Jeden buddhistický kněz putoval pokojně do svého kláštera v horách a po cestě ho překvapil vyhladovělý medvěd.
Kněz se dal na zběsilý útěk , ale šelma mu byla v patách. Najednou se ocitl na okraji propasti. Stál před neřešitelnou volbou: buď se vrhnout dolů do propasti, nebo se nechat roztrhat.
Medvěd se blížil a už cenil své strašné tesáky.
Kněz sklouzl do propasti, ale podařilo se mu zachytit se větve stromu, který vyrůstal ze skalnaté stěny. Větev se však začala nebezpečně naklánět dolů.
Podíval se pod sebe a zahlédl dole hladového tygra. Tlamu měl dokořán a čekal na něj, až spadne.
A tak se ubohý kněz držel pevně větve, nad sebou měl medvěda, který ho chtěl roztrhat, a pod sebou dole ve střehu čekajícího tygra.
Byla to naprosto beznadějná situace.
Vtom si kněz všiml, že poblíž větve se červená trs jahod. Jejich plody byly červené, zralé, slaďoučké a lákaly k jídlu. Kněz natáhl ruku a dvě si utrhl. Jen se mu rozplynuly na jazyku a on s nadšením vydechl: „Ty jsou dobré! Taková výtečná chuť!“
Nikdo se nemůže ocitnout v situaci natolik ztracené, aby nenašel nějaký důvod k radosti. Umět ten důvod k radosti najít, to se podaří jen silné povaze se smyslem pro humor.
Z knihy Příběhy pro potěchu duše (Bruno Ferrero)
