Svátost biřmování

Svátost biřmování je úzce spojena s křtem a eucharistií, poněvadž je tak jako ony svátostí křesťanské iniciace. Jestliže křest přivtěluje pokřtěného do církve, pak biřmování uskutečňuje další, dokonalejší spojení s Kristovým Tělem. Svátost biřmování umocňuje dynamiku křestních milostí, obdařuje zvláštní silou Ducha svatého, a tak zavazuje k tomu, abychom šířili a bránili víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové. Biřmování je spolu se křtem a s eucharistií svátostí, která podmiňuje proces připodobnění věřícího člověka Kristu.

     Ve svátosti biřmování člověk dostává letniční milost - plnost Ducha svatého. Církev v liturgických textech porovnává milosti této svátosti s oněmi mimořádnými milostmi, na nichž měli účast apoštolové o letnicích. Při biřmování na pokřtěné slavnostně „sestupuje“ Duch svatý, jenž touží dovést ke zralosti to, co bylo jednou provždy započato ve svátosti křtu. Zvláštním plodem této svátosti je dar zralé víry, udělovaný nám Duchem svatým skrze milost obnaženosti, toho, že jsme byli zbaveni všech opor, zcela ožebračeni.

Plnost víry vyžaduje naši obnaženost

     Naše víra se prohlubuje, zatímco jsme zbavováni vlastních „bezpečnostních systémů“, toho, co  v nás rodí pocit síly, moci, významnosti. Toto obnažování v nás uvolňuje místo pro víru, která vyžaduje pokoru. Když nás Bůh zbavuje naší vlastní moci a sil, přivádí nás k sobě blíž, staví nás do pravdy a způsobuje, že ho potřebujeme více - a to je mimořádná milost.

     Svatý Jan od Kříže říká, že Bůh duši nejvíc miluje, když ji obnažuje, neboť člověk pak může dojít k plnosti víry. Když nemáš oporu v žádném „bezpečnostním systému“, pak tě Bůh může přitahovat k tomu, abys spoléhal jen na něj - jedinou skálu své spásy. Milost obnaženosti je zvláštní dar Ducha svatého, který člověka ochuzuje ještě dříve, než sám sestoupí. My často plně nechápeme působení Ducha svatého. Víme, že je Přímluvce a Utěšitel, Láska Otce a Syna, ale často zapomínáme, že to on je hlavním tvůrcem naší svatosti. Je tedy tím, který uskutečňuje celý proces, nezbytný na naší cestě za jednotou s Bohem, proces, jenž zahrnuje jak prvky přitažlivé, tak   i očišťující, tedy prvky našeho obnažování. Právě Duch svatý nás obnažuje, to on nás činí chudými. Je - jak vyznáváme v svatodušní sekvenci Veni, Sancte Spiritus - Otcem nebohých (chudých), proto rozdává dary chudým.

     Obdarovává nás Duch svatý proto, aby nás obohatil? To by přece nemělo smysl, neboť být bohatý v duchu je  v evangeliu vždycky prokletím. Jeho darem je naše obnažení a ještě větší chudoba, abychom byli otevřenější jeho moci a lásce. Teprve pak se on sám stane darem pro nás, protože bude moci sestoupit do této prázdnoty naší obnaženosti a naplnit ji svou nekonečnou mocí a láskou.

     Zvlášť důležitým druhem obnažení, skrze něž nás Duch svatý připravuje na své „sestoupení“, je to, že nás zbavuje falešného obrazu nás samých  a osvobozuje nás od předstírání.    Sv. Jan nám ve svém evangeliu předává Kristův příslib, že až přijde Utěšitel - Duch svatý -, usvědčí svět z hříchu (srv. Jan 16, 8). Tedy jednou z funkcí Ducha svatého, který na nás sestupuje ve svátosti biřmování, je usvědčit nás  z hříchu, čili obdařit nás milostí pokory. To je základní milost Ducha svatého. Díky ní poznáváme, kdo doopravdy jsme, přesvědčujeme se, že jsme hříšníci, lidé malé víry.

     Pokud jsi si jist sám sebou, pokud jsi dosud neobjevil svou hříšnost a ve všem si víš sám rady, pak vlastně nepotřebuješ Ducha svatého. Sebejistý postoj a nedostatek pokory před ním uzavírají dveře tvého srdce. Pokud se necítíš být hříšníkem, nebudeš toužit po spasitelném působení Ducha svatého ve svém životě a pak neobdržíš milosti svátostného biřmování. Pokora a víra, tyto základní dary Ducha svatého, nás více otevírají pro sestoupení Ducha a přijetí jeho samotného jako daru.

Plodnost svátosti biřmování

     Svátostné milosti nepůsobí automaticky. Biřmování nezastírá charakterové vady, neodstraňuje nedostatky spojené s temperamentem   a nenahrazuje tvoje osobní úsilí. Po jeho přijetí můžeš zůstat nadále ničemným, bázlivým, vlažným ve víře, otrokem lidských ohledů. Moc Ducha svatého, udělovaná ve svátosti biřmování, je ti nejprve pouze nabízena, abys ji vírou mohl svobodně přijmout. Můžeš odmítnout přijetí této milosti, můžeš ji podcenit. Duch svatý k člověku přichází velmi jemně, nevnucuje se, přichází v tichosti srdce, které na jeho seslání čeká. Přijde, jen když ho budeš očekávat, až se toužebně zaposloucháš do každého jeho slova a zatoužíš po jeho působení ve svém životě. Duch svatý přijde, až se ve tvém srdci zrodí jasná touha po jeho přítomnosti.

     Cesta ke zralé víře není pravidelný pohyb po přímé linii. Je obvykle poznamenána četnými vzlety a pády. Abys došel ke zralé víře, budeš muset nejednou zakusit chyby své nezralosti. Nejdřív se musíš stát pokorným, teprve pak v tobě bude moci růst víra. Růst v pokoře, růst v pravdě, ti umožní se stále dokonaleji otvírat milostem biřmování a růst v nich.

     Až přijmeš biřmování, můžeš např. zjistit, že něco ve tvém náboženském životě skončilo, že už máš určitou etapu za sebou, ale on je to ve skutečnosti začátek tvé cesty k plnosti života z víry. Biřmování je svátost, která vyžaduje tvoji spolupráci. Započala ve tvém životě něco mimořádně důležitého, započala nový proces tvé spolupráce s Duchem svatým, který je nablízku a čeká, dokud se tvé srdce plně neotevře, aby ho přijalo s hlubší a dokonalejší pokorou  a vírou.

     Před přijetím svátosti biřmování, ve chvíli obnovy křestního slibu, se tě církev ptá: „Věříš v Ducha svatého, Pána a dárce života, kterého máš dnes přijmout ve svátosti biřmování, jako ho přijali apoštolové v den letnic?“ Abys dnes ještě jednou odpověděl na tuto otázku, musíš v pravdě stanout před Bohem. Když se díváš na svůj život v duchu pokory, která znamená zůstávat v pravdě, nemusíš zpochybnit svou víru? Jak málo víry v tobě musí být, když nežiješ z milostí křtu a biřmování. Vždyť jsi přijal plnost daru Ducha svatého, a co se v tvém životě změnilo? Ve chvíli křtu - pokud jsi přijímal tuto svátost jako dítě - sis nebyl vědom veliké změny, která v tobě nastala, toho, že to bylo tvé nové narození. Křestní slib tehdy skládali tvým jménem rodiče a kmotr. Později, při biřmování jsi tento slib obnovil... Udělal jsi to s jistotou? Vyslovoval jsi ho s plným vědomím toho, že si volíš Krista, že mu chceš plně náležet? Snaž se vytrvat v pravdě a často se sám sebe ptej: Co jsem udělal s dary Ducha svatého? Co jsem udělal se samotným Duchem svatým, jehož jsem dostal jako nevýslovný dar?

     Z platnosti svátosti automaticky nevyplývá její plodnost pro přijímajícího. Svátost může být platná, ale přesto člověk nemusí přijmout milosti s ní spojené, ba co hůř, může se provinit nehodným přijetím svátosti. Když sv. Pavel hovoří o eucharistii, varuje: „Kdo by tedy jedl chléb Páně nebo pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně.“ (1Kor 11, 27) Svátosti udělují milost jen těm, kteří jim neodporují. Duch svatý potřebuje tvou otevřenost, tvou vnitřní dispozici. Stojí u dveří a klepe, avšak nevstoupí nepozván. Ve své nekonečné lásce a důvěře nechal klíče tobě, abys mu dovolil vstoupit. Můžeš se před ním tedy uzavřít, ale můžeš mu také vírou a pokorou otevřít dveře svého srdce dokořán.

 Svátost biřmování, přijatá ve smrtelném hříchu nebo bez víry, je platná, ale neplodná. Když se však     v člověku začne rozvíjet náležitá dispozice, může ji oživit. Ve svátosti biřmování na tebe sestoupil Duch svatý. Pokud jsi tuto svátost přijal s malou vírou a neuvědomil si tuto mimořádnou událost, pak to můžeš napravit nyní, skrze růst tvé vnitřní dispozice. Svátostné milosti se v tobě mají oživovat a růst po celý život - dokud nedosáhneš plného spojení s Ježíšem v Duchu svatém.

Dar Ducha apoštolům

     Během poslední večeře řekl Ježíš apoštolům: „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy.“   (Jan 16, 12-13) V předvečer Kristovy smrti nebyli ještě apoštolové schopni přijmout veškeré jeho učení, poněvadž na ně ještě nesestoupil Duch svatý. Proč jim nebyl seslán hned, hned na začátku, když potkali Ježíše a šli za ním? Vždyť kdyby se to stalo, byli by jeho učení pochopili hned. Takto však rozuměli jenom máločemu z toho, co jim Ježíš říkal. Jenže Duch svatý na ně dříve sestoupit nemohl, protože v sobě neměli nezbytnou dispozici, nebyli ještě obnaženi a ožebračeni, neměli opravdovou pokoru ani autentickou víru - víru, při níž by zůstali bezmocní a všechno čekali od Boha.

     Věřící člověk musí být zbaven „bezpečnostního systému“. V životě apoštolů je to vidět velmi jasně. Proces obnažování vede buď ke vzpouře a odpadnutí od Boha, anebo k větší dynamice víry a k důvěřivějšímu odevzdání se Bohu. Bohatý mladý muž, jenž se s takovou horlivostí ptal Ježíše, co má dělat, aby dosáhl věčného života, jít za ním nakonec odmítl.

     Nechtěl všeho nechat; nechtěl dopustit své obnažení. Proto na jeho adresu Kristus řekne: „Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“ (Mk 10, 25) Následoval úžas apoštolů a Petrova reakce: Pane, a co bude s námi, kteří „jsme opustili všechno a šli jsme za tebou“? (Mk 10, 28)

     V Petrově duši se mohl zrodit určitý pocit nadřazenosti a uspokojení. Mohl si říci: Ten muž nešel za Pánem, ale my jsme skutečně opustili všechno. To nelze popřít. Petr opravdu opustil rodinu a svou práci. Stejně jako Jan a Jakub. Víme z evangelia, že opustili svého otce Zebedea, který měl určitě nějaký rybářský podnik, protože zaměstnával nádeníky, a pravděpodobně to byl bohatý člověk. Oni také opustili rodinu, práci, zajištění; opustili všechno a šli za Ježíšem. Ale jak to obvykle bývá, člověk je v jednu chvíli připraven vzdát se všeho pro Boha, ale potom, stejně lehce, je hotov zase všechno vymáhat.

     Apoštolové, například Jan a Jakub, kteří se vzdali všeho pro Ježíše, jsou později velmi sebejistí. Mají jasnou vizi izraelského království v tomto čase a chtěli by v tomto království udělat kariéru. Co víc, zdá se, že trochu žárlili na Petra, protože se od ostatních lišil. Jejich matka, určitě ne bez jejich vědomí, prosí, aby zasedli po Kristově pravici a levici.

    Takto tedy může člověk všechno opustit; aby to později vymáhal zpět. Ve své touze si přece tito apoštolové dělali nárok na první místa v Ježíšově království. Jsou v duchu pravými farizeji, ačkoli jimi nejsou svou formální příslušností. Abychom viděli jasněji jejich farizejství, připomeňme si tu situaci, kdy chtěl Ježíš cestou do Jeruzaléma projít jedním samařským městečkem, ale jeho obyvatelé ho nepřijali kvůli svému odporu k Židům. Tehdy řekli Jakub a Jan, nazývaní „synové hromu“: „Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?“ (Lk 9, 54) To je pro farizejství charakteristické; oni - ti lepší - vyžadují trest pro ty horší.

     Můžeš všechno opustit, následovat Pána, ale později se považovat za většího a lepšího než ostatní a tímto přijmout jed farizejství. To se také stalo s apoštoly. Vidíme však, že dokud jsou tak farizejští, dokud si činí takové nároky, nemůže na ně sestoupit Duch svatý. Ale vždyť by to bylo to nejjednodušší, kdyby už na samém počátku Duch Utěšitel, ten, který posvěcuje a vyrovnává stezky v lidských duších, ten, jenž je světlem, sestoupil a vysvětlil celé Ježíšovo učení. Duch svatý, však nesestoupí na člověka bohatého duchem, o kterém Ježíš říká: „Běda vám, boháči.“ (Lk 6, 24) Nemůže sestoupit na člověka, který si je sebou jist, který je bohatý duchem, neboť takový člověk není otevřen působnosti Ducha, působnosti Otce chudých.

     V životě apoštolů jsou jasně vidět etapy jejich přibližování Bohu. Nejprve nastalo v jejich životě takové galilejské jaro, radostné a plné snů. Teprve později se začaly na obzoru objevovat černé mraky. Docházelo ke konfliktům s farizeji, přišla obava a strach z nich - první známky očišťování a první zkoušky víry v jejich životě. Tehdy Tomáš, svědek nedávných pokusů ukamenovat a zajmout Ježíše, řekne se zřetelnou rezignací, skoro v zoufalství: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním.“ (Jan 11, 16) To už nejsou ti triumfující apoštolové galilejského jara. Nyní se začínají bát, protože dochází ke konfrontaci s elitou národa, s mocí, kterou v tehdejší době reprezentovali farizeové a saduceové.

     K úplnému obnažení a ryzí zkoušce víry dojde ve chvíli Kristova umučení. Velký pátek, onen den Ježíšova utrpení, v němž se uskutečňuje vykoupení světa, je pro apoštoly úplná noc očištění. Tehdy se jim všechno zhroutilo, všechno padlo. Království není, Ježíš byl poražen, žádná perspektiva do budoucna, není na co čekat, zůstala jen beznaděj. Jan, stojící pod křížem, určitě také nebyl osvobozen od pocitu zoufalství, třebaže evangelium se o tom přímo nezmiňuje. Tehdy musel být i on úplně zdrcen. Kdosi řekl: Pokud jsi neprošel zkouškou zoufalství, nevíš vlastně nic. Apoštolové na Velký pátek takovou zkouškou prošli. Oni, farizeové v duchu, byli v tu chvíli úplně ožebračeni. Po zmrtvýchvstání byla tato noc očištění prosvětlena září zjevujícího se Vzkříšeného. Apoštolové viděli, že žije, že je mezi nimi. Ale byla to už odlišná přítomnost, která nedávala pocit úplné jistoty nebo stability. Byla spojena s novým lidstvím vzkříšeného Krista. Toto se od jeho dřívějšího lidství liší, je oslavené  a neomezené zemí. Kristovo vzkříšené tělo prostupuje zamčenými dveřmi, takže apoštolové mají občas pochybnosti, zda je to opravdu jejich Mistr.

 

     To ještě není konec jejich zkoušky, jejich noci očišťování. Těch deset dní od nanebevstoupení do seslání Ducha svatého, to byla pro apoštoly také zkouška víry a další ožebračení. Bylo jim s konečnou platností vzato Ježíšovo lidství, jejich hlavní opora. Ted už se nemají na co spoléhat. Mladá církev, která se rodí ve večeřadle a setrvává na modlitbě, je naprosto ožebračena.

     Teologie duchovního života říká, že během druhé noci, noci ducha, noci nejtěžší, se zjevuje Maria, která tuto noc svou přítomností prosvětluje. Tak tomu bylo i ve večeřadle. Apoštolové nebyli sami - byla s nimi ona, Maria, která se nikdy nepoddala zoufalství a jejíž víra nebyla nikdy otřesena. Byla s nimi jako vzor víry a vytrvalosti v modlitbě, vzor čekání na Ducha svatého. Apoštolové, zcela chudí, kteří už neměli nic, žádné viditelné znamení Ježíšova lidství, čekali spolu s ní. A tehdy na ně, takto obnažené a ponechané úplné prázdnotě, sestoupil Duch svatý, o němž říká liturgie, že je Otcem chudých. Tehdy na ně sestoupila jeho moc. Teprve takto posíleni byli posláni, aby dobývali svět pro Krista.

Milovat církev

     Biřmováním jsi ještě úžeji spojen     s církví. Když přijímáš tuto svátost, navazuješ úzký duchovní svazek s biskupem, jenž ti ji uděluje a který má jako udělovatel svátosti biřmování účast v nadpřirozeném mateřství církve. Tím, že se biskup pro tebe stává zvláštním řečištěm milosti a darů Ducha svatého, „rodí tě“ k plnosti křesťanského života. Liturgické texty hovoří o duchovním znamení, jež je vtisknuto do duše biřmovance a které vyjadřuje úzké a dokonalé spojení s Kristem a s církví. Vstup biřmovance do duchovního svazku s biskupem zavazuje k lásce k církvi. Máš milovat církev tak jako Kristus, který „vydal sám sebe za ni“. (Ef 5, 25) Milovat jako Kristus znamená obětovat za ni svůj život.

    Církev je naší matkou. V důsledku všeobecné sekularizace nám chybí nadpřirozené chápání církve. Ve vyznání víry říkáme: „Věřím ve... všeobecnou církev.“ Toto vyznání odpovídá uvedenému postoji: s důvěrou se odevzdávám církvi, jako bych se odevzdával samotnému Kristu. Svěřuješ-li se totiž církvi, svěřuješ se Kristu. Vydáváš-li se církvi, vydáváš se Kristu, protože církev je jeho mystické Tělo.

     Daniel-Rops v knize pod názvem Nokturna píše o jisté mozaice ze         4. století po Kristu, která je v muzeu Bardo v Tunisu a na niž žádný křesťan nemůže hledět bez pohnutí. Neuměle zobrazuje vestibul a sloupořadí baziliky. Je vyložena starodávnými kameny a podobá se obrazcům rytým na stěny. Dole jsou vepsána dvě slova, která z mozaiky činí významný symbol: Ecclesia Mater - matka církev.

     Čtvrté století bylo dobou velkých bojů, dobou obracení pohanů a pronásledování křesťanů císařem Julianem Apostatou. Tehdy nebylo snadné ani bezpečné vyznávat Krista. V celém císařství rostl neklid, šířila se politická anarchie a náboženský zmatek. V atmosféře stálého ohrožení  a nebezpečí, kdy ještě nezmizela z písku amfiteátrů mučednická krev, někdo vyryl nepochybně v atmosféře konejšivé modlitby - dvě uklidňující slova: matka církev.

     Je třeba mnoho obrazotvornosti, pokračuje Daniel Rops, abychom pochopili tato slova stejně, jak jim rozuměl tento náš vzdálený bratr v Kristu, když je vyrýval kamínkem na vlhký cement? Svět, který ho obklopoval, byl nejistý a jeho osud zůstával skrytý ve tmách. Existovalo však místo, v němž i nebezpečí mělo smysl a kde bylo vše podřízeno veliké naději. Místo, kde lidské bratrství vítězilo nad třídními či rasovými rozdíly, kde láska byla silnější než smrt. Tímto výsadním místem, jehož sloupy a zdi baziliky byly pouze viditelným obrazem, tímto místem, o němž řekl apoštol, že bude na věky domem živého Boha, byla církev, naše matka - Ecclesia Mater. Minulo mnoho století a mnoho epoch, ale církev pro nás zůstává stále tou, jíž byla pro věřící onoho hrdinského věku - zůstává matkou.

     Slova syn církve, jimiž se definuje křesťan, vyjadřují odlišnou příslušnost, než bývá členství v lidských stranách   a spolcích, než jakou znamená ztotožnění s různými filosofiemi či jejich systémy. Což není jméno otec („papa“ = otec = papež), jež dáváme tomu, který v našich očích symbolizuje a zosobňuje církev, ozvěnou těch samých pout a naprosté důvěry, kterou vyjadřoval onen africký nápis, starý více než šestnáct set let: matka církev? Její role se stává patrnější v hodinách nepokoje a ohrožení. Říkalo se, že církev umírá, že byla spolu se zbytky minulosti odhozena do smetí. Ale ona stále trvá, jako město položené na hoře, viditelné všem. Když ve chvílích ohrožení voláme o pomoc, církev, naše matka, je vždy blízko - nekonečně trpělivá a milosrdná, vždy s radostí přijímá marnotratného syna, vždy otevírá svou náruč každé zbloudilé ovci.

     Církev věří, že v žádném lidském srdci není tak velká zrada, aby nemohla být odpuštěna. Proto s nevýslovným žalem hledí na ty, kteří ji zapírají, a tiše říká: Nevadí, že jste mě opustili, protože já jsem byla vždycky blízko vás. Dnes církev také z hloubi svého mateřského srdce poskytuje lidem 21. století stejnou podporu, jaké se dostávalo těm ze století čtvrtého. Za velkých historických bouří, ve světě tak často ohrožovaném barbarskými kmeny, ve světě, jenž už neví, jaký je smysl lidského života, ve světě pochybujícím o všem i o sobě, jediná církev dělá dojem, že dobře ví, kam jde. Nezávisle na tom, že se jí připisuje touha po důležitosti ve společenském či politickém životě, nerušeně zjevuje pravdu. Ve světě souženém násilím - usuzuje Daniel Rops -, kde to vypadá, že člověka fascinuje pouze fatalismus jeho vůle ničit, opakuje církev prostou a tolik potřebnou nauku, školu lásky, jakou sama dostala na svazích Galileje a již na Kalvárii zpečetila Krev Boha, totiž že je to stále Ecclesia Mater.

     Biřmováním jsi byl velmi úzce spojen s církví. Miluješ ji, posílen milostmi biřmování tak, jako ji miloval Kristus? Zajímáš se o její život, říkáš „má církev“? Tvá touha po spojení s Ježíšem způsobí, že se budeš stále víc cítit synem církve. Při jeho hledání Ježíše plně nalezneš v jeho mystickém Těle; budeš-li ho milovat, začneš milovat církev, kterou on miloval až do krajnosti, tak, že za ni položil svůj život.

Závazek apoštolátu

   Láska ke Kristu, která se prohlubuje díky víře, rodí touhu být svědkem Kristovým. I tvé povolání ke svatosti   a tvá láska k církvi jsou úzce spojeny   s povoláním k apoštolskému působení. Když Jan Pavel II. připomíná povinnost křesťanů vydávat svědectví o Kristu, říká: „Jen hluboká láska k církvi může udržovat horlivost ve vydávání svědectví. Věrnost Kristu nemůže být oddělena od věrnosti církvi.“

     Koncil zdůrazňuje, že křesťany, „křtem včleněné do tajemného Těla Kristova a biřmováním utvrzené silou Ducha svatého, sám Pán pověřuje apoštolátem. (...) Apoštolát se uskutečňuje ve víře, naději a v lásce, jež rozlévá Duch svatý do všech členů církve. Co více, příkaz lásky, největší Pánovo přikázání, pobízí všechny křesťany, aby se přičiňovali o Boží slávu skrze příchod jeho království a také o věčný život všech lidí“ (Apostolicam actuositatem 3). Tedy všechno, co děláš, musí sloužit budování a šířeni Božího království.

     Dostal jsi poklad a mimořádný dar, který si nemůžeš podržet pouze pro sebe. To by bylo, jako bys poklad zakopal. Ty máš tento velmi cenný poklad předávat ostatním, máš jej  s nimi sdílet. Měl bys svědčit o tom, čím jsi byl obdarován, co jsi objevil, co miluješ a co v tobě vykonal Duch svatý. Čím budeš poddajnější vůči Duchu svatému, tím víc bude on v tobě vytvářet Kristův obraz, tím víc bude ve tvém srdci prohlubovat lásku k církvi a tak způsobí, že budeš věrný svému povolání k apoštolátu.

     Jan Pavel II. se kdysi tázal Francie: „Jsi věrná své křestní milosti?“ Tuto otázku klade i tobě: Jsi věrný své křestní milosti? Jsi věrný milosti biřmování? Roste v tobě pocit odpovědnosti za tvářnost a život tvé církve, tvé diecéze, farnosti? Biřmovací obřady navazují na konkrétní formy vydávání svědectví Kristu, které musí vždy plynout z víry a lásky. Měl bys svědčit o tom, který za tebe zemřel a vstal z mrtvých. Zemřel a byl vzkříšen také za ty, mezi kterými o něm svědčíš. Tento tvůj apoštolát má být službou ostatním, posilovanou Duchem svatým. Měl bys také prosit Ducha svatého o milost statečnosti, tak nutnou k tomu, abys bránil víru a podstupoval obtíže apoštolátu.

     Biřmování pro tebe zůstane neobjevenou svátostí, pokud neobjevíš Ducha svatého, pokud nepoznáš, že tě ustavičně očišťuje a obnovuje, že v tobě vytváří synovský postoj vůči Bohu Otci a modlí se v tobě slovy dítěte: „Abba, Otče.“ Když si toto uvědomíš, bude tě obdařovat Kristovým pokojem, ne takovým, jaký dává svět. Především však přitáhne tvé srdce k chudým, takže budeš toužit po tom, abys jim pomáhal nejen materiálně, ale i duchovně hlásáním radostné zvěsti o spáse a o Boží lásce, kterou ty sám budeš zakoušet stále víc.

     Během své první návštěvy ve vlasti v předvečer slavnosti Seslání Ducha svatého (1979) Jan Pavel II. volal: „Ať sestoupí Duch tvůj! Ať sestoupí Duch tvůj! A obnoví tvář země. Této země!“

     Ducha svatého neuvidíš tělesnýma očima, ale on existuje. Jenom skrze víru můžeš zaregistrovat a přijmout jeho spásné působení. Pokud víru nemáš, pokud se nesnažíš mu naslouchat nebo přímo přehlušuješ   a tlumíš jeho obvykle tichý hlas, pak „zarmucuješ svatého Božího Ducha“ (srv. Ef 4, 30). Takový přístup je příčinou jeho utrpení, jeho pokoření  v kontaktu s tebou. On, který je Ježíšovým Duchem k tobě seslaným, který je Láskou Otce a Syna, ti neustále připomíná Ježíšova slova, promlouvaje někdy se silou vichřice, ale častěji s mírností šumícího vánku. Je tak snadné přehlušit jeho hlas a promarnit vlastní vinou tento neobyčejný dar, jenž ti byl udělen ve svátosti biřmování.

     Víra, která je nezbytnou podmínkou působení Ducha svatého v duši biřmovance, je pravým setkáním dvou osob. Duch svatý touží toto setkání ustavičně prohlubovat a vést tak duši ke stále většímu spojení s Kristem, ke kontemplaci a svatosti  ve službě milované  církvi.

Tadeusz Dajczer, Rozjímání o víře, Nakladatelství Paulínky, Praha 2003

www.paulinky.cz