Teologie Biřmování

Ježíš přislíbil učedníkům Ducha svatého. Po jeho odchodu z tohoto světa se tento slib splnil: Boží Duch lidi uchvátil. Naše Letnice (Svatodušní svátky) jsou na to vzpomínkou. Od té doby apoštolové a jejich nástupci zprostředkovávají pokřtěným Ducha svatého tím, že na ně vkládají ruce.

     Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Ty tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce, a oni přijali Ducha svatého. (Sk 8, 14-17; srov.: 19, 6; Žid 6, 4)

     Položit na někoho ruku znamená přivlastnit si ho; v tomto případě to znamená: uvést ho do oblasti Božího působení. Písmo svaté zde tedy připomíná druhý, další, od křtu se lišící znak, ve kterém se nám Bůh přibližuje. Tuto svátost nazýváme biřmováním. V prvních stoletích se udělovala většinou hned po přijetí křtu, s nímž je úzce spojená. Z textu Skutků apoštolů vyplývá, že udělování biřmování bylo vyhrazené apoštolům; proto až dodnes ho zpravidla uděluje biskup jako nástupce apoštolů.

     Slovo biřmování pochází (podobně jako slovo konfirmace) z latinského confirmatio, což znamená posilnění. Při biřmování klade biskup na biřmovance ruku, pomaže ho na čele křižmem (olej smíchaný s balzámem) a říká: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého“. Pomazat někoho olejem znamená - vzpomeňte si na pomazání při korunování císaře ve středověku - přenést na něho sílu.

     O účincích biřmování se říká ve Skutcích apoštolů: ... a přijali Ducha svatého. Samozřejmě, že Ducha svatého dostává člověk už i při křtu. Ale při křtu se do člověka vštěpuje jako zárodek, který při biřmování dosáhne úplného rozvoje. Důležitost biřmování se velmi zřetelně projevila u apoštolů.

     I apoštolové patřili před sesláním Ducha svatého ke Kristu a přece byli ještě v mnohém nezralí a povrchní. Vzpomeňme si na jejich těžkopádné chápání a slabou víru. Boží Duch je ještě zcela neovládl. Úplně přeměnění jsou však o Letnicích. Okovy strachu a nerozumnosti spadly, odvážně hlásají Kristovo poselství, protože byli naplnění Duchem svatým (srov.: Sk 2, 1-41).

     Všechno, co jsme výše uvedli o působení Ducha svatého, můžeme aplikovat na biřmování. Je to svátost růstu a pokroku. Nový život, který dostáváme při křtu, se biřmováním posilňuje. Biřmování dělá křesťana dospělým a způsobilým pro boj proti lhostejnosti  a nepořádku ve vlastním nitru a pro otevřené vyznání víry. Každý věřící se stává Kristovým apoštolem, hlasatelem evangelia ve světě: v zaměstnání a politice, v rodině  a ve společnosti, na ulici a v kostele.

     Apoštol Pavel nám ve svém listu Galaťanům říká, co způsobuje Duch: Ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost (Gal 5, 22-23). Opíraje se o Izaiáše (11,1-3), se často mluví o sedmi darech Ducha svatého a to o daru: moudrosti, rozumu, rady, síly, poznání, zbožnosti a bázně Boží.

     Bůh k nám přichází jen tehdy, když se mu otevřeme. Proto ani biřmování nepůsobí automaticky. Svátosti nejsou žádné Sezame, otevři se !, vyžadují  naši spolupráci. Ne bez nás, ale s námi pracuje Bůh. Když jeho působení stavíme do cesty překážky, když se před ním uzavřeme, nemůže na nás působit. Z toho je patrné, co se uvádí ve výroku Písma svatého: že je jen jediný hřích,který se nedá odpustit  a to je „rouhání proti Duchu svatému“ (Mt 12, 31). Tím je míněno právě uzavření se člověka do sebe. Proti tomu je i Bůh bezmocný, protože on nikoho nenutí. Ale když dovolíme, aby nás Bůh usměrňoval, když  svůj  život  nesměřujeme  svévolně  a sobecky jen k zisku, když posloucháme Boha a osvojíme si jeho „světový názor“, tehdy může působit.

Ferdinand Krenzer; Morgen wird man wieder glauben; Lahn-Verlag Limburg, Nemecko