošlou vzkaz, aby se svého úmyslu vzdal: "Celá loď se rozpadne, potopí se a nikdo se z ní nedostane pryč živý."
Šroubek se těmi slovy cítil polichocen a náhle si uvědomil, že je mnohem důležitější, než si myslel. A tak všem vzkázal, že zůstane na svém místě.
