Slavení Biřmování

                                                                          Katechismus Katolické Církve

Znamení a obřad biřmování

1293 V obřadu této svátosti je třeba vzít v úvahu znamení pomazání a to, co pomazání naznačuje a vtiskuje: duchovní pečeť.

Ve starodávné biblické symbolice má pomazání velké bohatství významů. Olej je znamením hojnosti a radosti, očišťuje (mazání před i po koupeli), dělá mrštným (mazání atletů a zápasníků); je znamením uzdravení, protože hojí pohmožděniny a rány a dává vyzařovat kráse, zdraví a síle.

1294 Všechny tyto významy mazání olejem se setkávají ve svátostném životě. Pomazání olejem katechumenů před křtem znamená očištění a posílení; pomazání nemocných vyjadřuje uzdravení a útěchu. Pomazání posvátným křižmem po křtu, při biřmování a kněžském svěcení je znamením zasvěcení. Prostřednictvím biřmování se křesťané, tedy ti, kteří jsou pomazaní, mnohem více podílejí na poslání Ježíše Krista a na plnosti Ducha Svatého, jímž je vrchovatě naplněn, takže celý jejich život šiří líbeznou vůni Kristovu (2 Kor 2, 15).

1295 Tímto pomazáním dostává biřmovanec „označení“, pečeť Ducha Svatého. Pečeť je symbolem osoby, její autority a jejího vlastnictví nějakého předmětu - proto se vtiskovala vojákům pečeť jejich vůdce, anebo otrokům znamení jejich pána -, ověřuje právnický úkon nebo určitý dokument a v určitých případech jej kryje tajemstvím.

1296 Sám Kristus prohlašuje, že je označen pečetí svého Otce (Jn 6, 27). I křesťan je označen pečetí: Bůh si nás v Kristu pomazal, vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku (2 Kor 1, 22). Tato pečeť Ducha Svatého znamená, že naprosto patříme Kristu, že jsme navždy k jeho službám, ale také je příslibem božské ochrany ve velké (konečné) eschatologické zkoušce (Zj 7, 2-3; 9, 4; Ez 9, 4-6).

1297 Posvěcení posvátného křižma je důležitým okamžikem před slavností biřmování a v jistém slova smyslu tvoří její součást. Na Zelený čtvrtek během mše při svěcení olejů biskup světí posvátné křižmo pro celou svoji diecézi. Ve východních církvích je toto svěcení vyhrazeno dokonce patriarchovi:

   Antiochijská liturgie se takto vyjadřuje v epiklezi posvěcení posvátného křižma: 

[Otče ... sešli svého Svatého Ducha] na nás a na tento olej před námi a posvěť jej, aby byl pro všechny, kteří jím budou pomazáni a poznamenáni: svatým křižmem (myron), kněžským křižmem, královským křižmem, pomazáním radosti, šatem světla, pláštěm spásy, duchovním darem, posvěcením duší i těl, věčným štěstím, nezrušitelnou pečetí, štítem víry a nepřemožitelným pancířem proti všem nástrahám Protivníka.

 

1298 Když se biřmování slaví odděleně od křtu, jak tomu bývá v římském obřadu, liturgie svátosti začíná obnovou křestních slibů a vyznáním víry biřmovanců.  Z toho jasně vyplývá, že biřmování navazuje na křest. Je-li křtěn dospělý, dostává ihned biřmování a přijímá tělo Páně.

1299 V římském obřadu biskup vztahuje ruce nad shromážděné biřmovance: gesto, které je od dob apoštolských znamením daru Ducha. A sám biskup pak vzývá vylití Ducha:

Všemohoucí Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista,

tys dal ve křtu těmto svým služebníkům

odpuštění hříchů a život věčný.

Sešli na ně svého Ducha Utěšitele:

dej jim ducha moudrosti a rozumu,

ducha rady a síly,

ducha poznání a lásky,

a naplň je duchem bázně před tebou.

Skrze Krista, našeho Pána.

 

1300 Následuje podstatný obřad svátosti. V latinském obřadu se svátost biřmování uděluje prostřednictvím pomazání křižmem na čelo, spolu s vkládáním ruky a prostřednictvím slov: „Accipe Signaculum doni Spiritus Sancti“ (lat.), Přijmi pečeť daru Ducha Svatého. Ve východních církvích byzantského ritu se pomazání křižmem koná po modlitbě epikleze na nejvýznamnějších částech těla: na čele, na očích, na nose, na uších, na rtech, na prsou, na zádech, na rukách a na nohách; každé mazání se doprovází slovy: „Sfrágís dóreás Pneumatos Hagiú“ (řec.), Pečeť daru Ducha svatého.

 

1301 Políbení pokoje, kterým končí obřad svátosti, znamená a vyjadřuje církevní společenství s biskupem a se všemi věřícími.

 

Účinky biřmování

 

1302 Ze slavení biřmování vyplývá, že účinkem této svátosti je zvláštní vylití Ducha svatého, jak bylo kdysi uděleno apoštolům v den letnic.

 

1303 V důsledku toho biřmování přináší vzrůst a prohloubení křestní milosti:

 

- hlouběji nás zakořeňuje do Božího synovství, jež nám dává právo volat:

  Abba, Otče (Řím 8, 15);

- pevněji nás spojuje s Kristem;

- rozmnožuje v nás dary Ducha Svatého;

- dokonaleji nás spojuje s církví;

- poskytuje nám zvláštní sílu Ducha Svatého, abychom šířili a bránili víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové, abychom statečně vyznávali Kristovo jméno a abychom se nikdy nestyděli za kříž.

 

1304 Biřmování - stejně jako křest, jehož je dovršením - se uděluje pouze jedenkrát. Vtiskuje totiž do duše nezrušitelné duchovní znamení, „znak“; ten pak je znamením toho, že Ježíš Kristus vtiskl křesťanovi pečeť svého Ducha a přitom ho oděl mocí shůry, aby byl jeho svědkem (Lk 24, 48-49).

 

1305 Tato „pečeť“ zdokonaluje obecné kněžství věřících, přijaté při křtu,a biřmovanec dostává moc veřejně vyznávat křesťanskou víru, téměř jako z úředního pověření (quasi ex officio).

 

Kdo může přijmout tuto svátost?

 

1306 Svátost biřmování může a má přijmout každý pokřtěný, který ji dosud nepřijal. Protože křest, biřmování a eucharistie tvoří jednotný celek, „věřící jsou povinni přijmout tuto svátost ve vhodnou dobu“ (CIC, kán. 890); bez biřmování a eucharistie je totiž svátost křtu jistě platná a účinná, ale uvedení do křesťanského života zůstane nedokončené.

 

1307 Latinská tradice odedávna označuje za výchozí bod pro přijetí biřmování věk, kdy člověk začíná rozlišovat. Nicméně v nebezpečí smrti mají být děti biřmovány,   i když ještě nedosáhly věku rozlišování.

 

 

 

 

 

 

1308 Mluví-li se o biřmování jako o svátosti křesťanské dospělosti, nesmí se tím směšovat dospělý věk víry s dospělým věkem přirozeného růstu; také se nesmí zapomínat, že milost křtu je zdarma poskytnutá a nezasloužená milost vyvolení, která nepotřebuje nějakého „schválení“, aby se stala účinnou. Připomíná to svatý Tomáš Akvinský:

   Tělesný věk nepodmiňuje duši. A tedy i v chlapeckém věku může člověk dosáhnout dokonalosti duchovního věku, o němž kniha Moudrosti (4, 8) říká: Vážené stáří nespočívá v délce života, neměří se počtem let. A proto mnozí, kteří v dětském věku dostali sílu Ducha Svatého, velkodušně bojovali pro Krista až k prolití krve.

1309 Příprava na biřmování má být zaměřena k tomu, aby vedla křesťana k důvěrnějšímu spojení s Kristem, k živější důvěrnosti s Duchem Svatým, s jeho působením, s jeho dary a pobídkami, aby mohl lépe převzít apoštolskou odpovědnost křesťanského života. Proto také katecheze před biřmováním bude usilovat o to, aby probudila smysl pro příslušnost k církvi Ježíše Krista, a to jak ke všeobecné církvi, tak k farnímu společenství. Právě na tomto společenství spočívá zvláštní odpovědnost za přípravu biřmovanců.

 

1310 Pro přijetí biřmování je nutno být ve stavu milosti. Je vhodné přistoupit ke svátosti pokání, aby byl člověk očištěn před přijetím daru Ducha Svatého. Mnohem horlivější modlitba má připravovat k tomu, aby člověk přijímal sílu a milosti Ducha Svatého ochotně a pohotově (Sk 1, 14).

 

1311 Je vhodné, aby si kandidáti pro biřmování, tak jako pro křest, našli duchovní pomoc kmotra nebo kmotry. Doporučuje se, aby to byla táž osoba, která byla vybrána pro křest, aby se lépe zdůraznila jednota obou svátostí.

Kdo uděluje biřmování

1313 V latinském obřadu řádně uděluje biřmování biskup. I když biskup může       v případě nutnosti dát kněžím dovolení, aby udělovali biřmování, je vhodné, aby je uděloval on sám a nezapomínal, že právě z tohoto důvodu bylo udělování biřmování časově odděleno od křtu. Biskupové jsou nástupci apoštolů, oni dostali plnost svátosti kněžství. Skutečnost, že oni udělují tuto svátost, ozřejmuje, že jejím účinkem je mnohem těsnější spojení těch, kteří ji přijímají, s církví, s jejími apoštolskými počátky a s jejím posláním vydávat svědectví o Kristu.

 

1314 Je-li křesťan v nebezpečí smrti, může mu udělit biřmování kterýkoliv kněz. Církev totiž chce, aby žádné z jejích dětí, i těch nejmenších, neodešlo z tohoto světa, aniž by bylo zdokonaleno skrze Ducha Svatého darem plnosti Kristovy.

Svatý Pavel:

Nezarmucujte hříchem Ducha Svatého,

kterým jste označeni jako pečetí pro den vykoupení (Ef  4, 30).

 

Svatý Augustin:

Duch Svatý je v Církvi, tajemném Kristově těle,

tím, čím je duše v našem těle.

 

Svatý Jan Vianney:

Ten, koho vede Duch Svatý, má správné názory.

Proto mnozí prostí lidé jsou často moudřejší, než lidé vzdělaní studiem.