Pro zamyšleni

NEHODA

Jedna mladá žena jela autem z práce. Řídila velmi opatrně, protože měla zbrusu nové auto, koupila si ho teprve den předtím. Její manžel na tento model dlouho šetřil.
Na přeplněné křižovatce na okamžik zaváhala a narazila blatníkem do nárazníku jiného auta. Strašně se rozplakala. Jak jen takovou škodu vysvětlí manželovi???
Druhý řidič ji sice shovívavě vyslechl, ale trval na tom, že je třeba sepsat pojistnou událost. Žena začala hledat dokumenty ve velké hnědé tašce. Vypadl z ní jakýsi lístek. Rozhodnými tahy mužského písma na něm stálo: „V případě nehody si pamatuj, že miluji tebe, ne to auto!“

HVĚZDICE

Zuřila strašná bouře. Ledové ostří větru se zařezávalo do vodní hladiny a zvedalo ji do obrovských vln bijících do pobřeží jako beranidla, které při návratu rozrývaly a obracely mořské dno jako obří pluhy. Vodní proud strhával malá zvířátka, která žila při dně, korýše a plže a vyhazoval je desítky metrů na břeh.
Bouře skončila stejně rychle jako začala. Hladina moře se zklidnila a ustoupila o několik metrů. Pobřeží zůstalo pokryté blátem, ve kterém se zmítaly a umíraly tisícovky hvězdic. Bylo jich tolik, že pláž jimi zrůžověla.
Ten zvláštní jev vzbudil zvědavost mnoha lidí. Přijely i televizní štáby, aby o podivném úkazu natočily reportáž. Mořské hvěždice se téměř přestaly pohybovat. Pozvolna hynuly.
Mezi lidmi byl také jeden chlapec, který přišel s tatínkem. Smutně se na hvězdice díval. Všichni je jen pozorovali a nikdo nic neudělal. Náhle se tatínkovi vytrhl z ruky, zul si boty a ponožky a rozběhl se na pláž. Sklonil se, nabral do ručiček tři malé hvězdice a běžel je hodit do vody. Pak se vrátil a celou akci opakoval.
Z betonového chodníku na něj zvolal nějaký muž:
„Co to děláš, chlapče?“
„Házím ty hvězdice zpátky. Jinak tu na břehu všechny pomřou,“ odpověděl chlapec v běhu.
„Ale vždyť jich tu jsou tisíce! Stejně je všechny nestačíš zachránit,“ zavolal na něj muž. „A stejné je to i všude kolem, na tom nic nezměníš!“
Chlapec se usmál. Vzal do ruky další hvězdici a hodil ji do vody se slovy: „Ale pro tuhle jsem to změnil!“
Ten muž chvíli mlčel, pak se sehnul, zul se a slezl dolů na břeh. Začal snbírat hvězdice a házet je zpátky do vody. Za chvilku se k nim přidala dvě děvčata a už byli čtyři. Po chvíli bylo na pláži padesát lidí, pak sto, dvě stě, tisíc. A nakonec byly zachráněny všechny hvězdice.

HRST PÍSKU

Malý chlapec si moc přál nějaké zvířátko, křečka nebo ptáčka, aby mu nebylo tak smutno, aby mu bylo veseleji, když je třeba doma sám, aby se měl s kým pomazlit, koho pohladit. Tatínek to dobře věděl, ale bál se, aby chlapec samou láskou zvířátku neublížil, byl ještě malý. Jednou seděli oba na pláži, svítilo teplé sluníčko a oba si povídali, najednou otec povídá:
„Dones mi v ruce, co nejvíc písku!“
Chlapec naplnil dlaň pevně ji sevřel a běžel k tatínkovi, u tatínka dlaň otevřel a kouká a v malé dlaničce nezůstalo vůbec nic, jen pár zrníček.
„To nejde táto, všechen písek mi utekl!“
„Zkus to jinak!“ řekl otec a nahrnul písek na narovnanou a otevřenou dlaň „Vidíš kolik písku mi můžeš donést!“
Chlapec se podivil, opravdu na malé dlani byla velikánská hromada písku a nikam „neutekla“.
„A to si synku pamatuj! Když něco budeš chtít strašně moc, budeš se bát, že o to přijdeš, nebo, že ti to uteče – nebudeš mít nic, když budeš opatrný a dáš svobodu, budeš mít nakonec mnohem víc!“
Chlapec se nechápavě podíval na otce.
„Odpoledne půjdeme koupit zvířátko, jaké si vybereš, ale pamatuj si, že když ho budeš mačkat v ruce, zvířátko se udusí a umře, když mu dáš svobodu, necháš ho volně běhat nebo lítat, zvířátko tě bude milovat a zůstane u tebe dloho:o)“

ČAS

Jednoho čínského vědce pozvali na berlínskou univerzitu. Na letišti na něj čekal jaho německý kolega. Po přivítání se oba vydali k zastávce autobusu. Stál tam jeden autobus, který byl připravený k odjezdu.
Německý profesor popadl Číňana za ruku: „Poběžte, rychle!“
A rozběhli se k autobusu. Naskočili do něj na poslední chvíli. Hned se za nimi zavřely dveře a autobus se rozjel.
Němec se s úlevným výdechem podíval na hodinky.
„Díky Bohu,“ zasípal, „ušetřili jsme tak deset minut.“
Číňanse na něj tázavě podíval a s úsměvem řekl:
„A co s těmi deseti minutami budeme dělat?“

PÁD

Náš největší úspěch není v tom, že nepadneme, ale v tom, že vždy vstaneme, kdykoliv padneme. Konfucius

KVĚTINKA

Jednou oblast postihlo strašné sucho. Tráva nejdřív zežloutla a pak uschla. Pomřely keře a nejslabší stromy. Z nebe nespadla ani kapka a ráno nikdy nepřineslo ani chvilkové občerstvení rosou.
Tisíce malých i velkých zvířat umíraly. Jen máloco mělo sílu utéct poušti, která všechno pohlcovala.
Sucho bylo den ode dne horší. Dokonce i silné staré stromy, které svými kořeny dosahovaly hluboko do země, ztratily listí. Všechny studánky i prameny zmizely. Potoky a řeky vyschly.
Jenom malá kytička ještě žila, protože jí jeden pramínek ještě dával pár kapek vody. Ale pramínek si zoufal: „Všechno je suché, má žízeň a umírá. A já s tím nedokážu nic udělat. Jaký smysl mají mé dvě kapky vody?“
Poblíž stál starý mohutný strom. Uslyšel jeho nářek, a ještě než umřel, řekl pramínku: „Nikdo od tebe neočekává, že dáš život celé poušti. Tvým úkolem je udržet při životě tu kytičku. Nic víc.“

POHÁDKA O LÁSCE A DŮVĚŘE

Byli jednou dva lidé a ti se měli velmi rádi. Vzali se a nedokázali si představit, že by jeden bez druhého mohla žít. Jednoho dne se proto dohodli, že kdyby jeden z nich umřel, ať žena, nebo muž, druhý se svého života také vzdá a bude ho následovat, aby dokázal, jak silná byla jeho láska.
A jejich život šel dál, žili spolu a se svými dětmi v míru a pokoji. Jednoho dne však muž dostal nápad, že vyzkouší svou ženu a zjistí, jak hodně ho miluje.
I poslal svého kamaráda, který s ním byl při sběru dřeva v lese, domů za svou ženou. Měl jí vzkázat, že na jejího muže spadl strom a zabil ho.
Když to žena uslyšela, bolestí jí málem puklo srdce i vzpomněla si na svůj slib, vešla do prázdného domu a zabila se. Když se její muž vrátil domů a našel ji, propukl v usedavý pláč. „jak jsem byl hloupý! Nevěřil jsem, že moje žena slib dodrží.“
Její lásku vyzkoušel a přitom o ni přišel.
Muž byl velmi smutný, hořce plakal, jeho žena mu chyběla. Ale aby ji v její smrti následoval, k tomu mu chyběla odvaha.
Po čase mu však bylo nápadné, že je v jeho době stále pořádek. Když se vrátil domů, bylo už o děti postaráno, byly po jídle a celé šťastné. Nerozuměl tomu. Když se jich ptal, proč mají takovou radost a kdo uklidil, vždy odpověděly: „Byla tady maminka a všechno udělala.“
Muž tomu však nechtěl věřit, přestože se tak dělo každý den a jejich odpověď byla pořád stejná. Schoval se tedy v domě, aby viděl, co se opravdu děje. A opravdu, objevila se jeho žena a byla tak krásná a vypadala tak přívětivě, že se nedokázal dále schovávat.
Vyšel a pověděl jí, jak velmi ji miluje, jak krásně září její oči, chtěl ji obejmout a políbit.
Žena odpověděla: „Ne, ne, prosím! Nedělej to, protože jsem mrtvá a nemohla bych se už nikdy vrátit, musela bych odejít navždy.“
Muž měl však svoji ženu tolik rád, že nepochopil, co tím míní, a stůj co stůj ji chtěl držet ve svém náručí. I objal ji.
Najednou držel jen kostru. A jeho žena se již nikdy více neukázala.
Nevíme, co máme, dokud to neztratíme.Nikdy po nikom nesmíme žádat, co sami nejsme schopni dát.

MODRÝ KÁMEN

Klenotník seděl u svého stolku a roztržitě hleděl na ulici výkladem malého elegantního obchodu, který mu patřil.
Před výkladem se zastavila holčička a přitiskla nos na sklo. Oči modré jako nebe se jí rozzářily, když uviděla jeden z vystavených šperků. Rozhodně otevřela dveře a ukázala na nádherný tyrkysový náhrdelník.
„Chci ho pro sestru. Můžete mi ho pěkně zabalit?“
Klenotník se na svou zákaznici nevěřícně zadíval: „Kolik máš peněz?“
Děvčátko si bez váhání stouplo na špičky a vysypalo na pult plechovou pokladničku. Vypadlo z ní pár drobných bankovek, hrst mincí, několik mušliček a kovových figurek.
„Bude to stačit?“ zeptala se hrdě. „Chtěla bych koupit dárek starší sestře. Co umřela maminka, se o nás stará ona a nikdy nemá ani chvilku sama pro sebe. Dnes má narozeniny a z tohohle dárku bude jistě mít velkou radost. Ten kámen má stejnou barvu jako její oči.“
Muž odešel dozadu a za chvilku se vrátil s krásným červeně a zlatě zdobeným dárkovým papírem, do kterého pečlivě zabalil krabičku s náhrdelníkem.
„Tady ho máš,“ řekl holčičce. „A dej na něj pozor.“
Děvčátko hrdě vykročilo, jako by si neslo poklad.
Hodinu poté vešla do klenotnictví krásná dívka. Měla nádherné modré oči a vlasy barvy medu. Položila na pult klenotníka balíček, který on předtím s takovou péčí připravoval.
„Ten náhrdelník byl koupený u vás?“
„Ano, slečno.“
„Kolik stál?“
„Cena je věc dohody mezi zákazníkem a mnou. Tato informace je důvěrná.“
„Ale moje sestra měla jen pár drobných. Nikdy by si takový náhrdelník nemohla dovolit koupit!“
Klenotník zvedl pouzdro s náhrdelníkem, zavřel ho, znovu ho pečlivě zabalil a podal dívce.
„Vaše sestra ho zaplatila. Dala za něj víc než by dal kdokoli jiný dala všechno, co měla.“

PLNÁ SKLENICE

Profesor filosofie stál před svou třídou a na stole před sebou měl několik předmětů. Když začala hodina, vzal beze slova velkou prázdnou sklenici od majonézy a začal ji plnit kameny velkými asi 5 cm. Když ji naplnil, zeptal se studentů, jestli je plná. Studenti souhlasili. Pak vzal profesor krabici oblázků a vysypal je do sklenice. Trošku s ni zatřepal a oblázky vyplnily mezery mezi většími kameny. Potom se opět zeptal studentů, jestli je sklenice plná. Studenti opět se smíchem souhlasili. Nyní vzal profesor krabici s pískem, vysypal ho do sklenice a písek samozřejmě vyplnil i ty nejmenší mezery.
"A nyní si představte," řekl profesor, "ze to je váš život. Kameny jsou ty podstatné věci - vaše rodina, váš partner, vaše zdraví, vaše děti - zkrátka věci, které v případě, že vše ostatní ztratíte, stále dokáží naplnit váš život. Oblázky jsou ostatní věci, které také stojí za povšimnutí - vaše práce, váš dům, vaše auto. Písek, to jsou všechny ostatní maličkosti. Když naplníte sklenici nejprve pískem, nezbude žádné místo pro kameny a oblázky. A stejně je to i v životě. Pokud vynaložíte veškerou energii na maličkosti, nebudete mít prostor pro důležité věci. Věnujte pozornost věcem, které jsou důležité pro vaše štěstí. Hrajte si se svými dětmi, najděte si čas na zdravotní vyšetření, jděte si se svým partnerem zatancovat. Vždy vám zbude čas na práci, na úklid domu, nebo na uspořádání party. Starejte se především o kameny - o věci, které mají opravdu význam. Stanovte si svůj žebříček priorit. Zbytek je jenom pÍsek.“
Na to vstal jeden ze studentu, vzal sklenici, kterou profesor i ostatní studenti měli za plnou a nalil do ni láhev piva, které si samozřejmě našlo svoje místo a láhev byla teprve nyní opravdu plná.
To dokazuje, že bez ohledu na to, jak plný je váš život, prostor na pivo se vždycky najde.

SEN

Jednoho rána si kalif Harún al Rašíd jako obvykle zavolal vykladače snů, aby mu vyložil sen, který se mu v noci zdál.
„Zdálo se mi, že mi jeden po druhém vypadaly všechny zuby. Co si o tom myslíš?“
„Pane, není to dobré znamení. Ten sen znamená, že všichni tvoji příbuzní zemřou a ty zůstaneš sám,“ řekl vykladač.
Kalif se zachmuřil. Výklad snu ho tolik rozčílil, že milého vykladače vyhnal z paláce a dal si zavolat jiného. Ten mu odpověděl:
„Pane, je to dobré znamení. Ten sen znamená, že budeš žít dlouho, a přežiješ dokonce všechny své příbuzné.“
Kalif si spokojeně mnul ruce: „To je ale dobrý sen.“ A dal vykladači, který ho tak pěkně vyložil, sto denárů. Pak si zavolal vezíra a přikázal mu, aby našel prvního vykladače a omluvil se mu kalifovým jménem. Konec konců mu řekl totéž jako ten druhý, ale zvolil špatná slova.

ŠŤASTNÉ VZPOMÍNKY

Jeden starý, 92-letý, drobný, vyrovnaný a hrdý muž, který je každé ráno úderem osmé zcela oblečen, s vlasy moderně učesanými a důkladně oholen, i když je slepý, se dnes stěhuje do pečovatelského domova. Jeho manželka nedávno zemřela, a tak je přestěhování nutné.
Po mnoha hodinách strávených trpělivým čekáním v hale pečovatelského domova se mile usmál, když mu bylo sděleno, že pokoj má připraven.
Když své chodítko vmanévroval do výtahu, poskytl jsem mu vizuální popis jeho malinkého pokoje, včetně prostěradel zavěšených na okně.
"Moc se mi to líbí," spustil nadšeně jako 8-letý kluk, který dostal štěňátko.
"Pane Jonesi, ještě jste ten pokoj neviděl, počkejte. "
"To s tím vůbec nesouvisí," odpověděl.
"Štěstí je něco, o čem rozhodujete dopředu. Jestli se mi pokoj bude líbit nebo ne, nezáleží na tom, jak je uspořádán nábytek záleží na tom, jak si upořádám mysl. Už jsem se rozhodl, že se mi pokoj bude líbit. Je to rozhodnutí, které učiním každé ráno, když se vzbudím. Mám možnost si zvolit; mohu strávit den v posteli a probírat se potížemi, které mám u různých částí svého těla a které už nefungují nebo vstát z postele a být vděčný za ty, které dosud fungují.
Každý den je dar, a dokud budou mé oči otevřené, budu se soustředit na ten nový den a všechny šťastné vzpomínky, které jsem si uchoval. Právě pro tuto chvíli svého života. Stáří je jako účet v bance. Vybírat můžete to, co jste si uložili. Takže, má rada zní: ukládejte hodně štěstí na svůj bankovní účet vzpomínek! Děkuji za váš podíl na naplňování mé vzpomínkové banky.
Já sám stále ještě ukládám."

LÁSKA, POMOC NEBO UBLÍŽENÍ?

Byla jedna stará paní, kolik jí tak mohlo být? 60? 65? Třeba, měla dceru – nějak se jí nepovedla, kdo ví proč, možná něco zanedbala, možná tomu tak chtěl osud. A ta dcera má zase dceru, bydlí společně, moc peněz nemají, dcera nemá práci a možná se jí ani nechce pracovat. Vnučka chodí do školy a babička se snaží, jak jen může. Pomáhá vnučce s učením, možná se snaží vynahradit, to co kdysi nemohla dát dceři.
Jednoho dne babička onemocní, leží čas v nemocnici a když se vrátí domů, zjišťuje, že se vnučka ve škole velice zhoršila. Vendulka je v deváté třídě a hrozí jí pětka z matematiky. Jak může stará babička pomoci? Nevysvětlí Vendulce látku, však ani Vendulka není moc nadaná a se čtverkou prolézá už léta, ale nikdy to nebylo hůř. Babička počká až jí dojde důchod, část dá stranou, do obálky a jde do školy, jde prosit? Podplácet? Můžeme se na tu ženu zlobit?
Ve své chudobě volí řešení, které sama vidí asi jako jediné možné.
Ale neuškodí její jednání vnučce víc než pětka z matematiky?
Snad se to Vendulka vůbec nikdy nedozví.
Paní učitelka si obálku nevezme, pošle babičku domů a Vendulka dostává šanci při závěrečné písemné práci. Povedlo se! Vendulka nese 30.června babičce vysvědčení se čtverkou.

BLÁZNIVÁ

Říkali jí Bláznivá. Žila s nimi v domově důchodců a vždy po zprávách v televizi objala a políbila televizor, pak odešla do svého pokoje. Všem to přišlo už normální, ale jednoho dne přišel do domova nový zaměstnanec, viděl jak babička zase jednou večer objala a políbila televizor, nedalo mu to a zeptal se potom na pokoji babičky, proč to dělá?
„Víš, chlapče, nemám rodinu, a ten pán, co uvádí zprávy, to je jediný člověk, kterého mám, jediný kdo se na mě za celý den usměje a popřeje mi dobrý večer!“
Chlapec se zamyslel a od té chvíle se snažil dávat lidem v domově úsměv každý den.

RADOST

Radost vstupuje do našeho života, když máme co dělat, co milovat a v co doufat.

VÍRA

Pole byla vyprahlá a zem praskala nedostatkem vláhy. Zažloutlé a povadlé listí smutně viselo z větví. Trávu na loukách slunce úplně spálilo. Lidé napjatě zkoumali kobaltově modré nebe, zda se na něm neobjeví mráček. Každým týdnem bylo vedro nesnesitelnější. Opravdový déšť spadl naposledy před několika měsíci. Farář svolal obyvatele vsi před kostel, aby všichni společně prosili za dar deště.
V určenou hodinu bylo náměstíčko plné lidí. V očích měli úzkost, ale také naději, že konečně zaprší. Mnozí si nesli předměty, kterými chtěli projevit svou víru. Farář přejížděl pohledem po shromážděných věřících a obdivně sledoval to množství biblí, křížků a růženců.
Náhle se zastavil. Nemohl odtrhnout zrak od děvčátka, které způsobně sedělo v první řadě. Na klíně mělo složený červený deštník!

VÁLKA

Cituji z knihy: (JIŘÍ KUČERA – Vyznavač a mučedník Štěpán Trochta, Portál 2006):
…….Na přelomu roku 1943 a 1944 došlo ke kritické události. Trochta byl s dalšími spoluvězni určen k vypráznění a vyčištění vězeňských záchodů. Dozírající esesák byl nespokojen s jeho údajně pomalou prací a dvakrát po něm vystřelil. Naštěstí ho trefil pouze do nohy, ale Trochta hned poznal vážnost situace, svalil se a zůstal nehybně ležet. Rozhodovalo se o jeho životě a smrti. Náhodou jel kolem dvoukolák s mrtvolami do krematoria a tak esesák zařval: „Hoďte ho na káru.“ Postřelený trochta na hromadě mrtvol cestou omdlel. Probral se až v hrobovém tichu před krematoriem. Uvědomil si to, jednomu neboštíkovi utrhl kus nohavice, aby si ovázal krvácející nohu, svezl se pomalu z káry a odplížil se do blízké ošetřovny. Tam ho i přes velké riziko lékař ošetřil a nechal přespat. Trochta se ovšem na lágr vrátit nesměl, protože byl „úředně jako č.12791 mrtev“. Pomohli mu jugoslávští lékaři a jeden německý kněz. Při příjezdu nových vězňů byl Trochta zapsán jako nový vězeň s novým číslem, již bez poznámky „RU“ (RU = Rűckehr unerwűnscht – návrat nežádoucí).
Stalo se však, že když jednou Trochta tlačil vůz, poznal ho onen dozorce, který ho postřelil. Vyvolal si ho od vozu a poručil mu připravit chlorové vápno do kádě. Trochtu pak udeřil lopatou, shodil do vápna a nohou mu ještě přišlápl krk, aby ho udusil. Shodou okolností ale sám do kádě spadl. Když se vzpamatoval, začal Trochtu zuřivě mlátit. Pouze náhle vyhlášený alarm kvůli útěku vězňů Trochtu zachránil, protože se dozorce musel účastnit stíhání uprchlíků. Štěpán Trochta znovu našel útočiště na ošetřovně. Těžce zraněného, potlučeného a pořezaného od lopaty, s oteklou nohou, se ho ujal český lékař – vězeň MUDr. Podlaha……..

AUTOBUS

Maminka veze chlapečka autobusem do školky, chlapec v autobuse poskakuje, zpívá si a „zlobí“.
„Pojď si sednout! Neskákej! Nezlob nebo dostaneš na zadek!“
Neustále na chlapce křičela maminka.
Chvilku je pozorovala starší paní, maminka si toho všimla a obrátila se na ní:
„Vidíte, to mám zlobivého kluka, ne a ne se posadit! Už si s ním nevím rady!“
„A zkusila jste ho pohladit?“
„Pohladit? Proč?“
„Třeba proto, že jste jeho máma, třeba proto, že ho máte ráda a třeba jen tak, že je dnes středa :o)“
Maminka se zarazila, zavolala na Tomíka, objala ho a na okamžik schovala ve svém náručí. Malý chlapec najednou nechtěl nikam běhat. Byl štastný, že cítil blízkost lásky.

Přeju vám, abyste taky cítili blízkost lásky, abyste měli koho obejmout a byli obejmuti.