Homosexualita

   Ježíš řekl: Jsou totiž lidé k manželství neschopní už od narození a jsou k manželství neschopní, které takovými udělali lidé*, a jsou konečně takoví, kteří se manželství  sami  zřekli  pro nebeské  království.  Kdo  může pochopit,  ať  pochopí.  (Mt 19, 12) 

Co je to homosexualita 

   Mužské homosexuální chování naznačuje poranění srdce, poraněné city. Může se jednat o citovou izolaci v rodině nebo ve společnosti. Jestliže je třeba jeden z rodičů příliš vlastnický nebo agresivní, může dítě v klíčovém momentu dospívání utlumit, učinit ho neschopným nechat se přitahovat opačným pohlavím … Obrátí tedy svůj pohled, nejdříve citový, potom sexuální, k těm, kdo se mu podobají. Může se také jednat o psychologický šok z dětství či dospívání, nebo o chlapce, který měl předčasné sexuální styky s dívkou poněkud zkušenější než on. Byl zklamaný (zklamání je tím větší, jestliže mu dívka naznačila, že nebyl moc schopný, že ji neuspokojil, že předčasně ejakuloval …) Chlapec je zraněn ne pouze ve své sebelásce, ale mnohem hlouběji ve své sexualitě, v mužnosti i ve svých citech. Může reagovat odmítavě, mít pocit viny, neschopnosti, nedostatečnosti. Nejčastěji znovu vyzkouší jeden nebo více sexuálních vztahů s jinými partnerkami. Nebude to o nic lepší, výsledky budou stejné. Zklamání se tím jenom prohloubí.

   Tento chlapec ale stále potřebuje něžnost a citovou náklonnost. Obvykle je velmi citlivý. To zranění, které v sobě má, se nevytratilo. A tak ho jednou, může to být životní náhoda, a ty jsou dnes bohužel stále častější, upoutá nějaký kamarád, který trpěl stejně jako on, který ho snadněji pochopí a bude pro něho mít jistou přitažlivost. Tak se zrodí nejdříve přátelství, které někdy, a nemusí to trvat příliš dlouho, najde konkrétní vyjádření v homosexuálním chování. Každý z nich dráždí a vzrušuje toho druhého pro své vlastní potěšení. I když se loajálně snaží si navzájem pomáhat, oba dva postupně zabřednou do homosexuálního života, který bývá zdrojem psychologických, profesionálních a rodinných konfliktů. Ty mohou být velmi vážné, těžko překonatelné a někdy mohou vést až k sebevraždě. Aby odstranili smutek svého zraněného srdce, vytvořili lidé z homosexuálními sklony  uměle slovo označující jejich sexuální prostředí jako hnutí gay, což v angličtině znamená veselý, radostný, což však je ve skutečnosti jakýmsi podvědomým voláním, aby tomu tak bylo.

Otázka: Ale co spolu homosexuálové dělají?

   Prostě navzájem masturbují nebo mohou mít také styky, které jsou nepřirozené. 

Otázka: Čemu říkáme nepřirozený styk?

   Je to prostě takový styk, kdy se  mužský pohlavní úd použije k tomu, aby análním otvorem pronikl do konečníku partnera. 

Otázka: Proč se homosexualita někdy nazývá sodomií?

   Slovo sodomie je odvozeno od názvu města Sodomy. Jak víte, ve Starém zákoně obyvatelé měst Sodomy a Gomory poklesli v sexuálním chování  (Gn 19, 1-29) tak, že muži už nechodili za ženami a ženy za muži. Muži rozvíjeli homosexuální vztahy mezi sebou, či dokonce se zvířaty. Jistě je vám jasné, že šlo o sexuální poruchu, o zkaženost nebo úchylnost lidí, kteří používali své tělo nenormálním způsobem. Jak sami vidíte, je to nechutné, špinavé a nehygienické. Sexuálně úchylné chování někdy vede k nedostatku hygieny, z něhož mohou pocházet různé vážné nemoci, jako např. AIDS.

Otázka: A ženské homosexuální chování, co to vlastně je?

   To se samozřejmě liší od homosexuality mužské, protože, to jistě chápete, ženské pohlaví nemá stejnou anatomickou podobu jako pohlaví mužské. Občas se jedná     o dívky nebo mladé ženy, které byly zklamány ve svých heterosexuálních vztazích s muži. Nikdy nenašly opravdové potěšení, když měly sexuální styk opačného pohlaví. Cítily, jako by byly zneužity, a ne milovány … Zklamání se od jednoho partnera k druhému pouze prohlubovalo. Dívka nebo mladá žena dojde k názoru, že nikdy nenalezne potěšení u muže. A tak se tedy obrací k přítelkyni, kamarádce, kolegyni, která měla stejné problémy jako ona. Jedny druhou snadněji pochopí. Ve dvojici pak uskutečňují masturbaci, jedna se zaobírá druhou, aby ji uspokojila. Vývoj tohoto chování popsali spíše psychologové a psychiatři, než „sexuologové“.

Může se také jednat o dívky, které nejsou spokojeny samy se sebou, které se samy sobě nelíbí … Dívka je třeba přitahována tím, co sama nemá obrací se k ženskosti jiných a vědomky nebo nevědomky hledá své potěšení v potěšení druhých.

   Je třeba to jasně říci. Homosexuální chování není nemoc, která se léčí medikamenty. Bývá provázeno poraněním srdce a citů. Z takového citového poranění se člověk může dostat. Je k tomu ale potřeby čas k rozebírání problematiky. Je zapotřebí upřímnosti a důvěry k těm, kdo o tom budou hovořit  a kdo budou pomáhat lidem, kteří to tolik potřebují. 

Otázka: Jaké rady byste dal mladým lidem, aby se vyhnuli mužskému nebo ženskému homosexuálnímu chování?

   Tady nejde o to, někoho obviňovat, utlačovat, bojovat proti homosexualitě. Jde hlavně o to, jak se homosexuálnímu chování vyhnout, tedy o prevenci … a když už se homosexualita ustálila, můžeme se jen pokusit převést homosexuální chování směrem k heterosexuálnímu.

Otázka: Řekněte nám, jak homosexuálnímu chování předcházet?

   To je to, co právě teď děláme. Je nevyhnutelná zdravá a jasná informace o všech problémech sexuality. Domnívám se, že v patnácti letech může mladý člověk, ať je to chlapec nebo dívka nejen vědět všechno v oblasti anatomie, fyziologie a normálního sexuálního chování, ale i musí být také varován před každým nebezpečným nebo úchylným sexuálním chováním, které ohrožuje osobní rovnováhu. Nebylo by dobře obviňovat, soudit, ukazovat prstem. Nezapomínejte, že homosexualita bývá provázena zraněním srdce, že homosexuálně se chovající chlapci nebo dívky bývají velmi citliví, citoví, velmi křehcí, i když někdy ze sebe dělají siláky, vytahují se a naparují. Je třeba s nimi hodně mluvit, získat si jejich důvěru. Pokusit se nejdříve rozpoznat, jak zranění vzniklo, spíše proč, než jak. Je třeba být diskrétní, zachovat mlčení o tajemství, mít úctu k druhému … aby dotyčný z naší strany nezaznamenal sebemenší odsouzení. To může vyžadovat mnohá setkání. Člověk musí umět být k dispozici, musí umět naslouchat  ... a není to snadné, protože výsledků se nedočká okamžitě. Je k tomu třeba čas.

   Stejně tak je důležité, aby se ten, kdo bude člověku s homosexuálním zaměřením pomáhat, naučil dobře poznat a pochopit toho, komu chce radit. Často je užitečné nechat ho vyjádřit nebo popsat různé etapy poznání „věcí“ týkajících se sexuality, života a lásky. Někdy jsou vnitřní rány tak hluboké, že může být velmi obtížné, ne-li nemožné, toto navenek vyjádřit. Člověku ulehčí pouze velká důvěra, která mu umožní, že konečně jistým způsobem přizná to, o čem si myslí, že se tím provinil.

Otázka: Viděl jste už někdy mladé, kteří se s homosexuálního chování dostali?

   Jistě, a bylo to v řadě případů, které jsem poznal. Nezbytně nutná je svoboda. Mladý člověk, který se chce z této situace dostat, se musí svobodně vyvíjet na nové cestě. Důvěra k osobám opačného pohlaví je většinou první změna, ke které dochází, alespoň v duševním stavu. Pohled na druhé lidi opačného pohlaví se mění postupně. Mohlo by být užitečné poradit určitou četbu, filmy, které o tomto problému dobře a zodpovědně pojednávají. Mladý člověk si jen pomalu uvědomuje, že se u něj někde uvnitř některé věci mění. Stává se postupně optimističtějším. Na život se dívá pod jiným úhlem. Opakuji, že změna nastává velmi pomalu. Nesmíme ztrácet odvahu. Není také vyloučeno, že takový mladý člověk může ještě několikrát podlehnout svým sklonům, zvláště když je skleslý, unavený a deprimovaný. Jistě chápete, že se z toho není možné dostat ze dne na den.

Otázka: Homosexuální chování není ve všech případech definitivní, jako není  u některých lidí definitivní úchylné chování?

   Jistě, postupovat lze v obou směrech. Buď může mladý člověk zhoršit projevy své homosexuality a obrátit se k drogám a ke všemu, co s tím souvisí, nebo pomalu a jistě obnovovat takový životní stav, který se více shoduje se skutečnými hodnotami života.

    Sexuální ekologie není tedy plané slovo. Je to skutečnost. Příroda je nádherná, stejně jako je nádherná naše mužská nebo ženská přirozenost. Jsme nejvyšší žijící bytosti a naším hlubokým, dokonce neuvědomělým cílem je štěstí. Můžeme si navzájem pomáhat žít šťastněji a neutíkat před skutečnostmi života.

   Berte život s radostí a neztrácejte odvahu, protože ve stvoření je nám Bohem všechno dáno k tomu, abychom byli šťastní.

http://homosexualita.cz

Henri Joyeux, City, sexualita, AIDS; 
60 otázek a odpovědí pro chlapce a dívky od 13 do 15 let.

Nakladatelství Portál, Praha 1994   

KATECHISMUS  KATOLICKÉ  CÍRKVE:

2357   Homosexualita označuje vztahy mezi muži nebo ženami, kteří pociťují pohlavní přitažlivost, výlučně nebo převážně, k osobám téhož pohlaví. Během staletí a v různých kulturách se projevuje velmi rozmanitými způsoby. Její psychický zrod zůstává z velké části nevysvětlitelný. Tradice, opírající se o Písmo svaté, které představuje homosexuální vztahy jako velkou mravní spoušť (Gn 19, 1-29;   Řím 1, 24-27; 1 Kor 6, 9-10; 1 Tim 1, 10), vždy prohlašovala, že homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené. Odporují přirozenému zákonu. Odlučují pohlavní úkon od předávání života. Nejsou plodem opravdového citového a pohlavního  doplňování se. V žádném případě nemohou být schvalovány.

2358   Nezanedbatelný počet mužů a žen má hluboce zakořeněné homosexuální sklony. Toto zaměření, které se objektivně vymyká řádu, je pro většinu z nich zkouškou. Proto mají být přijímáni s úctou, soucitem  a jemnocitem. Vůči nim je třeba se vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace. Takové osoby jsou povolány naplnit Boží vůli ve svém životě, a jsou-li křesťany, spojit těžkosti, s nimiž se mohou setkat v důsledku svého stavu, s obětí Pána na kříži.

2359   Homosexuální osoby jsou povolány k čistotě. Skrze ctnost sebeovládání, jež vychovává k vnitřní svobodě, často skrze podporu nezištného přátelství, modlitbu a svátostnou milost mohou a mají se postupně a rozhodně přibližovat ke křesťanské dokonalosti.

2396   Mezi hříchy, které odporují čistotě, je třeba uvést (…) a homosexuální praktiky.

Neboť nevíte, že nespravedlivým se nedostane podílu v  Božím království? Nemylte se! Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani kdo se nechávají přepychem vést k nemravnosti, ani lidé, kteří se oddávají protipřirozeným neřestem, ani zloději, ani lakomci, ani opilci, ani utrhači, ani lupiči nebudou mít v Božím království  účast.  (1 Kor 6, 9-10)

* Ježíš mysli hlavně na kleštěnce, eunuchy. V dnešním světě tato Ježíšova slova získávají dodatečný význam. Současnými kleštěnci (duše a srdce) - učiněnými lidmi, neschopnými manželství – jsou často tzv. homosexuálové, jako oběti nezodpovědné výchovy, nemoudré lásky a zerotizované, nemravné propagandy.

   Slovo eunuch nemělo dobrý zvuk v židovských ani řeckých uších. (Sebe-)kastrace byla v palestinském židovství zásadně zakázána. Významný současný  historik židovského národa Josephus Flavius psal ve svém díle Židovské starožitnosti (4, 8. 40): Nechť se opovrhuje kastráty a vyhýbá se setkání s těmi, kteří se zbavili mužnosti a schopnosti plození děti, kterou nám lidem propůjčil Bůh k rozmnožování lidského pokolení … Mají zřejmě zženštělé duše a zároveň zženštělá těla.

Útok homosexuálů proti svobodě slova a myšlení

Roman Joch; Distance – Revue pro kritické myšlení; 5. ročník 2002; 3. číslo, s. 73-75 

   Ludvík Vaculík měl letošního léta (2002) v Lidových novinách tu „drzost“ napsat to, co si mysli většina obyvatel naší země, ba dokonce, co si vždy myslela i většina lidí v dějinách: totiž že homosexualita není normální, a homosexuálové by tudíž neměli stahovat linii normality ke své úchylce. To Vaculík napsal; a proto - soudě podle postupně uveřejňovaných reakcí čtenářů - byl vůči němu rozpoután homosexuální džihád (svatá válka v islámu). Napsal však naprostou pravdu.

   Homosexuální aktivisté říkají, že homosexualita je pro ně normální a přirozená stejně, jako je heterosexualita pro nás ostatní. Tím ale prozrazují, že vůbec nechápou, co je normální a přirozené. Sugerují nám totiž, že normální a přirozené je to, k čemu je člověk přitahován, k čemu má inklinaci. Homosexuálové jsou zajisté sexuálně přitahováni k osobám stejného pohlaví. To je ale ještě normálními nedělá. Kdyby tomu tak bylo, pak i pedofilové by byli normální. I zoofilové. I nekrofilové. Prostě člověk může být sexuálně přitahován k různým objektům, živým i neživým, lidským i nelidským. Ale to neznamená, že to všechno je normální. Normální je totiž jen to, jak to má v přirozeném řádu věcí být. A v přirozeném řádu věcí to má být tak, že muži mají být přitahováni k ženám a ženy k mužům. Vše ostatní je odklon od normy, odklon od přirozenosti, latinským slovem deviatio. A ti, kdo touto odchylkou a zároveň i úchylkou trpí, jsou - bez urážky - devianti.

   Uveďme si to na příkladu slepoty. Pro člověka - každého člověka - je přirozené a normální vidět, tj. nebýt slepý. Bohužel, někteří lidé se rodí - a tedy vůbec za to nemohou - jako slepí a nikdy nic neuvidí. Je proto správné o nich říci, že jejich normálem a jejich přirozeností je být slepí a nevidět? To nikoli; pro člověka jakožto člověka - tedy pro každého člověka - je normálním a přirozeným vidět a tedy nebýt slepým. Každý člověk má potenci vidět. Bohužel, u některých lidí - těch slepých - tato potence není naplněna.   V jejich případě se tedy jedná o odklon od normálu, nikoli o normu či standard. 

   Na druhé straně přirozeností židle je nevidět. Židle ze své přirozenosti nevidí. Nelze však říci, že židle je slepá. Židle není „slepá“! To proto, že přirozeností židle - na rozdíl od člověka - je nevidět. Slepý může být jen ten, komu je přirozené vidět. Ten samotný fakt, že člověk může být slepý, ukazuje, že normou - přirozeností - pro člověka je vidět. A když nevidí, znamená to deficit (nedostatek) či deviaci (odklon od) něčeho normálně a přirozeně lidského.

   Stejně je to i s homosexualitou: pro člověka - každého dospělého člověka je přirozené a normální být sexuálně přitahován k osobě jiného pohlaví. Pokud je někdo přitahován k osobě stejného pohlaví, nebo ke zvířeti, nebo  k mrtvole, nebo k věci, není to jeho novou přirozeností, nýbrž odklonem - tj. deviací - od lidské přirozenosti a normálu. Ještě jednou: pokud je homosexualita pro homosexuály „normální“, proč není taky „normální“ pedofilie, zoofilie či nekrofilie pro pedofily, zoofily a nekrofily? A mají taky oni dostat společenské uznání? „Registrované partnerství“? Existuje pak vůbec něco, co by bylo lze nazvat sexuální úchylkou? Pokud vše, k čemu je člověk sexuálně přitahován, je nutně normální, pak neexistuje nic nenormální. Ani to, kdyby byl někdo sexuálně uspokojován při sadistickém, bestiálním mučení jiné lidské bytosti. To by podle této logiky bylo pro něj taky „normální“.

   Zásadní spor je o to, zda to, co je lidsky normální a přirozené, je dané      a neměnné a zároveň nahlížené rozumem, anebo zda je to svévolně určeno lidskou vůlí. Je to tedy spor rozum versus svévole. V prvním případě rozum odhaluje a poznává to, co je správné; v druhém případě si to určuje vůle toho kterého člověka. Esencí západní civilizace - ať již přítomnou v jejím kořenu židovském či v antickém kořenu řeckořímském, anebo mohutně zvýrazněnou křesťanskou syntézou kořenů obou - je, že normalitu a správnost odhaluje rozum. Proti této západní civilizaci vypukla ve 20. století totalitní revoluce. Nacisté i komunisté tvrdili, že o tom, co je normální a správné, rozhoduje vůle - ta jejich. Říkali: západní civilizace sice učila, že Žid (nacisté) / kulak (komunisté) je člověk, má plně lidskou přirozenost,a proto nesmí být svévolně zavražděn, ale to je překonané! Normy, ty určuje naše vůle! My sami si je tvoříme! Tu samou mentalitu svévolného „tvoření“ norem sdílí i homosexuální hnutí.

   Po listopadu 1989 u nás panoval velice liberální modus vivendi (způsob života, životní styl). Co dělají dospěli homosexuálové ve svých ložnicích, je jejich věc. Nikdo je nebude za to kriminalizovat. Ostatní však mohou mít na homosexuální aktivity negativní názor. Tento modus vivendi však zuřivě napadlo homosexuální hnutí. Začalo požadovat ne toleranci pro sebe, kterou již mělo, nýbrž to, aby celá společnost uznala jejich orientaci za normální a rovnocennou s orientací heterosexuální. A tento svůj požadavek netolerantně vnucuje nám všem ostatním, celé populaci. Dokonce někteří z nich požadují, aby již pouhé vyslovení nesouhlasu s homosexuálními aktivitami bylo považováno za zločin proti lidskosti - tzv. zločin „homofobie“ - a ti, kdo jej „spáchají“, byli kriminalizováni. Jinými slovy to, o co se tady jedná, je pod homosexuálním praporem masivní útok proti svobodě slova.

   To je však věc, se kterou se nikdy nesmíříme. Jsme ochotni tolerovat to, co homosexuálové dělají ve svém soukromí. Nikdy nás však nikdo nepřinutí prohlásit či považovat to za normální.

Henri Joyeux, City, sexualita, AIDS; 
60 otázek a odpovědí pro chlapce a dívky od 13 do 15 let.

Nakladatelství Portál, Praha 1994